Vědomí absolutní a jedinců
Jiří Vacek
Vědomí bytostí a vědomí absolutní jsou ve svém základu jediné, nerozlišené vědomí Já jsem.
Jejich rozlišení spočívá v rozdílném namíření pozornosti jedinců ke stvoření. Kam jejich pozornost míří, to si uvědomují a prožívají. Čemu pozornost nevěnují, to si neuvědomují a zanedbávají.
Pozorovatel je vědomí Já jsem v jedinci, jehož pozornost je soustředěna na stvoření. V tomto smyslu je činností vědomí Já jsem ve stvořených bytostech. Namíření pozornosti může být vědomé i nevědomé, soustředěné i nesoustředěné. Způsobem pozorování je podstatně ovlivněno i prožívání stvoření, to jest světa, ale i našeho těla a činností mysli. Vybíráme-li vědomě to, čemu věnujeme pozornost vědomí, vybíráme i to, co žijeme i jak to žijeme. Vždy platí i opak, na což se často, ale nesprávně zapomíná. Čemu pozornost nevěnujeme, to zanedbáváme a to si neuvědomujeme, což je v naší zkušenosti totéž, jako když neexistuje.
Nevěnování pozornosti naší pravé podstatě, vědomí Já jsem, je základem naší nevědomosti o tom, kdo, či co jsme. Pak jsme sice stále vědomím Já jsem, ale nejsme si jej vědomi nebo je dokonce připisujeme tomu, co nejsme, to jest tělu a mysli. Tak vzniká ego.
Proto ač z nejvyššího hlediska absolutno, vědomí Já jsem je vždy sebe si vědomé, totéž vědomí si jedinci v sobě nejen neuvědomují a žijí v nevědomosti o tom, co jsou, ale dokonce je spojují s tím, co nejsou.
Proto není vůbec nesprávné zdůrazňovat „sebe si vědomé vědomí“, protože většina lidí pod vědomím chápe pouze vědomí něčeho předmětného. Zcela jim chybí to základní: sebe si uvědomující vědomí Já jsem a pochopení jeho nezávislé existence. Tato nevědomost vede až k materialistickým názorům, že vědomí není samostatný princip, ale je vytvářeno jako výsledek smyslového vnímání.
Zákonitost vědomí platí stále. Platí jak pro právě přítomný okamžik tak i dlouhodobě. Je základem jógické meditace i kontemplace mystiků. Je vědomou prací s vědomím a s jeho pozorností, která tam, kde je soustředěna, uskutečňuje oživující a posilující moc vědomí.
Nevědomou prací s pozorností vědomí je vytvářeno ego i skutečnost jeho světa, pokud ji používáme nevědomě. Pokud ji používáme vědomě a správně, dosahujeme její pomocí rozpuštění ega, poznání sebe a vysvobození.
Proto nejen není jedno, čemu pozornost vědomí věnujeme a naopak čemu ji nevěnujeme, ale je trvalým rozhodováním o našem osudu.
Správné ovládání pozornosti vědomí a tím i jeho moci, je zásadním způsobem, jak si vytvářet vlastní příští osud. Pokud si uvědomujeme svět a naši stvořenou osobnost, ať o tom víme nebo nikoliv, vždy ji způsobem našeho pozorování ovlivňujeme a vytváříme síly, které nám přinášejí to, nač se zaměřujeme.
Tento tvořivý princip pozornosti vědomí je činný neustále, pokud si svět uvědomujeme. Působí vždy, ať tak činíme vědomě nebo nevědomě, soustředěně nebo nesoustředěně. Způsob, jakým pozornost vědomí používáme, rozhoduje o tom, jak pozorované stvoření, do kterého patří i naše tělo a mysl, prožíváme.
Tímto způsobem zákonitost pozornosti vědomí a její moci trvale rozhoduje vše: naše poznání i setrvání v nevědomosti, naše utrpení či potěšení, nesvobodu i vysvobození.