Mistr rozhoduje, nikoliv ego
Jiří Vacek
Představitelé Avataru si dávají velmi záležet, aby opakovaně zdůrazňovali, že Tomášovi se za mistry nepovažovali. Tomu nerozumím! Chtějí nám říci, že nebyli mistry nebo, že je hanba, když mistr prohlásí, že je mistrem? Neříká Ježíš například zcela jasně: „Nikdo nestaví světlo pod kbelík“? Neodpovídal on sám jasně „ano“ na otázky po svém mistrovství? Kdo má osobu, která dosáhla poznání Sebe a tím i mistrovství uznat za mistra? Ten, kdo sám není mistrem, a proto není ani schopen mistra rozpoznat?
I když snad Tomášovi se veřejně za mistry neprohlašovali, jednali tak, že svým chováním své mistrovství dávali znát. Jejich veřejné působení – přednášky i knihy toto poselství jasně hlásaly.
Z mé víceleté osobní zkušenosti s Mílou Tomášovou bezpečně vím, že si byla svého dosažení poznání neboli mistrovství plně vědoma a dokonce ostře odmítala jakékoliv pokusy o jeho zpochybňování. Jinými slovy, byla si vědoma, že mistrem je a také mne tak jako mistr vedla. Tak se chovají všichni mistři.
Z názorů tomášovců stále zaznívá zásadní nepochopení toho, co mistr je. Stále zaměňují mistra za osobu, která v jejich pojetí není mistrem, když například jí maso, nemá jasnovidnost, někoho kritizuje za nesprávné názory nebo dokonce se „přizná“, že mistrem je.
Mistrem samozřejmě není osoba, ale vědomí Já jsem neboli Bůh, které si osoba mistra uvědomila a jím žije. Taková osoba se stává mistrem, což znamená, že silou vyzařování vědomí Já jsem ze své osoby je schopna pomáhat v úsilí dosáhnout druhým toho, co si již sama uvědomila: Boha, Já jsem, v sobě.
Pravý mistr ví, že mistrem není jeho osobnost, ale vědomí Já jsem, které žije. Pokud o sobě mluví jako o mistrovi, nemluví o své osobnosti, ale o vědomí, Bohu, kterým žije. Ví, plně si je vědom, že mistr ani on sám není tělem ani myslí, ale vědomím Já jsem. Mistr stejně jako Bůh je jen jeden a je jím vědomí Já jsem projevené v různých osobách, které nazýváme mistry. Právě takto například Ježíš mluví o sobě nikoliv jako o těle a osobě, ale o Já jsem. Vědomí Já jsem je Kristus a nikoliv tělesný Ježíš. Nevědomí lidé nejsou schopni tuto duchovní pravdu pochopit, a proto stále zaměňují Krista, vědomí Já jsem za tělesného Ježíše. S dalšími mistry je tomu stejně: lidé si pletou ducha, vědomí Já jsem, s těly, které vidí, protože si nic duchovního nedovedou představit.
Mistr a spasitel jsou podstatně totožní. To, co vede žáky ke spáse v obou, je jedno jediné vědomí Já jsem, které se projevuje v různých osobách, které si je uvědomili a žijí. To, že úkoly spasitelů a mistrů – vzato z hlediska osob – jsou rozdílné, na této pravdě nic nemění. Nejméně světová proslulost a zástupy uctívatelů.
Jestliže pravý mistr říká: „Já jsem mistr“, jako například Ježíš, neříká to proto, aby se stal slavným a uznávaným, ale proto, aby praví hledající věděli, kde mohou nalézt pomoc při hledání Boha.
Být mistrem není o tom být slavným a uznávaným, ale o pomoci upřímným duchovním praktikům. Být mistrem neznamená být vládcem skupiny žáků, ale jejich přítelem a pomocníkem na stezce. Jejich vedením, které se děje působením vědomí Já jsem, které z nich září, na sebe berou velkou oběť, které křesťané říkají zástupná. Vzal ji na sebe nejen Ježíš, ale i všichni praví mistři a stále ji na sebe berou. Platí za svou činnost zevním pronásledováním i osobním utrpením.
Žádný mistr také nikdy není mistrem všech, ale jen těch, kteří na stezce usilují a současně jej přijímají s důvěrou, úctou a láskou za svého mistra. Pravé žákovství je proto pouze vnitřní, ale skutečný duchovní spoj mezi mistrem a žákem. Zevní projevy jimi nejsou a pravý mistr si jich necení, ani po nich nebaží i když je více či méně ve prospěch žáků trpí.
Otázka mnohých: „Jak poznám správného mistra“, podepřená obavou, aby se ego „nespletlo“, je špatně položená. Vychází z nesprávného přesvědčení, že žák volí mistra a že je jen na něm, jak se rozhodne, zda mistra přijme nebo nikoliv.
Přesný opak je pravdou. Ač se zevně může zdát opak, je to mistr, Bůh v něm, který si vybírá žáky. Děje se tak:
1) Podle karmy, kterou si žák vytvořil
2) Podle pravosti touhy žáka po poznání Boha a úsilí, které na stezce vyvíjí.
Kdo proto chce získat pravého mistra, má jedinou možnost, jak jej nalézt: usilovně pracovat na stezce, zejména věnovat velkou pozornost své očistě od všeho zlého a vyvinout ctnosti lásky, pokory a dobra. Kdo tak nečiní, nezíská mistra ani kdyby byl jeho rodičem.
Takže obavy o pravost mistra jsou značně zbytečné. Každý má nebo nemá mistra, jakého si zaslouží. Falešní žáci, což jsou ega, pro které je stezka jen prostředkem k posílení jejich existence i ti, co sklízí plody své zlé karmy, mají falešné mistry. Také mají často své oči zastřeny svým zlem. Pak i pravého mistra vidí svým zvráceným rozumem zvráceně. Ti, co hledají upřímně Boha, mají mistry dobré. I v otázce mistra platí zákon karmy i osobní čistoty, etičnosti. Dobrého mistra si musí zasloužit každý svým jednáním, chováním a úsilím na stezce.
Některé zenové školy například korejské, využívají písemného potvrzení mistrovství nového mistra uznávaným starým mistrem. Má usnadnit rozpoznání pravého mistra. Univerzálním prostředkem takové potvrzení rozhodně není. Žádné potvrzení mistra nedělá ani o mistrovství nemůže připravit toho, kdo jím je.
V tom podstatném se mistrovské osoby od sebe neliší: ve vědomí Já jsem. Rozdíly mohou být v síle tohoto vyzařování, které jedině je mistrem a v jeho nepřetržitosti. I okolí velkého mudrce Ramany Mahárišiho si uvědomovalo větší sílu záře jeho vědomí Já jsem o svátcích, kdy se plně nořil do Já, seděl nehnutě a s nikým nemluvil.
I když je mistr jeden, mezi osobami mistrů jsou zevně vzato nepopiratelné rozdíly. Osoby mistrů jsou různé, někdy mají rozdílné názory i na základní otázky praxe. A někdy se i skutečně mýlí.
Někteří mistři patrně plně nechápou, že mistrem je v plném smyslu slova vědomí Já jsem, jehož prožívání je činí mistry a prosazují před ním svou osobnost. Tuto Skutečnost velmi dobře rozpoznal P. Brunton, když o Ramanovi Mahárišim prohlásil, že nepoznal nikoho jiného, kdo by dokázal odsunout svou osobnost a nechal působit pouze své Já. Pravý mistr by měl učit právě takto: umlčet svou osobnost a nechat co největší svobodu působení síle vědomí Já jsem na své žáky.
Za rozdíly nikoliv mezi mistry - mistr je jen jeden – ale mistrovskými osobami je zodpovědná mysl mistrů přesně vzato různě rozvinutá buddhi. To je mysl plná světla, která je sjednocena s inteligencí Já a čerpá přímo z ní.
Tato schopnost buddhi se nezískává samovolně, ale pokračováním duchovního úsilí po dosažení poznání Já. Právě nedostatek buddhi je příčinou, že se někteří mistři doslova snaží žákovi „namluvit“ poznání Já, ač něco takového není možné, pokud žák nemá pro poznání vytvořené nutné předpoklady a neprovádí átmavičáru. Tito mistři zapomínají, že poznání Sebe se nedosahuje pochopením myslí, ale obrácením pozornosti svého vědomí právě na toto vědomí.
Sám jsem také chvíli takové „přesvědčovací“ období prožíval. Vlivem jasné zkušenosti vědomí Já jsem, kterou jsem cítil nejen ve své osobě, ale i v osobě druhého, kterou jsem přesvědčoval, jsem si myslel, že není možné, aby si druhý neuvědomil své Já působením mého objasnění a když já sám jsem si je v něm jasně uvědomoval. Neúspěšné pokusy mě přesvědčily, že to možné není a že tudy cesta nevede. Snad jen u naprosto výjimečně zralých hledajících, což jsou velmi vzácné výjimky, je naděje na úspěch tímto postupem. Většina hledajících musí nezbytně provádět átmavičáru.
Nedostatečně rozvinutá buddhi je běžnou příčinou neúčinného až dokonce škodlivého vedení žáků. Poslední platí o mistrech – pokud vůbec mistry jsou, kteří žáky odrazují od úsilí, že není oč usilovat, protože jsou TO. Ti vážně poškozují žáky, protože jejich ega přesvědčí, že jsou pravé Já a současně je zbaví možnosti skutečného pokroku na stezce, protože je odradí od úsilí.
Obdobné platí o mistrovských osobách, které jen hlásají nejvyšší filosofické pravdy a popisují nejvyšší duchovní zážitky a skutečnosti, ale nepodávají jasný a srozumitelný návod k denní praxi, jak je dosáhnout. Někteří jsou dokonce chybně přesvědčeni, že takové návody jsou zbytečné. Pro většinu hledajících nejen nejsou zbytečné, ale přímo nezbytné.
Velmi nebezpečné pak jsou veškerá tvrzení, která ztotožňují tělesnost mistra s jeho Duchem, jako k tomu došlo v křesťanství, kde tělesný mistr – Ježíš byl zaměněn za Krista a sám Kristus, vědomí Já jsem byl odsunut do pozadí a zapomenut. Všechny takové pokusy jsou jen materialistickou nevědomostí a nic víc. Včetně tak oblíbených tvrzení o jedinečnosti a neopakovatelnosti té které mistrovské osoby, které ústí v nepravdivá tvrzení typu „mimo nás není spásy“. Pak již zákonitě nastupuje pohrdání všemi, kteří „nejsou s námi“, nesnášenlivost k jiným názorům než našim a snaha po prosazování naší pravdy i zlými prostředky ve jménu Boha. Ve skutečnosti jsou jen důkazem, že Duch boží takové lidi již dávno opustil, pokud nějakého vůbec někdy měli. Myslím vědomě. To, že jej má nevědomě každý, není nikomu vůbec nic platné, pokud jej v sobě nepozná, neoživí a nezačne žít jeho život místo svůj vlastní.
Bez mistra v těle je dosažení poznání prakticky téměř nemožné. Výjimky, pokud vůbec existují – i Ježíš musel být nejprve pokřtěn Janem Křtitelem – tuto pravdu nevyvracejí. Pokud chceme opravdu dosáhnout a získat neporovnatelnou mistrovu pomoc, musíme se chovat v souladu s tím, co bylo řečeno. Žádným siláctvím a rozumem ega mistra nezískáme, a proto budeme i na stezce neúspěšní. Tudy cesta nevede. Vede pokorou, zbožností, etikou, láskou, úctou a vlastním úsilím a vytrvalým se obracením o pomoc na Boha. Plně se jeho milost uskutečňuje, když nám sešle mistra v těle, který nás vede k mistrovi v nás. Je jen na nás, co zvolíme. Dostane se nám podle toho.