O největším zlu
Jiří Vacek
Jsme nedílnou částí jediné Skutečnosti, jaká existuje, chceme-li Boha. Vše, co jsme a co máme, máme výhradně z ní. Žijeme jejím vědomím Já jsem, kterým si i uvědomujeme svět, ve kterém žijeme i stvořenou část naší bytosti, což je naše tělo a mysl.
I ty jsou její částí a my je pouze používáme. I ony jsou stvořenou částí Boha a vše, co ke svému životu potřebují, čerpají z něho. Pokud stvořené bytosti se udržují vědomě v Bohu a žijí s ním v souladu, jejich existence a nejen pouhá existence, ale i štěstí a blaženost, jsou plně a bez úsilí na jejich straně, Bohem, jejich stvořitelem zabezpečovány.
Oddělením se od Boha stvořené bytosti toto božské zaopatření ztrácejí. Oddělení představuje velké oslabení spoje stvořená bytost – Bůh, a proto i zmenšený příjem všeho potřebného k božskému životu, které Bůh samovolně zabezpečuje svou pouhou existencí.
Proč k tomuto oddělení došlo, jaké mělo příčiny, nikdo přesně neví. Pravdou je, že k němu došlo včetně všech jeho zlých důsledků, což je ztráta božského vědomého života v božském světě. To je přesně ono „vyhnání z ráje“ a následná nutnost zabezpečovat svou existenci vlastním, tvrdým denním úsilím. Čím víc jsme Bohu vzdálení, tím je nutnost tohoto úsilí naléhavější a ona sama je těžší.
Ač se snažíme jakkoliv usilovně ve světě uspět, přece všechno úsilí o trvalý šťastný život v našem světě bez utrpení a nesvobody se vždy nakonec ukáže jako marné a nedostatečné.
Důvodem je, že se snažíme nesprávně a proto i marně. Hledáme své štěstí ve světě, který odpadl od Boha a proto je nebožský i když je stvořen Bohem. Naše nesvoboda a utrpení ze světa jsou druhotné. Jsou následkem příčin, které nás odcizily Bohu. Proto se musíme soustředit na ně, nikoli na snahu dosáhnout šťastný život v nebožském světě, kde není možný, protože v něm Bůh nepůsobí božsky.
Život v pravém štěstí a blaženosti bez utrpení a nesvobody je možný pouze ve světě božském. Pokud jej chceme, musíme se nejprve vrátit k Bohu ve svém nitru a to již v průběhu svého života na zemi. Teprve tehdy, když obnovíme své vnitřní spojení s Bohem ještě za svého života zde na zemi, můžeme se po odložení hmotného těla vrátit do plně božského světa s jeho ničím nezkaleným štěstím a blažeností. Tím současně napravíme největší hřích, provinění proti sobě, jaký existuje: odpadnutí od Boha.
Cesta zpět k Bohu má dvě základní větve, aby byla účinná:
1) Očista od všeho, co nás od Boha odděluje, což je zlo ve svých mnoha podobách.
2) Obnova božského vědomí Já jsem v nás a trvalý život v něm.
I po odpadnutí od Boha jeho vědomí Já jsem v nás stále zůstává a dává vědomí naší bytosti, aniž bychom si je uvědomovali a vědomě žili. Obracením pozornosti na ně si je uvědomujeme. Současně musíme rozpouštět vše, co nám v jeho uvědomění brání. Nestačí proto ani pouze meditovat, provádět átmavičáru, hledat sebe ve vědomí Já jsem ani pouze se čistit od všeho zlého.
Očista i átmavičára musí probíhat současně a společně po celou stezku. Jen tak jsme chráněni před pádem.
Správný výchozí postoj hledajícího spočívá v pochopení, že naše podstata je božské vědomí Já jsem, ale že jsme se jí odcizili a zapomněli na ni. Proto ji musíme v sobě opět nalézt a uvědomit si ji a začít v ní žít. Abychom toho mohli dosáhnout, musíme se zbavit všeho zlého, co nám v tomto dosažení brání. To chce velké a trvalé úsilí, jehož podstatou je správně řízené myšlení v souladu s duchovní naukou.
Chápejme dobře: zlo, které nás odděluje od Boha, nejsou pouze nesprávné názory, ale skutečné síly mysli, kterou tvoří její – naše vlastní – výtvory. Proti nim, proti této jejich skutečné síle, kterou nás ovládají, pouhá dobrá předsevzetí nic nezmohou. To, co skutečně nás z moci zla osvobozuje, je jejich skutečné rozpouštění, což je tvrdá, dlouhá a namáhavá práce na sobě, na své mysli.
Jiná cesta k pravému, ničím nezkalenému štěstí neexistuje. Snadné nebo nové stezky jsou jen plody zla, které mají jediný cíl: svést nás z pravé a přímé stezky.