Jdi na obsah Jdi na menu
 


První pomoc

13. 7. 2009

Jiří Vacek

Pokud na nás působí cokoliv zlého, bolestivého, nutkavého, prvý krok, jak zeslabit tuto zkušenost, je naprosto se od ní rozlišit v sebe si vědomém pozorujícím vědomí, které ví, že není tím, co působí potíže, bolest, nepříjemnost a podobně.

Dokud takové zážitky nezpředmětníme pomocí uchýlení se do pozorovatele, ztotožňujeme se s nimi a mají nad námi velkou moc. Jsou-li zpředmětněny pomocí postoje „nejsem ničím, co pozoruji, ale vědomím, které vše pozoruje“, ztrácejí nad námi svou moc a můžeme s nimi zacházet jako s předměty, ne-já, což skutečně jsou. Ač se to může zdát podivné, tento postoj pozorovatele a zpředmětňování všeho pozorovatelného máme používat neustále a to i na milé, blažené a radostné podněty. Proč? Protože i ztotožnění s nimi je škodlivé, protože ani ony nejsme my, Já. Pokud se od nich nerozlišujeme ve vědomí pozorovatele, posilujeme ego a tím i svou nesvobodu.

Když je - tyto libé podněty, ztratíme, proto trpíme, neboť jsme k nim připoutaní. To je rub všech euforií a blažeností. Naše neřízené city se chovají jako kyvadlo. Kývají se, probíhají od radosti k žalosti. Pokud se tohoto kyvadla držíme a nepustíme, každá radost se nakonec změní v žalost, když pomine a kyvadlo se překývne do neradostných citů. To se opakuje tak dlouho, dokud nepochopíme, jak se věci tohoto světa mají.