Jdi na obsah Jdi na menu
 

Nejsem činitelem

18. 2. 2015

Jiří Vacek

Pocit „já jsem činný, já konám“ neboli „já jsem činitelem“, je méně známým, ale nebezpečným projevem ega.

Ego je ztotožnění vědomí, kterým jsme, s tělem a s výtvory naší mysli, kterými nejsme. Pokud naše tělo je činné, pracuje, jde a podobně a my myslíme „já jdu, já pracuji“, utvrzujeme se v přesvědčení, že jsme tělem neboli posilujeme své ego tvořivými silami mysli: „já konám, jsem činitelem, neboli jsem tělem a myslí, které činí“. My jsme nečinné, v klidu se nacházející vědomí, které činnosti mysli a těla pozoruje, ale není s nimi totožné. Není na druhé straně ani od nich oddělené, ale rozlišené. Spojení mezi nimi tvoří pozornost vědomí, jejímž prostřednictvím si je nejen uvědomujeme, ale vedeme k nim i oživující a posilující moc vědomí. Je potřebné se nejen nepovažovat za tělo, ale ani nesmíme chovat přesvědčení, že jsme tělesnými činiteli. Naopak máme neustále spočívat jako sebe si vědomé vědomí, které pozoruje činnosti těla, aniž by se s nimi ztotožňovalo. Máme pozorovat, jak tělo jde, pracuje, je činné, uvědomovat si probíhající činnosti těla, ale nechovat přesvědčení, že jsme činiteli, tím, co je činné.

V opačném případě zůstáváme stále ztotožněni s tělem, kterým nejsme a ego nikdy nerozpustíme.

Náš vztah k mysli má být obdobný. Pokud chováme přesvědčení „já myslím, já jsem myslitelem“, posilujeme totožnost s myslí.

Ještě důležitější než nechovat přesvědčení „já konám“, je nedopustit nevědomé pohlcení vědomí v tom, co pozoruje, což je právě ono neblahé ztotožnění Já, vědomí Já jsem s ne-já.

Proto musíme současně:

  1. Rozpouštět přesvědčení „já jsem činný, já konám, já jsem činitelem“.

  2. Neustále držet vědomí ve stavu, ve kterém je rozlišené od všeho, co je pozorovatelné, nevědomé neboli od ne-já.

Jen při dodržení těchto dvou základních předpokladů a dostatečné očistě od všech odstředivých sil můžeme si uvědomovat sebe si vědomého, vše pozorujícího pozorovatele, jehož podstatou, základem je vědomí „Já jsem vědomí Já jsem“.

Naše nesvoboda je tvořena skutečnými odstředivými silami, které nám:

  1. Zahalují pravdu o naší bytosti.

  2. Ztotožňují naše Já s ne-já, s tělem a myslí.

Tvoří ji:

  1. Nesprávně vytvářené a používané tvořivé síly mysli, nevědomá přesvědčení typu: „já jsem tělo, mysl, já konám“, ale i zlé myšlenky všeho druhu. Zlé charakterové sklony naší mysli – nenávist, hněv, závist, pýcha zahalují rozum tak, že nejen nevidí pravdu, ale posuzuje vše převráceným viděním zla. Vidí dobro jako zlo a zlo jako dobro. Je plně ovládán zlem.

  2. Nevědomý stav vědomí a nesprávně vedená jeho pozornost způsobují, že Sebe – vědomí necháváme pohltit v pozorovaných předmětech, v ne-já až do ztotožnění s tělem a s myslí a tak vytváříme ego, naše nepravé já, kterému pak ve všem podléháme.

Právě toto je nevědomost zla a současně i nesvoboda, jejich prazáklad a prvotní příčina. Dokud je vytrvalým bděním v sebe si vědomém pozorovateli, který se neztotožňuje s ničím, co pozoruje, co si uvědomuje a současně pomocí rozlišovací schopnosti nerozpouštíme, nemůžeme se osvobodit.

Naše vysvobození není proto činem božské milosti, ale výsledkem tohoto úsilí neboli praxe stezky k Bohu. Samozřejmě bez pomoci boží, lásky k Bohu, pokory a odevzdanosti my sami přes veškeré úsilí se neosvobodíme.