Jdi na obsah Jdi na menu
 


Předpoklady lásky

26. 2. 2009

Jiří Vacek

Nepřítomnost lásky není to nejhorší, co nás může potkat. Ještě mnohem horší je neláska, zlé sklony, které pramení ze zla v nás. Neláska není jen nepřítomností lásky, jejím nedostatkem, ale něco mnohem horšího: zlými city, které chováme a které nám vládnou. Kdo opravdu chce milovat Boha a druhé, musí se proto nejprve zbavit všeho, co je s láskou v rozporu, což jsou na prvém místě zlé city jako závist, nenávist, hněv, nepřátelství a další jim podobné. Není možné milovat Boha a své bližní a současně se oddávat nenávisti.

Také nelze milovat svět a tělo a jejich potěšení a dávat jim přednost před Bohem.

Kdo druhé vyzývá k bezpodmínečné lásce, ale neučí, že nejprve se musí zbavit všeho, co je s láskou v rozporu, žádá od nich nemožné a současně je mate. Vytváří nesprávné předsvědčení, že láska je možná bez očisty od všeho, co je jejím opakem.

Prvým požadavkem na žáka není proto požadavek citů lásky, ale očisty od všeho, co je s láskou v rozporu. Květina lásky může rozkvést pouze v čisté mysli, zbavené všeho zla.

Pěstování lásky proto ani zdaleka nespočívá v pěstování citových radostí, ale na prvém místě v trvalém vytrhávání plevele zla v naší mysli, který ji dusí a neumožňuje jí se plně rozvinout.

Proto, ať zvolíme jakoukoliv stezku k Bohu, požadavek naprosté očisty od všeho zlého je prvotní a naprosto zásadní. Představa, že city lásky jsou totéž, co láska a že jejich existence dokazuje, že žijeme v lásce, je nepodložená.

To, že se v nás právě neprojevují zlé city a sklony, zdaleka neznamená, že je v sobě nechováme, jejich zárodky, které mohou nepříznivé okolnosti vyvolat do projevu.

Podstata lásky také není pouhý cit, ale něco mnohem vyššího.

Láska k Bohu je láska k dobru, je volbou dobra místo zla.

Láska k bližním je zodpovědností za naše chování k nim, které nás vede k šetření jejich pravého prospěchu stejně jako našeho.

Základním předpokladem pravé lásky, ještě jednou zdůrazněme, je oproštěnost od všeho zlého v nás neboli v čistotě mysli.

Bez čistoty mysli proto pravá láska neexistuje. Samotné city jí ještě zdaleka nejsou.

I sama pravda: „Bůh je láska“, nás učí, že Bůh je něco mnohem vyššího, než naše city. Když se dostatečně očistíme, může v nás Bůh zářit jako slunce na obloze bez mraků. Přesně tak září Bůh v čisté mysli a pak mluvíme o boží lásce.

Pravá láska není nic jiného než Bůh sám. Její projevy v nás jsou projevy Boha v nás. Láska bez Boha neexistuje, protože láska není ničím jiným než Bohem. Připisovat ji proto člověku, navíc odpadlému od Boha a spojovat ji s ním, je zcela nesmyslné. Lásku stejně jako Boha nelze vytvářet nebo pěstovat. Je pouze možné a víc nutné vytvářet podmínky, které umožňují projevit se Bohu v nás. Prvou touto podmínkou je čistota mysli a obrácení pozornosti na samotného Boha. V tomto světle vysvítá zcela jasně nesmyslnost tvrzení, že láska k bližním má přednost před láskou k Bohu.

Již proto, že kdo nemiluje Boha, nemá ani lásku, protože ta je Bohem samým. Kdo zanedbává Boha pro druhé, které staví na prvé místo, zanedbává lásku a proto ji nemá a ani nemůže mít k bližním. Klame sám sebe: nemiluje Boha, nejvyšší dobro, ale ani své bližní.

Takové snahy, které nevycházejí z naprosté přednosti Boha, neprospívají nikomu a zákonitě selhávají. Proč? Vynechávají nevynechatelné, jediné pravé Dobro, jímž je Bůh sám.

Dávat přednost druhým před Bohem, je nevědomost a zlo pýchy. Vychází z přesvědčení: „Se mnou je vše v pořádku. Jsem tak vyspělý, že nepotřebuji Boha a mohu pomáhat druhým“.

Je to totéž, jako by žák dával přednost pomoci druhým žákům před vlastním studiem. Nemocný má také na prvém místě uzdravovat sebe a ne druhé. I vězeň má nejprve napravit sám sebe a pak se teprve starat o spoluvězně.

Jen velmi pyšný a pošetilý člověk si neuvědomuje, že on sám je žákem, který se má na prvém místě učit, že je nemocným, který se má sám uzdravit a provinilcem ve vězení, který se má napravit.

Jak může ten, kdo neví ani takovou samozřejmost, že jediné Dobro je Bůh a v Bohu učit druhé a pomáhat jim, ač je sám bez Boha?

Jak může někdo uzdravovat druhé, je-li sám nemocen a neumí uzdravit sebe?

Jak může zločinec ve vězení zachraňovat druhé, ač je sám omezen na svobodě zevně i vnitřně?

Skutečně pomáhat druhým, světu i sobě, může pouze ten, kdo postaví Boha na nejpřednější místo a odstraňuje vše, co brání jeho působení.

Z takové osoby pak působí Bůh a ona tak poskytuje samovolně nejvyšší možnou pomoc všem – ne sama ani sebou, ale Bohem, kterému nejen nebrání v působení svými nečistotami, ale naopak plně se mu otevírá v postoji: „Buď vůle tvá a nikoliv má“.

V lásce k Bohu je zahrnuto vše, protože nic než On neexistuje. Proto, kdo nemiluje Boha, nemiluje nic a nikoho.

Je-li Bůh vše a ve všem, máme milovat nejen Boha a druhé, ale i sebe, protože ani my nejsme mimo Boha. V lásce k sobě milujeme Boha jako svůj základ, život a své pravé Já.

Pravá láska sjednocuje. Nestaví někoho nebo něco výš a jiné níž, ale dává všem i sobě, každému, co jeho jest.

Láska není ani oběť ani soucit, ani sluha, ani sladkost pro naše potěšení, ale královna. Chovejme se proto s tím plně v souladu. Pak se nám odmění královsky: samým Bohem.