Moje, mé a svoje
Jiří Vacek
Účinné ovládání mysli je možné pouze s využíváním řízení pozornosti a při neztotožňování se s jejími výtvory, viz stať „O mysli“.
Pouhé využívání silné vůle k řízení mysli nestačí a je neúčinné. Nežádoucích výtvorů mysli se nezbavíme bojem s nimi, ale tím, že od nich odvrátíme pozornost, například ji přivrátíme k něčemu jinému, ke čtení a podobně.
Známé lidové pořekadlo: „Sejde z očí, sejde z mysli“, je pravdivé. Nestačí však pouhé odvrácení pohledu. To, co rozhoduje, je odvrácení pozornosti vědomí. Tím lze také v určité míře přerušit vnímání bolesti tak, že pozornost zaměříme jinam. Bolest cítíme, pouze když jí věnujeme pozornost.
Ztotožnění s myslí i s tělem začíná přivlastněním, pěstováním pocitu mé, moje, svoje. Tyto nežádoucí vlastnické sklony nesmíme pěstovat. Pocity „moje tělo, moje mysl“ a vše co zahrnují, musí být vědomě rozpouštěny, až zmizí.
Přivlastňováním si naší mysli, těla a předmětů jako „mé a moje“ se s nimi spojujeme a tak nad námi získávají moc, až se s nimi nevědomě ztotožníme. Tak vzniká ego, vědomí, které se ztotožňuje s tělem a s myslí a je pohlcené v předmětech světa.
Právě toto přivlastnění až do ztotožnění je základem nesvobody a utrpení. Bez jejich rozpuštění nelze vysvobození dosáhnout.
To, co rozhoduje a platí je vždy vnitřní a nikoliv zevní. Není třeba mluvit z postoje „tělo není moje, nejsem tělem“. Podstatné je nemít k tělu vlastnické pocity a neztotožňovat se s ním. Požadavek nepřivlastňování, nepěstování vlastnického „moje“, platí pro vše a vždy. Proto platí i pro všechny naše strasti, potíže na stezce a proto i pro náš osud. Ani ten není náš, vědomí Já jsem. Čím více si nejrůznější potíže přivlastňujeme, tím větší moc nad námi mají. Nejsou-li „naše“, hned nás méně tíží a také ovládají.
Pamatujme dobře!
Duševní problémy jsou živé z pozornosti vědomí, kterou jim věnujeme. Čím víc se jimi zabýváme a považujeme za své, tím víc je posilujeme. Když si jich nebudeme všímat, ztratí svou moc nad námi a zmizí.