Výmluvná výmluva
Jiří Vacek
SMS, sobota 12.10.13, přichází v 6 ráno
Pane Vacek,
zdravím vás a omlouvám se z Prahy, pomáhám Hynkovi malovat byt.
Pavel Kubeš
„Praha“ je dnešní společná veřejná meditace ve Spolkovém domě Stodůlky.
Opravdu lituji ty z mých přátel, kteří místo přímé stezky k Bohu vědomí Já jsem volí stezku připoutanosti k osobě i když může být mistrovskou osobností.
Mistrovská osoba není Bůh. Bůh je Duch vědomí Já jsem. I když si mistr v těle zaslouží naši úctu a vděčnost, Bůh Já jsem má vždy přednost. Jakkoliv duchovně vyspělá osobnost není pevnou a trvalou oporou. Tou je jen Bůh vědomí Já jsem. Stezka k němu je od svého začátku až do svého konce átmavičárou. Dávat před ní přednost malování, není dobré ani pro toho, kdo takto nabádá druhé ani pro toho, kdo se takovými radami řídí.
Uvedené platí jak pro malování, tak pro všechny podobné případy, o kterých slyším. Vyhýbat se přátelům, kteří s námi kráčí cestou k Bohu vědomí Já jsem, jen aby vyhověli přání osoby, není dobré. Vše stvořené včetně osob a to i těch mistrovských pomíjí, Já jsem se nemění. Pravá a moudrá moudrost není věrnost osobě, ale vědomí Já jsem.
Věrnost vědomí Já jsem vysvobozuje, věrnost osobám nás vede z jednoho zrodu do druhého. Věřme těm, kteří nás vedou ke svobodě v Bohu Já jsem a nikoliv těm, kteří nás poutají ke své pomíjivé a nutně i nedokonalé osobnosti. Vše stvořené je pomíjivé, má však svůj začátek i konec a také není nikdy Bohem. Kdo na ně spoléhá, spoléhá marně.
Bůh nezná vyvolených, ale jen své děti, které se k němu vracejí. Buďme jako on a nerozlišujme, kde ani on nerozlišuje. Správného žáka nedělá připoutanost k zevní osobě, ale plnění přikázání lásky k Bohu a k bližním a nikoliv rozdělování na nás a ty druhé. Kdo učí něco jiného, nechce to, co chce Bůh: abychom byli jedno.
Naším nejpřednějším a trvalým cílem má být sám Bůh a nic jiného ani nikdo jiný. Podle tohoto pravidla se máme vždy řídit. Co nás k tomuto cíli přivádí, je vždy dobré. Co jiného se nám vnucuje místo tohoto prvenství, není dobré. Mistrovské osoby nás mají na cestě k tomuto cíli spojovat a nikoliv rozdělovat, jak jasně vyplývá z přikázání lásky k našim bližním. Těmi jsou zejména ti, kteří s námi kráčí stezkou. Kdo tato dvě přikázání nedodržuje, škodí sobě i druhým. Chybí mu božská láska a ovládají jej síly odstředivé: „Kdo neshromažďuje (nesjednocuje), ten rozptyluje“.
Za tím vším se skrývá myšlenka vlastní nadřazenosti nad druhými a samovyvolenost od Boha, která v dějinách lidstva natropila již tolik zla a dodnes je působí. Je duchovní pýchou, která je smrtelným, ducha usmrcujícím hříchem.