Rozlišení Já od ne-já
Jiří Vacek
Základním úkolem na stezce poznání je rozlišit vědomí Já jsem od nevědomých předmětů. Dokud není toto vědomí rozlišeno od nevědomých předmětů, není si je možné uvědomit neboli poznat.
Poznání vědomí Já jsem se děje uvědoměním se v tomto vědomí a jako toto vědomí. Dokud je však nerozlišíme od nevědomého, nemůžeme je ani poznat, protože je pohlcené nevědomě v pozorovaném světě a stejně nevědomě ztotožněno s tělem a s myslí.
Toto rozlišení našeho pravého Já, kterým vědomí Já jsem je, se děje pomocí uvědomění si, že jsme vědomím, které pozoruje svět, naše tělo a mysl a není pozorovaným světem, tělem a myslí, které jsou v tomto smyslu nevědomé ne-já.
Obracením pozornosti pozorujícího vědomí, kterým jsme, na samo toto vědomí, kterým vše stvořené pozorujeme, je existence tohoto vědomí uvědomována. Pokud v tomto obracení pozornosti na vědomí, kterým si vše uvědomujeme, vytrvale pokračujeme, vědomí „Já jsem vše pozorující vědomí“ sílí. Tak jak toto vědomí sílí, tím víc se rozlišuje od ne-já, od nevědomého světa, těla a mysli.
Bez tohoto jasného rozlišení vědomí od nevědomého světa, těla a mysli neboli bez rozlišení Já od ne-já, není dosažení vyššího poznání vědomí, ve kterém jsou svět, tělo i mysl uvědomovány v nás, ve vědomí, možné.
Přesně vzato, říkat, že vše je Já, vědomí, není správné. Stvoření – svět, tělo, mysl není vědomé ani Já, ale nevědomé ne-já. Vztah stvoření je vztahem Já, pozorujícího vědomí Já jsem a pozorovaných předmětů, ne-já.
Je pravda, že vědomí vše stvořené proniká, v sobě obsahuje i přesahuje, ale samy stvořené předměty Já, vědomí nejsou, nejsou si vědomé sebe.
Vědomí ve spánku, ale i v mdlobě tělo opouští a je bezvědomé; proto tělo samo není vědomé, ale nevědomé. Je to vědomí, které tělu propůjčuje samo sebe a tím je i oživuje, budí k vědomí.
Ani jednotlivé myšlenky nejsou vědomí, Já. Jsme to my, vědomí, kteří si uvědomujeme jejich přítomnost neboli existenci nebo jejich nepřítomnost, neexistenci.
Obdobně ani svět není Já i když se v Já, ve vědomí nachází. Svět nám neříká: „Já existuji“. Jsme to my, vědomí, kteří si uvědomujeme existenci, ale i neexistenci světa ať již ve spánku beze snů nebo v samádhi se ztrátou vědomí světa.
Pokud proto říkáme, že svět je Já, vědomí, nemáme v tomto smyslu pravdu. Stvoření včetně našeho těla a mysli není vědomé, protože si jako takové není sebe vědomo. Jsme to naopak my, kteří svým vědomím si svět uvědomujeme a tím i oživujeme. Existence světa je vytvářena jeho uvědomováním našim vědomím. Svět, stvoření samo o sobě vědomí nemá.
Pokud tvrdíme, že svět je vědomí, pak se mýlíme, neboť vědomí takto chápané není jen vědomí, schopnost, princip uvědomovací, ale i stvořitelská moc.
Brát však vědomí jednou jako schopnost uvědomovací a jindy i jako stvořitelskou moc, je nebezpečné a zavádějící. Proto je lépe rozlišovat samotný princip vědomí jako schopnost být si vědom a Nejvyšší, jedinou Skutečnost, jejímž základem je absolutní vědomí Já jsem, ale je i stvořitelem, láskou i moudrostí.
Vztah mezi stvořením a vědomím není vztahem totožnosti, stvoření není vědomím. Vědomí je prvotní a existuje bez přerušení a je na existenci stvoření nezávislé. Existuje i když stvoření neexistuje.
Stvoření naopak může existovat pouze ve vědomí a nikoliv samo o sobě. Vědomí je základem stvoření. Je prvotní příčinou a podmínkou všeho stvořeného. To existuje pouze tehdy, je-li uvědomováno.
Tvrzení, že stvoření je vědomí, je proto nesprávné a v duchovní praxi i zavádějící. Našim cílem je absolutní neprojevené vědomí Já jsem, zcela rozlišené od všeho projeveného a proto i nestálého a pomíjivého stvoření.
Považovat svět za Já, vědomí, je zamlčováním pravé podstaty vědomí a jeho ztotožnění se světem, tělem a myslí. Naše stezka i pravda však spočívá v pravém opaku: v poznání vědomí Já jsem jako samého základu neměnné Skutečnosti. Tou svět ani nic stvořeného není.
Ztotožnění stvoření s vědomím vede k vytvoření závislosti vědomí na stvoření neboli k nesvobodě. Vysvobození však spočívá v plné svobodě vědomí Já jsem nad veškerým stvořením.