Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

"Mistr je jen jeden a je jím Bůh. Kdo má mistra, má i milost. Mistr není osoba, ale ryzí vědomí Já jsem. Jen mistr pozná opět mistra; nelze jej soudit podle osobnosti. Bez mistra se nikdo na stezce neobejde. Mistr není zevní, ale vnitřní, duchovní. U mistra máme setrvat, dokud nedosáhneme konce stezky neboli vysvobození".

Toto je základní poučení o mistrovi, které Ramana Maháriši neustále opakuje.

Všichni hledající, kteří dosáhli Boha, dosáhli totéž, protože Bůh je jen jeden. Není jejich osobností ani tělem ani myslí, ale jejich jedinou a jednotnou božskou podstatou. Proto je mistr jen jeden a je jím sám Bůh. Sama osobnost Bohem není, a proto není ani mistrem, ale je božím nástrojem, skrze který mistrova osobnost působí na druhé ve svém okolí. Tento nástroj může být, vzato zevně, více či méně nedokonalý. Dokonalý není však nikdy, neboť, jak říká Ježíš: "Dobrý (dokonalý) je jen náš Otec v nebesích." Kdo na mistrově osobnosti hledá chyby, jistě je i najde, ať již skutečné nebo zdánlivé. Pravý žák si takto nepočíná. Hledá poznání, a proto je i nachází. Tak má každý to, co si přeje. Někdo mistrovy chyby, někdo jeho milost. Každý, co si zaslouží.

Protože mistr je Bůh, může proto mistra, Boha rozpoznat opět pouze mistr, Bůh sám. Kdo nezná Boha, nezná ani mistra a nemůže jej proto poznat. Bůh v jedné osobě se poznává v druhé osobě sám sebou, vědomím Já jsem. Kdo si je sám neuvědomil, nemůže proto ani poznat mistra, protože neví, co mistr je. Obvykle proto ve své nevědomosti považuje za mistra osobu, kterou vidí a slyší a myslí si, že je Bohem. Pak uplatňuje na ni svá lidská hlediska, ale naprosto nepřípadně. Soudí mistra, Boha podle toho, čím není místo toho, čím je. Nutně se proto mýlí. Pokud si plně neuvědomíme, že mistr není osoba, vždy se jen při jeho posuzování mýlíme. Právě proto Ramana Maháriši často vypráví příběhy o mistrech, kteří se podle soudu zevních lidí chovali nepatřičně, ale přesto mistry byli.

Jak mistr působí? Sám sebou, ryzím vědomím Já jsem, které vyzařuje z mistrovy osobnosti na ty, kteří se mu otevřou. Toto vědomí těm, kteří zastaví svou mysl a s úctou a láskou se působení mistra - Boha otevřou, pomáhá na stezce dvojím způsobem:

1) Mistrovo vědomí Já jsem probouzí v žákovi totéž vědomí Já jsem.

2) Mistrovo vědomí Já jsem rozpouští žákovy nečistoty a překážky, které mu brání v poznání a vysvobození, což se projevuje na jeho osobnosti velmi nepříznivě, jak je popsáno jinde.

Bez tohoto mistrova působení, jak je výše popsáno, se nikdo nikdy na stezce neobešel a nedosáhl. Pokud tvrdí opak, je zaslepen nevědomostí nebo dokonce pýchou. Mistr, který se upřímného hledajícího ujme, jak říká Maháriši, nemusí být vždy tělesně přítomen. Rozhodující je jeho přítomnost duchovní. Sám Maháriši připouštěl, že i on měl v minulém vtělení mistra. Kdo tvrdí, že dosáhl bez mistra, vlastně tvrdí, že dosáhl bez pomoci boží, protože mistr = Bůh, nebo je tak nevědomý, že neví: "Mistr není osoba".

Nebezpečí nepravých mistrů existuje. Pokud je žák upřímný a skutečně hledá pravdu a Boha, je podle mého soudu před tímto nebezpečím chráněn. Navíc Maháriši a nejen on říká, že i uctívání nepravého mistra ve správném duchu žákovi pomáhá. On sám se stavěl kriticky nikoliv k mistrům, ale k některým jejich výrokům. Varoval před mistry, kteří obracejí žáky k činnostem ve světě. Rozhodně také nesouhlasil s prohlašováním ega za neškodné ani s výroky o neúsilí. Znovu a znovu opakuje, že ego musí být rozpuštěno a že cíl stezky musí být dosažen úsilím, které spočívá v nepřetržité átmavičáře až do dosažení vysvobození za současného bdělého a trvalého rozpouštění vásan, které tomu brání.

Osobnost, přesně řečeno mysl mistrovy osobnosti, se může mýlit a někdy se i mýlí, ale pokud v ní září vědomí Já jsem, je stále mistrem ve smyslu jeho nástrojem.

Tam, kde mistrova osoba nevyzařuje klid a mír a nevtahuje nás do nitra, je možné dvojí vysvětlení. Buď nám v zachycení mistrova vlivu brání naše velké nečistoty nebo mistr takto nezáří.

Božské vyzařování mistra je nejsilnější v blízkosti jeho osobnosti a při meditaci s ním. Čím déle a víc mistr se žáky medituje, tím víc jim prospívá, ale také břemeno, které na sebe tím bere, je větší. Když mistr se žáky nemedituje ani jim neposkytuje tu nejvyšší pomoc, jaká je možná.

Slovní vyučování žáků může být dobré, ale nejvyšší pomocí není. Pokud není zaměřeno na přímé praktické rady na cestu, může víc vířit mysl než uvnitřňovat. Nekonečné dotazy a odpovědi stezkou nejsou a nikam nevedou. Proto také Maháriši nepřednášel. Nevěřil v účinnost přednášek: "Lidé z nich odcházejí stejní, jací tam přišli", opakoval vícekrát.

U mistra máme setrvat až do dosažení vysvobození. Pokud není dosaženo, každé jeho opuštění je jen jeho oddálení. To, co se chce od mistra osamostatnit, je právě to, co má být rozpuštěno: ego. Proto také měnění mistrovských osob není měněním mistra; ten je jen jeden. Je-li vyvoláno nějakou nespokojeností, je vždy podezřelé.

Mistrova osobnost se může mýlit ve svých výrocích i v chování, ale přece existují určitá měřítka, podle kterých lze rozpoznat jejich omyly. Tam, kde nás mistr odvrací od úsilí a vede z klidu do světských činností, je vždy nutná velká obezřetnost. Totéž platí i o hrubých porušeních duchovní etiky. Posuzovat naproti tomu mistrovu osobu podle stravy, kouření, sexuelního života, vzdělání, oblékání a podobných zevních známek, je nepatřičné.

Kritika mistra, zvláště když jej zaměňujeme za tělo a mysl, je vždy velmi nebezpečná. Většinou posuzujeme z ega neboli ze své nevědomosti. Žák není od toho, aby mistra kritizoval nebo jej dokonce učil, co smí a co nesmí, co má dělat a co nemá dělat, ale má se snažit co nejvíce načerpat z jeho božského vlivu a plně se soustředit na vlastní dosažení. Kritika jeho zájmem a nakonec ani právem není. Když místo úcty, lásky a vzájemnosti jen kritizuje, vyřazuje se tím z působení mistrovy milosti a nakonec o něho přijde. Jelikož je mistr Bůh, přijde v tomto smyslu o Boha neboli jeho mysl, což je skutečná duchovní sebevražda. Chtít dosáhnout Boha bez Boha, kterým nás Bůh prostřednictvím mistrovy osobnosti k sobě vede, je nemožné. V zájmu pravého hledajícího je co nejdéle v mistrově přítomnosti setrvávat a neustále děkovat za pomoc, kterou takto dostává.

Pokud pak s mistrem žije, učiní nejlépe, když se mu plně odevzdá, tak jak sám Maháriši stezku odevzdanosti učil.