Nebezpečí ustrnutí na poznání Sebe
Jiří Vacek
„Já jsem, vědomí Já jsem, jsou dveře do nebeského království“, učí Ježíš. Nutnost a význam poznání Sebe hlásá většina mistrů všech náboženství včetně pravých buddhistů. Uvědomění Já jsou dveře, ale nikoliv samo nebeské království. Často se však zdá, že oboje je ztotožňováno, ale neoprávněně.
Poznání Sebe je poznáním naší božské podstaty, vědomí Já jsem, které je soupodstatné s Bohem, ale samo Bohem, jeho dosažením zdaleka ještě není. Naše vědomí Já jsem je jen částí Boha a nikoliv Bohem celým. Tím je význam tohoto úspěchu vymezen. Je jen předpokladem a možností, které musíme využít, chceme-li Boha dosáhnout.
Omezený význam tohoto pojmu dokazuje například možnost pádu z něho.
Poznání Já jsem také s sebou nepřináší nejvyšší moudrost ani znalost nauky. Jinak by nemohl jeden zenový patriarcha prohlašovat: „Nerozumím zenu“.
Jestliže jeden současný mistr učí, že dosažení poznání nevyžaduje úsilí a že po jeho zvládnutí máme zahodit všechny knihy, jen tím potvrzuje, že poznání nepřináší ani moudrost ani znalost nauky.
Právě naopak po dosažení poznání máme usilovně studovat, abychom nauku pochopili ve světle své zkušenosti, přemýšlet o ní a domýšlet ji a hledat, jak na stezce dál.
Oblíbené: „V knihách poznání nenalezneme“, je jen půlkou pravdy, druhá půlka je lež. V dobré literatuře nalezneme mnoho podnětů pro svůj duchovní vývoj až do jeho konce. Jak je zřejmé, samotné poznání Já znalost nauky ani příslušnou moudrost samovolně nepřináší. I ti, kdo je dosáhli, se mohou mýlit a také se mýlí nebo prostě nevědí.
Ten, kdo poznal Sebe, by neměl ustrnout na svém poznání, ale pokračovat dál k poznání Boha. Duchovní literatura pokračování cesty uvádí. Jak je zřejmé z života mnoha mistrů, poznání Sebe není ani vysvobozením ze znovuzrozování. To vyžaduje další, správně zaměřené úsilí.
Poznání Sebe také není dokonce ani úplným rozpuštěním ega. Jak výslovně upozorňuje Ramana Maháriši i u džňáninů se ego objevuje znovu a znovu.
Dosažení poznání Sebe nepřináší vymýcení všeho zla v nás. Jak opět Maháriši upozorňuje, z úvodu Bhagavad gíty vyplývá, že v boji, ke kterému se schyluje, bojují proti sobě džňáninové. Výslovně říká: „Jsou džňáninové, ale přece bojují proti sobě“.
Představy, že vědomí Já jsem v nás rozpustí veškeré zlo a přinese neomylnost a všestrannou dokonalost bez našeho dalšího úsilí nejsou oprávněné.
Ego ve své podstatě je vědomí Já jsem ztotožněné s tělem a s myslí. Vědomí Já jsem je tak přítomno v každém člověku. Dává život každému stejně, ať je zločincem nebo mudrcem. I ty nejhorší zločiny stejně jako nejušlechtilejší činy jsou páchány v jeho světle. V tomto smyslu se chová vědomí Já jsem neutrálně: čemu jeho světlo propůjčíme, k čemu namíříme, tam působí.
Dokonce ani když je uvědomováno, nerozpouští automaticky zlo v nás, pokud na jeho rozpouštění nejsme zaměření. Proto požadavek rozlišování všeho, co do naší mysli vchází a všechna pravidla o rozpouštění odstředivých sil a ovládání mysli po dosažení poznání Sebe platí plně dál.
Jelikož Bůh není pouze vědomí Já jsem, ale má více dalších principů, je nezbytné i jejich cílevědomé pěstování a tak rozšiřovat a prohlubovat spojení s Bohem. Proto nestačí pouze spočívat ve vědomí Já jsem, ale je nezbytné rozvíjet poznání o uskutečnění Boha v nás i v těchto jeho dalších aspektech.
Nejdůležitější z božských principů, které jsou Bohem, je láska, o které apoštol Pavel jasně říká, že kdo ji nemá, nemá nic ani nic nedosáhl. Uvědomění, že Bůh je láska a jeho trvalé naplňování v lásce k Bohu, k bližním i k nám samým, je úkolem nejpřednějším. Tento požadavek platí i pro spočívání ve vědomí Já jsem neboli pro meditaci.
Meditace bez lásky není pravá ani úplná. Proto spočíváme ve vědomí Já jsem s láskou a v lásce s vědomím, že je Bohem. Právě láska, která nic nevylučuje a je vedena moudrostí, nás nejlépe chrání před zly všeho druhu. Tam, kde je pravá láska, tam je Bůh a proto tam není ani nemůže existovat zlo.
Pokud spolu bojují opravdu i džňáninové, kteří dosáhli poznání Já, pak jediné možné vysvětlení je, že zanedbali uskutečnění Boha v sobě jako lásku.
Láska, aby se nedopouštěla omylů, musí být moudrá: milovat správně a ze všeho nejvíc Boha. Milovat pomíjivé a záviset na tom, je zdrojem velkých zklamání. Proto rozvíjíme i božskou moudrost. Její nevyčerpatelný zdroj je v Bohu v nás. Proto se dotazujeme Boha v nás a v něm hledáme největší zdroj poučení a odpovědí na otázky a pochybnosti, které máme.
Výstup k Otci, uskutečnění brahman, Buddhova nestvořeného je pokračováním stezky po dosažení a ustálení poznání Sebe. Na základě poznání svého vědomí Já jsem si uvědomujeme, že totéž vědomí Já jsem je všude a ve všem a překračuje i vše stvořené.
Ač je transcendence božího vědomí naším cílem, není jediným cílem. Spolu s ním rozvíjíme i další božské principy v nás a tak poznáváme všechny části jediného a nedělitelného Boha: jeho tvořivou moc, zákonitost, která vládne stvoření, lásku i moudrost.
Pokud se nechceme vrátit po smrti tohoto těla opět zpět na tuto nebožskou úroveň, musíme věnovat velkou pozornost rozpouštění všech silových vazeb, jejichž uskutečnění by nás zákonitě vrátilo zpět na tuto nebožskou, hmotnou úroveň těla byť i jako mistry nebo lamy a podobně.
Těžko říci, kde a jak tato cesta končí. Rozhodně tento úkol nelze zvládnout za života v tomto nebožském světě. Náš duchovní vývoj pokračuje dál v úrovních, kam se po odložení těla zařazujeme podle toho, kam jsme ve svém vývoji dospěli zde v našem vyhnanství.
Takový vývoj je možný pouze za předpokladů, kterými jsou:
1. Trvalé rozlišování a ovládání mysli.
2. Dodržování trojího přikázání lásky.
3. Velká pokora.
4. Odevzdanost do vědomí a moci Boha Já jsem.
Toto úsilí, tato stezka nikdy nekončí. Určitě ne za tohoto života. Porušení těchto požadavků vždy vede jen k neodvratnému pádu.
Někteří hledající často přerušují své denní duchovní úsilí s tím, že pouze udržují, co dosáhli.
To je velký omyl. Na stezce není možné zůstat stát, ale pouze kráčet kupředu nebo upadat. Každé zastavení je proto vždy jen pád a nic jiného.