Vyznavači lásky
Jiří Vacek
Apoštol Pavel před svým obrácením byl horlivým, pravověrným židem. Jak sám píše, dopravoval z celé Římské říše pobloudilé židy v řetězech do Jeruzaléma, kde je umlátili kameny. Když si představíme jen cestu starověkou lodí v řetězech - prostě jedno strašlivé utrpení a hrozná smrt na konci. Z tohoto pohledu je zřejmé, proč Pavel skončil sám jako vězeň a byl sťat. Karma mu vrátila, co sám druhým prováděl. Z tohoto pohledu výčet jeho bičování, pronásledování, věznění atd s podtextem, co vše podstoupil pro Ježíše, není na místě. Trpěl za svou karmu.
I po svém obrácení Pavel neprojevoval soucit s bližními – otroky. Nejen neodsoudil otroctví jako takové, ale přímo píše, že otroci mají poslouchat i zlé, nejen dobré pány. Sám vrací jednoho otroka – křesťana jeho pánovi. Není zaznamenáno, že by nějak horlivě nabádal majitele otroků k lásce a soucitu s jejich otroky.
Pavlův vztah k otroctví ve světle Ježíšova učení je nezdůvodnitelný, i když můžeme jeho rady chápat ryze účelové – odpor by vyvolal jen zhoršení jejich postavení, odsouzení otroctví jako systému prostě chybí.
Tentýž Pavel píše hymnus na lásku, který je velmi působivý. Tím víc vyniká skutečnost, že otroctví neodsoudil jako takové. Je jen málo projevů nelásky k bližním tak hrozných, jako je otroctví. Přesto jej křesťanské země úplně zrušili až v roce asi 1866 po hrozné občanské válce v USA.
Mnozí světci měli k otrokům obdobný vztah. Například sv. Václav kupoval otroky a dával je pokřtít. Byli pro něho věcí, kterou koupil a pak je prostě jako svůj majetek dal pokřtít. Co s nimi bylo dál se neříká. Václav byl českým panovníkem a jako takový měl určité možnosti otrokářství omezit. Pokud je známo, neučinil tak. Praha v té době byla místem, kde se s otroky obchodovalo ve velkém. Pořádali se na ně hony ve východních zemích a pak se prodávali Arabům.
Později otroctví přešlo v některých zemích ve svou mírnější formu, jíž bylo nevolnictví. To se v evropě udrželo až do 19. století.
Snad není třeba rozebírat, jak strašlivá zla otroctví a později i nevolnictví jsou. Přesto ani takovým opěvovatelům lásky, jakým Pavel byl, nevadila. To platí i o celém křesťanství, které se neustále považuje za náboženství lásky.
Ve skutečnosti je náboženstvím, které hlásá lásku, ale drží otroky a nevolníky a to až do nedávné doby. Víme dobře, jak se tomu říká?
Poučení? Ne každý, kdo o lásce mluví, ji také žije. Často se jen kochá ve své duši libými pocity, které vzbuzuje. Někdy dokonce o lásce i píše, horlí o jejím nedostatku, ale jeho láska končí, kde jde o jeho prospěch. Co by si křesťané bez otroků a nevolníků počali?
To, že dnes v křesťanském světě je otroctví a nevolnictví úředně zrušeno, zdaleka neznamená, že křesťanství je náboženstvím lásky nebo, že v našem světě vládne. A také platí: horování o lásce má ke skutečné lásce ještě daleko. Slova nejsou skutky. Často mají právě ty skutky zakrývat, aby pravda nebyla vidět.
Nemyslím si, že je posláním duchovních vůdců zasahovat do dění světa, ale jejich stanoviska k takovým zlům jako je otroctví, nevolnictví, ale i třeba kastovní systém by měla být jasná. Vždy platí: „Kdo mlčí, souhlasí“. Svým mlčením může vyvolávat dojem, že je v pořádku, když vlastníme otroky a podobně. Není a příslušná karma nás nemine. Kdo drží otroky, bude sám jako otrok držen. Kdo dělí lidi zevně na vyvolené a zavržené, sám se zrodí jako zavržený.
Proto platí, že když soudíme druhé – odsuzujeme je do otroctví, nevolnictví, mezi nečisté atd., soudíme sebe. Jak měříme druhým, bude naměřeno nám. V tomto smyslu při plném rozlišování, je rada: „Nesuď, abys nebyl souzen“, dobrá a správná. Na druhé straně by bylo velmi nesprávné nerozlišovat dobré a zlé, spásné a nespásné, zejména z hlediska dosažení poznání a vysvobození. Na prvém místě máme tato hlediska uplatňovat na sebe a nikoliv pouze na druhé a to opět v našem vlastním zájmu. Nebudeme souzeni za druhé, ale za sebe.
Nezapomeňme při tom, že jako existuje karma, osud jedinců, existuje i karma skupinová. Členové skupin nesou zodpovědnost za činy skupiny jako celku a to úměrně tomu, jak se na nich podílejí a také – nezapomeňme – i za prospěch, který jim členství ve skupině přináší. Tvrdit, že s něčím nesouhlasíme a současně z toho přijímat prospěch nelze bez karmických následků.