Postřehy k átmavičáře
Jiří Vacek
Átmavičára, nepřetržité obracení pozornosti vědomí na samotné vědomí, je stezka k Bohu od začátku do konce.
Kdo právě teď nedělá átmavičáru, neobrací pozornost vědomí na ryzí vědomí, kterým je, dělá lokavičáru. Zaplétá se do nebožského světa a posiluje své ego.
Základ praxe: nejsem ničím, co mohu pozorovat, co si uvědomuji, ale jsem vědomí, pozorovatel, které si vše pozorované, uvědomované uvědomuje.
Pouze si uvědomovat vědomí Já jsem nestačí, je nezbytné jím být, prožívat se jako ono, být s ním ztotožněn. Nikoliv zakouším, uvědomuji si Já jsem, ale Já jsem vědomí Já jsem.
Abych se mohl plně prožít jako Já jsem, musím se proto nejprve rozlišit od toho, co nejsem a přestat se s tím ztotožňovat. Nelze být současně tělem a myslí i vědomím Já jsem.
Správný pozorovatel se uvědomuje na přechodu mezi projevenou a neprojevenou Skutečností. Částí své pozornosti se uvědomuje ve své podstatě, ve vědomí Já jsem, část jeho pozornosti směřuje k projevu. Tak řízením a vedením pozornosti vědomí, kterým je, rozhoduje o tom, co v jeho uvědomování právě i dlouhodobě převažuje.
Obě uvědomované oblasti se navzájem nevylučují, nejsou si nepřátelské za podmínky, že podržuji vědomí sama sebe.
Přivrácením pozornosti vědomí na samo vědomí, jeho zkušenost sílí. Obracením pozornosti vědomí mimo ně samé, jeho prožitek slábne.
Átmavičáru můžeme provádět i jinak, než se ptát: „Kdo jsem?“, například se ptáme: „Kdo vidí?“ – a obracíme pozornost na to, co v nás vidí.
Obdobně se ptáme: „Kdo slyší?“ – a soustřeďujeme se na slyšící vědomí.
Výborná je otázka: „Kdo myslí, cítí hněv, lásku?“ Uvědomění jediného vědomí za tím vším uklidňuje mysl, zpředmětňuje její výtvory, a proto je můžeme i ovládat.
I u předmětné meditace je dobré se ptát: „Kdo medituje, kdo se soustřeďuje?“, protože meditující, soustřeďující se vědomí je vždy důležitější než to, nač se soustřeďujeme.
Bůh je všude a ve všem a to vždy, ale nejblíže je nám v nás, v našem vědomí, kterým vše pozorujeme a žijeme.
Osobní vědomí Já jsem se svým vědomím poznává ve vědomí Já jsem absolutním. To je Ježíšův Otec, brahman, Buddhovo nezrozené.
Jedině soustředění na vědomí rozpouští ego, totožnost s tělem a s myslí. Jiné meditace nikoliv.
Vědomí je náš život. Žijeme vědomím a ve vědomí. Kde není vědomí, není ani vědomý, to jest božský život.
Dosažení Já není úplné bez uskutečnění všech jeho mohutností: vědomí Já jsem, lásky, tvořivé moci, inteligence a moudrosti.
Moudrost je projevem inteligence Já.
Mudrc myslí, cítí a jedná z inteligence Já.
Do čeho se noří mé vědomí, v čem a jak se uvědomuji, s tím se spojuji, tím se i stávám. Proto jsou jen dvě možnosti:
1) Uvědomovat se ve svém pravém, božském Já, ve vědomí Já jsem.
2) Uvědomovat se v ne-já, v tom, co nejsem a tak ztrácet své božské dědictví.
Nejen nejsme tělem, ale, na což se k naší škodě zapomíná, nejsme ani v těle, ve smyslu, že nejsme na ně omezení.
Vědomí je vždy všude a ve všem, proto si je také vždy, všude a ve všem můžeme svým vědomím uvědomovat.
I v případě světla platí, že důležitější než světlo, je vědomí, které si světlo uvědomuje.
Pravidlo: vědomí je prvotní, světlo druhotné, platí i pro vize Boha ve tvaru nebo mistrů. Bůh, základ boží je vše pozorující a sebe si vědomé vědomí.