Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Átmavičára, pátrání po našem pravém Já, je prací s vědomím a s jeho pozorností a nikoliv s myslí. Jejím cílem je odtažení pozornosti vědomí od všeho pozorovatelného, což je celý svět, všechny jeho bytosti, naše tělo, jeho pocity, stavy a činnosti i naše mysl se všemi city, myšlenkami a představami.

Stáhneme-li vědomí z pohlcení v čemkoliv pozorovatelném, odtáhneme-li je plně od toho, pak to co zbývá je samo ryzí vědomí, my sami. Tím dosahujeme přímého uvědomění: nejsem nic, co pozoruji, ale vědomí, které si vše toto uvědomuje neboli pozoruje.

Abych si mohl být čehokoliv vědom neboli pozorovat, musím být já pozorujícím vědomím. Za vědomím mnohosti předmětů a jejich jmen jsem Já, je si uvědomující vědomí. Já si je uvědomuji, já je pozoruji. Ony se mění, Já, vědomí zůstávám beze změny. Když si je neuvědomuji, ony mizí, ale Já, vědomí zůstává. Jsem proto neproměnným, ale existujícím vědomím. Vědomí je mým bytím a nikoliv tělo nebo mysl a jejich stavy a činnosti.

Mé Já, lépe Já jsem proto pozorujícím vědomím a víc jsem si vědom, že jsem vědomí, protože jsem si vědom své sebe si vědomé existence, svého sebe si vědomého bytí.

Toto vědomí Já jsem je můj pravý život a nikoliv život v těle a v mysli. Musím se naučit žít a to vědomě ve vědomí, vědomím a jako vědomí. Život ve světě, v těle a v mysli musí převážit život ve vědomí.

Právě to se děje v průběhu hledání sebe, svého pravého Já vědomým řízením pozornosti. Tu neustále odtahujeme od věcí uvědomovaných a obracíme ji na nás samé, na vědomí, které si je uvědomuje. Tím uvědomovaným předmětům odnímáme sílu existence, kterou jim právě naše vědomí propůjčuje. Pozorované v tomto úsilí, které spočívá ve vědomém a bdělém řízení pozornosti vědomí, je oslabováno ve své existenci i moci nad námi. Dochází k přímému rozpouštění ega, které je vytvářeno výhradně silou našeho vlastního vědomí, které se ztotožňuje nevědomě s tělem a s myslí. Stahováním vědomí z těla a z mysli jim odebíráme propůjčené vědomí i jeho sílu, uvědomováním se ve vědomí, které je pozoruje, se od nich rozlišujeme a obrácením pozornosti na vědomí Já jsem, Já existuji svým vědomím, se v něm poznáváme.

Klasická otázka: „Kdo jsem, co jest mé Já?“, jak je zřejmé, neslouží k tomu, aby byla řešena myslí a v mysli. Takové počínání by bylo marné, protože Já není v mysli, ale nad myslí. Má jediný cíl: přimět nás, abychom svou pozornost obrátili na to, co jsme, na ryzí vědomí Já jsem.

Tímto způsobem začínáme a udržujeme v chodu proces poznání Sebe, ve kterém si nejprve uvědomujeme vědomím, a nikoliv pouze myslí, co nejsme, abychom si na jeho konci uvědomili, kdo jsme — ryzí vědomí. Zdůrazněme, že se jedná o postupný a nikoliv jednorázový děj, který musíme pozorně a bděle udržovat átmavičárou, jak bylo popsáno. Pokud tento proces přerušíme a neodtahujeme vědomí od věcí pozorovaných a nepřivracíme je k vědomí samému, náš postup k poznání a vysvobození se nejen zastaví, ale zcela zákonité se dokonce obrátí. Naše pozornost opět směřuje do mysli, těla a světa. Ty nabývají silou přivrácené pozornosti vědomí větší míru skutečnosti a tím i moci nad námi. Ego již není rozpouštěno, ale naopak znovu posilováno.

Vědomí sama sebe, stav jeho poznání současně zákonitě slábne, protože není posilováno pozorností udržovanou ve vědomí samém.

Teoreticky je sice možné dosáhnout poznání ihned, výlučně však za předpokladu, že dokážeme stáhnout úplně pozornost z uvědomovaných předmětů a obrátit ji plně na sebe.

Většina hledajících toto nedokáže hned z několika důvodů:

• dlouhé věky pěstovaný zvyk věnovat pozornost věcem pozorovaným a nikoliv vědomí, které je pozoruje, nedovoluje často hledajícímu ani pochopit, co se od něho žádá, natož to dokázat
• vazba vědomí na tělo a mysl, způsobuje, že vše, co prožívají, prožívá s nimi vědomí, jako bychom byli s nimi totožni a neustále stahuje pozornost vědomí do těla a mysli a tak nás k nim poutá
• vásany, sklony mysli jako skutečné síly s danou velikostí a směrem vlivem nedostatku pozornosti a bdělosti doslova úměrně své síle stahují na sebe pozornost vědomí, které proto pohlcují a unášejí svým směrem, tj. do světa a těla.

Poznání je proto možné pouze za předpokladu:

1) Vytrvalého a nepřetržitého provádění átmavičáry, jak bylo popsáno. Znovu proto zdůrazněme její podstatu. Je jí neustálé odnímání pozornosti všemu, co je pozorovatelné a její obrácení na to, co si vše uvědomuje a hlavně na samo vědomí sebe.

2) Rozpuštění všech sklonů a vásan, které jsou poznání nepřátelské. To se děje jednak správně prováděnou átmavičárou, ale také ovládáním mysli z pozice jejího pozorovatele pomocí rozlišovací schopnosti, vivéky. Obojí je nutné provádět současně a nepřetržitě. Prvé ani druhé samotné nestačí.

Pouhé poučování o tom, že již tím jsme nás k poznání bez provádění átmavičáry a ovládání mysli nemůže přivést. Poznání není stavem mysli, ale sebe si vědomého vědomí. Jeho jediná cena je, že nás v našem hledání soustřeďuje na nás samé a pokud je správně pochopíme, nehledáme nic mimo sebe, něco, co zde není a co je třeba teprve vytvořit, ale soustřeďujeme se vědomím, na co již jsme, ale co si vlivem nesprávně namířené pozornosti a vlivem škodlivých vásan neuvědomujeme. Pokud toto poučení pochopíme špatně a usoudíme, že naše ego je naše pravé Já, jsme pro stezku ztraceni tak dlouho, dokud nenahlédneme svůj omyl. Druhá část poučení, že jelikož „již jsme TO“, není oč usilovat, je špatná a pro náš pokrok zcela zničující vždy.

Je tomu právě naopak. Musíme ze všech sil usilovat, abychom se prováděním átmavičáry skutečně v ryzím vědomí uvědomili. Současně musíme bděle a vytrvale rozpouštět sklony mysli, které nám brání se poznat.

Bez těchto dvou nevynechatelných součástí stezky nikdo nikdy poznání nedosáhl a ani dosáhnout nemůže. Kdo učí něco jiného, odvádí ty, kteří mu věří, z přímé stezky. Není vůdcem, ale svůdcem.

Ukázka z díla Podstata úsilí o poznání sebe a vysvobození