Předpoklady správného žákovství
Jiří Vacek
Požadavky na žáka vycházejí ze skutečnosti, že žák je ego neboli vědomí ztotožněné nevědomě s tělem a s myslí. Žák je ego, bytost odpadlá od Boha, a proto v současném stavu naprosto nebožská. Synonyma pro ego jsou nevědomost, nesvoboda a utrpení bez konce a ztráta naděje na jakékoliv zásadní a trvalé zlepšení naší existence, dokud ego trvá. Ego nemá jinou vyhlídku než neustálé zrozování v nebožském světě a sklízení své zlé karmy. Cílem žákovství je tento žalostný stav vyřešit a jediné pravé a trvalé řešení proto spočívá v rozpuštění ega a v dosažení poznání Sebe a na jeho podkladě konečné vysvobození z nebožských životů.
Žák, ego, má proto neustále usilovat:
1) O umenšování ega až k jeho trvalému rozpuštění, a to jak samotného ega, tak i projevů a činností, které jeho existence podněcuje.
2) K opětnému sjednocení s Bohem, nejlépe poznáním svého pravého Já.
Na stezce proto vůbec nejde o ego žáka a o jeho zájmy, přání a představy, ale o přesný opak: o jejich rozpuštění včetně ega, a to natrvalo a beze zbytku. Dočasné dosažení nebo pouhé potlačení ega nestačí. Co není rozpuštěno, opět se objevuje za příhodných podmínek.
Kde je žák, je vždy i učitel a tím je v plném slova smyslu sám Bůh. Ten je pro neschopnost ega spojit se přímo s Bohem, protože toto spojení vylučuje právě existence ega, zastoupen mistrem, který dosáhl poznání. To, co září na ego žáka z mistrovy osoby, je sám Bůh.
Proto plně platí:
Vztah žáka k mistrovi je vztahem ega k Bohu.
Uvedené platí plně a této základní pravdě, by si mělo být každé ego důrazně vědomo a v souladu s ní i jednat. Mahárišiho tvrzení: „Mistr je Bůh“, je nutno brát doslova, nesmírně vážně a ve správném Duchu. Část této pravdy platí i na mistrovu osobu. Ona chodí doslova s Bohem. Kde pobývá, Bůh z ní vyzařuje. Je jeho „sídlem“ a nástrojem, nástrojem nikoliv tupým a nevědomým, jako jsou například kleště nebo vodovodní kohoutek, ale nástrojem inteligentním a vědomým, což platí, i když má zevní nedostatky (často jen zdánlivé) nebo někdy „hřeší“. Nedostatky a hříchy osob mistrů, pokud nepřekáží uvedenému vyzařování, nejsou pro žáka závažné. Závažná a rozhodující je schopnost žáka umenšovat své ego a přijímat pomoc, kterou mu mistr vyzařováním svého božství beze slov poskytuje. Žáci, jejichž ego je silné a navíc mají rozum zastřený zlem, tuto zásadní pravdu o svém vztahu k mistrovi neuznávají. Ač je dosažení úspěchu na stezce bez mitra nemožné, jak Maháriši opětovně zdůrazňuje, nezbytnost mistra neuznávají, a dokonce jdou tak daleko, že doslovné, a proto i nesprávné pochopení pravd o naší božské podstatě vztahují na své ego a považují úsilí neboli samu stezku poznání za zbytečné včetně mistra. Jejich ego, zlo, které ve své mysli chovají a nedostatek pokory, je zcela zaslepily.
Uplatňují principy demokracie a lidských práv tam, kde neplatí. Jsou přesvědčeni, že jsou rovni mistrovi a že proto mají, oni ego, právo jej posuzovat, a dokonce odsuzovat. Pravda je zcela opačná.
Žák je ego, které má být rozpuštěno a mistr je Bůh, který skrze mistrovu osobu ego rozpouští. Osobnost mistra je nástrojem spásy ega, která žáka vysvobozuje z moci zla, kterému propadl. Nepraví žáci tuto základní pravdu nechápou. Myslí si, že se nemusí měnit, pracovat na sobě, rozpouštět ego a jeho nespásné sklony. Od mistra pak očekávají, že se dá zcela do služeb jejich ega: bude je hýčkat, chválit, milovat a sloužit mu, dokud se ono nestane Bohem. Proto se mistr musí chovat přesně podle představ ega, které ví lépe než on, co mistr smí a nesmí. Nesmí ego například kritizovat, nic od něho požadovat nebo dokonce chtít na něm, aby mistra poslouchalo a řídilo se jeho pokyny na stezce. Jaká zvrácenost!
V mistrovi, kterého zaměňují vytrvale za tělo, nejsou schopni vidět božího ducha a vědomí Já jsem, kritizují samého Boha a nevidí ve svém počínání nic nesprávného. Ve své nesprávné představě soudí, že se ego v průběhu stezky stává samo mistrem, Bohem. Pravda je přesně opačná: žák, ego, se na správné stezce nestává mistrem, Bohem, ale právě naopak se postupně rozpouští a mizí i se svými projevy. Když zmizí úplně, to co zbyde, je mistr, Bůh.
Stezka není stáváním se něčím, získáváním něčeho předmětného, ale právě naopak rozpuštěním ega, rozpouštěním toho, co nejsme, rozpouštěním totožnosti s tělem a s myslí. V tomto boji s egem a jeho sklony a, on to boj doslova je, a naprosto nemilosrdný „kdo z koho“, Bůh či ego, je naším nejlepším a nejspolehlivějším spojencem mistr. Kdo získá jeho přízeň, získává i jeho milost neboli pomoc a pokud sám poctivě usiluje a pracuje na sobě, má úspěch zaručen.
Rozum ega, které je plné nečistot, a dokonce zla, tyto zásadní pravdy nechápe a vidí je buď zkresleně nebo dokonce zvráceně. Ač ve vztahu žák, to jest ega k mistrovi, to jest k Bohu, žádná rovnost neexistuje ani existovat nemůže, přece ji ego do něho neustále vnáší. Řídí se heslem „Já (ego) pán a ty pán“. Často ale vynechává i to „pánovství“ mistrovo neboli boží a chová se jako jediný Pán. Sklony, které prozrazuje, jsou naprosto zřejmé. „Mistr musí odpovídat mým představám a nikoliv já jeho. Vyhrazuje si právo mistra neposlouchat, ale posuzovat, a dokonce odsuzovat“. Na základě těchto nesmyslných předpokladů vznikají rozsáhlé úvahy o „demýtizaci vztahu žák – mistr“ a řeší se otázky, kdy se žák (= ego) stane v průběhu žákovství mistrem, kdy mistra opustit a podobné perly ega. To vše vychází z pýchy ega na svou chytrost a dokonalost. Vztah žák – mistr byl, je a vždy bude vztahem ega, které musí zmizet a mistra (= Boha), který ego rozpouští. Úvahy, kdy opustit mistra, jsou zcela nesmyslné ze dvou hlavních důvodů:
1) Dokud není nejen rozpuštěno ego, ale dosaženo vysvobození, je odchod od mistra ztrátou cesty k Bohu, protože plně platí Mahárišiho: „Mistr je Bůh“.
2) Opustit i po dosažení vysvobození mistra by bylo projevem nevědomosti i známkou, že vysvobození nebylo dosaženo, protože by bylo opuštěním Boha a navíc projevem velké charakterové vady a nevděkem. I Ribhugíta a další spisy požadují, aby žák, i když dosáhne uvědomění brahman, se staral o svého mistra až do smrti.
Něco jako úcta, vděk a přátelství tato zlá ega vůbec neznají. Ony jsou středem světa a jediný nárok mají ony.
Blaze hledajícímu, který se tomuto úskalí vyhne a s pokorou, úctou a láskou se obrátí k mistrovi a nechá se jím vést. Nevšímá si nedostatků, často bezvýznamných, mistrovy osoby a plně od ní čerpá poučení pro praxi a hlavně se otevírá záři jejího božství. Když sám celou svou bytostí usiluje, což je právě ona láska k Bohu, o které mluví Ježíš ve svém prvém a nejpřednějším přikázání, rychle na stezce prospívá.
Každý se na stezce dopouští chyb i „hřeší“. Pokud nás mistr na naše omyly upozorní, máme takové pokárání přijmout s pokorou a vděčností, protože nám umožňuje nápravu a chrání před pádem. Silné ego má vždy v takovém případě v zásobě řadu výmluv. Mistr se mýlí, není to tak strašné, kritizovat se nesmí, mistr nemá dost lásky a vůbec: ostatní jsou ještě horší a zahoří k mistrovi spravedlivým nepřátelstvím, co si to vlastně dovoluje. Vězme, že právě toto jsou jasné známky, že na pokárání něco pravdy určitě je. To, co nechce chybu připustit, je právě ego a jeho sklony nepřátelské Bohu.
Tyto sklony se na stezce trvale uplatňují v celém jejím průběhu a zejména je vyvolává přítomnost mistra a společné meditace, zejména dlouhodobé. Co jsem již vyslechl stížností od jejich účastníků například typu: „Ten druhý na mne vysílá negace, samotnému se mně medituje lépe, protože při společné meditaci „chytám“ negace druhých a podobně“.
Pravda je ve většině těchto případů jiná. Společné meditace a zejména s mistrem budí do vědomí naše vnitřní nečistoty, vše, co překáží postupu na stezce, což je dobře. Jak říká Maháriši: „Vše zlé, co je v nás skryto, musí vyjít navenek“. Jinak nemůže být rozpoznáno a rozpuštěno a jsme tím ovládáni nevědomě.
Tento proces uvolňování sil a sklonů nepřátelských poznání, které podporují naše ego a zabraňují poznání, je zcela zákonitý, probíhá po celou stezku až do dosažení vysvobození. Nekončí ani samotným poznáním, a proto, kdo jej nezvládne, může se stát jeho obětí, i když dosáhl poznání. Pokud nevládneme své mysli, vládne ona nám, včetně jejích nežádoucích a nespásných sklonů. Největší tragedií je, když si v těchto případech myslíme, že jsme svobodní, ač jsme plně v moci sil nepřátelských Bohu.
Proto je nutné tomuto jevu dobře rozumět a neustále bdít nad myslí pomocí rozlišovací schopnosti, vivéky a bdění v pozorovateli. Pomocí těchto dvou zbraní, které jsou nepostradatelné, pak rozpouštíme vše nežádoucí, co naši mysl napadá. Nejnebezpečnější jsou v tomto směru naše city, protože jim nejsnadněji propadáme, aniž bychom si byli vědomi zhoubnosti tohoto počínání. Ani si v těchto případech nejsme vědomi, že nás ovládají.
Když si nedáme dobrý pozor, zmocní se nás snadno síly nepřátelské poznání ve tvaru nepřátelství k mistrovi pod nejrůznějšími záminkami. Uvedené citové projevy nejsou ničím jiným než obranou ega, které je ve své existenci napadáno právě pro nás tak důležitým neviditelným vyzařováním mistrova božství. Běda, když nerozpoznáme oč jde a usoudíme, že mistr je nedostatečný, zlý a podobně, chopíme se těchto sil a začneme je rozvíjet. Pokud se včas nevzpamatujeme, velká škoda na našem duchovním růstu nás nemine: rozchod s mistrem, ztráta stezky a návrat do moci ega. Představa ega, že ono je spravedlivé a mistr nespravedlivý, je jeden z nejhorších klamů sil nepřátelských Bohu, jakému můžeme podlehnout. Ego je největší nespravedlnost, jaká vůbec může existovat, je popřením a zotročením Boha v nás. Je odporem, vzdorem, vzpourou proti němu, a proto si ve své zvráceností myslí: „Já jsem jediný spravedlivý“.
Blaze žákovi, který všechny tyto klamy, hru sil ega a nepřátelských poznání prohlédne a s úctou a přátelstvím se nechá vést mistrovou osobou, zářící Bohem, k poznání a vysvobození.
Pravým a skutečným zájmem ega je získat mistrovu přízeň a milost a oplácet jeho dary ze všech sil a pod jeho vedením se rozpouštět. Více či méně zastřené projevy neúcty a nepřátelství k mistrovi jeho zájmem nejsou. Ty prospívají jen jeho egu, které je naším největším nepřítelem i zlem současně. Kdo toto zlo vidí v mistrovi a nikoliv ve svém egu, má nešťastně zastřený rozum i kdyby byl nejchytřejším na světě. Rozum sám o sobě před Bohem nic neplatí a pokud je ve službě ega, je naším neštěstím a nikoliv výhodou. Proto také všichni mistři nás upozorňují, že ty chytré a učené předbíhají na stezce ti prostí a upřímní. Mají „málo rozumu“, a proto jím i málo zastírá pravdu. Pyšný rozum ega nepředchází pád, on již samotným pádem je.
Pokud si někdo navíc myslí, že mistr potřebuje žáky, že jich chce mít co nejvíc, je nesmírně pošetilý. Mistr, Bůh, žáky, ega rozhodně nepotřebuje. Je tomu přesně naopak. Maháriši své uctívatele a žáky vnímal velmi často jako plnou ztrátu soukromí a nesvobodu, kterou trpěl. Prospěch žáků se vždy dosahuje za ztrátu prospěchu mistrovské osoby. Jeho konec je toho názorným příkladem.