Některé zásady správného myšlení
Jiří Vacek
Myšlení, které pomíjí skutečnost existence Boha, je vždy nesprávné.
I nesprávné představy o Bohu brání jeho pochopení ve správném Duchu.
Přitakání zlu zastírá schopnost rozumu správně rozlišovat. Výsledkem moci zla nad námi je převrácené vidění. Zlo vidí dobro jako zlo a své zlo jako dobro.
Zákon příčiny a následku neboli karma platí vždy, v celém projevu a pro každého, a proto i na samo myšlení a myšlené. Kdo myslí, tvoří příčiny, jejichž následky sklízí. Myšlení zavazuje k myšlenému.
Kdo myslí, je vždy důležitější než to, co si myslí.
Bez myslícího není myšlené.
Vědomí je prvotní, absolutní, myšlení druhotné a podmíněné.
Pojmy, se kterými v mysli pracujeme, nejsou totožné s tím, co vyjadřují.
Soudy o pravdě nikdy nejsou pravdou samou, ale pouze jejím správnějším nebo nesprávnějším vyjádřením. Jsou vždy pravdami relativními. Absolutní pravda je za myslí a je jím sám myslitel.
Svědectví smyslů je často neprůkazné. Rozsah jejich možností poznání je omezený. Poznání mimo jejich dosah je jim nepřístupné, některé informace zkreslují. Nejsou spolehlivým měřítkem toho, co je skutečné a co neskutečné.
Absolutno a relativní, podmíněný projev, svět, jsou dvě odlišné úrovně. Pro každou z nich platí různé pohledy. Pro absolutno platí pravdy absolutní, pro podmíněný svět platí pravdy podmíněné. Proto na projev nelze používat pohledy absolutní a na absolutno pravdy relativní.
Rozpory mezi absolutním a podmíněným jsou umělé. Vznikají nerozlišováním a nesprávným směšováním pohledu absolutního a podmíněného.
Nedostatek jak informací tak znalostí znemožňuje správné soudy.
I přísně logické myšlení, když vychází z nesprávných předpokladů, vede nutně k nesprávným závěrům.
Kladné i záporné city, silně a nepříznivě ovlivňují naše závěry.
To, co se nám líbí, co máme rádi, není nutně správné ani dobré, platí jak pro osoby, tak pro názory a dění.
City včetně soucitu i lásky jsou slepé a nerozlišují. Bez rozlišující moudrosti nás zavádějí.
Kde jde o prestiž, moc a peníze, nejde o pravdu.
Neoprávněné zobecnění, i když vychází z naší zkušenosti, je nesprávné.
Soudy typu „platí buď a nebo“ předem a často neoprávněně předurčují výsledky myšlení. Vylučují všechny možnosti mimo „buď“ a „nebo“. Někdy platí dokonce buď a nebo současně.