Proč se setkáváme
Jiří Vacek
Naším cílem je poznání sebe, našeho pravého božského Já, které je soupodstatné s Bohem a na jeho základě vysvobození ze zrodů v nebožském světě, kde je utrpení nevyhnutelné.
O dosažení tohoto cíle se musí zasloužit na prvém místě každý sám svým vytrvalým denním a víc celodenním úsilím. Základem tohoto úsilí jsou nejméně 2 hodiny formální, klidové meditace denně. Meditace, kterou provádíme, je átmavičára, která vychází z obracení pozornosti na nás samé, na vědomí, které vše pozoruje, ale hlavně je sebe si vědomé. Cvičíme i vnitřní pránájámu, ale i tu provádíme ve vědomí sebe si vědomého pozorovatele, což platí i pro všechny další postupy na stezce.
Těžiště našeho úsilí je proto na každém jednotlivci a na jeho snaze, nikoliv v nějakém společenství. Cesta je záležitostí individuální, nikoliv kolektivní. Spása není z příslušnosti ke kolektivu, ke skupině, ale z vlastního úsilí. Pokud se setkáváme, není to proto, abychom nějak spolkovali, vyvíjeli zevní činnosti, dosahovali kolektivní spásy, ale výhradně proto, abychom společně a při tom každý sám a za sebe duchovně usilovali. Hlavní náplní našich setkání je proto átmavičára, obracení pozornosti na naše pravé Já, což jsme my, vědomí.
Důvodem těchto schůzek je, že společná setkání, pokud jsou opravdu pracovní, tj. meditační, podstatně urychlují náš duchovní vývoj. Je-li na těchto setkáních přítomen dokonce někdo, kdo již své Já poznal a dosáhl schopnosti v něm spočívat neboli je v tomto smyslu mistrem, je účinek společných meditací s ním na každého účastníka, je-li dobře připraven, podstatně vyšší.
To na druhé straně neznamená, že hledající se nemají scházet ke společným meditacím, pokud se jich mistr z nějakého důvodu nezúčastňuje. Takový postoj ke společným meditacím bez mistra je velmi nesprávný. Vždy platí Ježíšovo: „Kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, Já jsem, vědomí, vědomí Já jsem, je uprostřed nich“. Samozřejmě toto ujištění o pomoci, které se nám dostává ve společných meditacích, platí tím víc, čím víc je účastníků a čím jsou vyspělejší a také v přístupu ke společné meditaci ukázněnější a zodpovědnější.
Společné meditace jsou proto vždy velkou pomocí na stezce pro všechny, kteří denně sami usilují, ať je nebo není na nich mistr přítomen. Máme je proto vždy co nejvíce vyhledávat a zúčastňovat se jich, jedno zda na nich je přítomen mistr nebo nikoliv.
V praxi je dobré se scházet alespoň 1x týdně po malých skupinkách „po domech“, jak říkali a konali i praví křesťané neboli setkání se dějí v bytech hledajících, někdy v čajovnách. V Praze pro tento účel existuje klubovna duchovní Srdce, kde se medituje každý den, v Olomouci a Bratislavě jsou centra, kde se medituje jednou i vícekrát týdně.
Další možnost účasti na společných meditacích jsou veřejné meditace, maratóny a semináře. Účast na nich, je-li správně využita a při pravidelné denní vlastní praxi, je vždy velkým přínosem pro vnitřní život každého hledajícího.
Náplň meditací ať kratších či delších i na seminářích, je pevně dáno tak, aby skutečně směřovaly přímo k cíli, jímž je poznání Sebe a vysvobození. Podrobně popsané je zejména v „Královské józe“ a v „Průvodci stezkou poznání sebe“.
Znovu zdůrazněme, že ač je přítomnost mistra na jakékoliv meditaci významná, společná meditace i bez jeho přítomnosti je vždy velkou pomocí pro všechny její účastníky a není jediného důvodu, proč se jich nezúčastňovat, ať je nebo není mistr přítomen. Bylo by velmi pošetilé a velkou nevědomostí se bez mistra nesetkávat.
Navíc naše praxe je tak účinná, že, jak přímo říká Ramana Maháriši v malé knížečce F. Humphreysiho, „rodí mistry“. Zkušenost hledajících, kteří provádějí naší stezku, toto tvrzení nepochybně potvrzují. Těch, kteří si jako výsledek dlouholeté praxe podle Královské jógy uvědomují své Já, neboli stávají se v tomto smyslu mistry, stále přibývá. V poslední době například Jindra Mládek. To neznamená, že jsou na konci stezky a dokonalí, ale mají poznání Sebe. Musí samozřejmě dále vytrvale a nepřetržitě usilovat, prohlubovat spočívání v Já, ovládat svou mysl a rozpouštět nespásné vásany. Ale i tak jsou již velkou pomocí pro ostatní a hlavně důkazem účinnosti praxe, kterou provádíme.
Každému, kdo opravdu touží po poznání sebe a vysvobození, se tak otevírá reálná možnost dosažení nebo alespoň podstatného produchovnění, pokud vytrvá v denní pravidelné praxi naší stezky. Cesta k poznání sebe někdy trvá dlouhé roky. Ale nakonec je dosáhnou ti, kteří na ní vytrvali, jak jasně Maháriši říká: „Těch několik, kteří uspějí, vděčí za to své vytrvalosti“. Kdo vytrvá, zvítězí, kdo má, tomu bude přidáno. Cesta je zřejmá, záleží jen na každém, zda ji nastoupí a vytrvá.