Zákon trvalé pravé lásky
Jiří Vacek
Tak jako není jedno, čemu věnujeme pozornost vědomí a také, na to nezapomínejme, čemu ji nevěnujeme, není jedno, co či koho milujeme a jak milujeme ani co nemilujeme.
Je pravda, že láska je Bůh a milovat je božské, ale láska, ač je Bohem, není celým Bohem. Proto není moudré se řídit pouze láskou, ale láska musí vždy zahrnovat další vlastnosti boží, zejména božskou moudrost, která ji má řídit. Láska sama je slepá, a proto potřebuje vedení moudrostí.
V lásce se máme řídit moudrostí: rozlišovat, co je moudré a správné milovat a co nikoliv, co, jaká láska na stezce k Bohu pomáhá a která naopak překáží a poutá k nebožskému.
Proto máme na prvém místě a stále celou svou bytostí a ze všech svých sil milovat Boha. Vše ostatní máme milovat jen tak a to, co je s láskou k Bohu v souladu.
Druhé přikázání lásky k bližním musí být, jak říká sám Ježíš, prvému přikázání podobné. Nesmí být s tím prvým v rozporu. Tím méně můžeme lásku k bližním stavět výš než lásku k Bohu nebo ji dokonce stavět proti němu.
Láska, která staví výš bližní než Boha, není božská, ale nebožská. To platí i o lásce k nám samým. Nikdo není z přikázání lásky vyjmut ani my sami. Nesmíme rozhodně poškozovat sebe ve jménu lásky k bližnímu. Taková láska je nemoudrá.
Prvou a nejpřednější povinností každého člověka je návrat k Bohu, opětné sjednocení s ním, což je možné pouze praxí duchovní stezky, jako je křesťanství nebo židovská mystika, jóga, buddhismus, súfismus a další systémy vnitřní duchovní praxe.
Dokud tuto povinnost neplníme, vše je nesprávné a náš život je naprosto nedostatečný. Již proto, že jediné opravdové dobro je Bůh a jiné skutečné dobro neexistuje. Pokud my sami nežijeme ve vnitřním, duchovním sjednocení s Bohem, nemůžeme nikomu prospět ani jej dokonce správně milovat, protože bez Boha nic není dobré ani skutečně neprospívá.
Máme se snažit milovat své bližní, ale moudře a v souladu s duchovní naukou. Není naším posláním zachraňovat druhé ani se pro ně obětovat, ale na prvním místě se ze všech sil a stále snažit o obnovu našeho duchovního spojení s Bohem. To není sobecké, jak zlem ovládaní lidé tvrdí, ale naopak takto současně prospíváme všem. Čím? Právě Bohem, který se v nás projevuje.
Vězme dobře, že na světě neexistuje jakákoliv nespravedlnost a v něm ve všech našich vtěleních každý sklízí pouze to, co sám zasel. Můžeme druhým v nouzi pomáhat, ale bez podléhání nesprávnému názoru, že je zachraňujeme před něčím nezaslouženým.
Tato pomoc není naší povinností. Tou je vždy na prvém místě poznání Boha. Jak se máme chovat k těm, kteří po Bohu netouží, Ježíš říká jasně: „Ať mrtví pochovávají své mrtvé, ty pojď a následuj mne.“ Mrtví jsou ti, kteří v sobě nemají oživeného Boha a o jeho poznání nestojí, a proto ani neusilují. Máme je nechat osudu, který sami a dobrovolně zvolili. Není proto naší povinností se jim, své oprávněné zájmy obětovat.
Jestliže máme milovat i své nepřátele, chápejme dobře jak. Ježíš nám rozhodně neradí kamarádit se s lidmi skutečně zlými. Sám osobně vystupoval proti farizejství, které není omezeno na židovství, ale je neduchovním od Boha unášejícím proudem, kterým jsou postižena více či méně všechna zevní náboženství: chápou duchovní život pouze zevně, církevně a vnitřní osobní duchovní praxi nejen nepěstují, ale dokonce ty, kteří se jí věnují, pronásledují.
Nepřátelé, které nás Ježíš nabádá milovat, jsou naše sestry a bratři na stezce k Bohu, když se naše vztahy s nimi zhoršily a vypuklo mezi námi nepřátelství, a nikoliv skuteční zločinci. Ani ty nesmíme však nenávidět, ale důvod k lásce k nim opravdu nevidím. Modlit se za ně ovšem můžeme. To je jediná pravá láska k nim a činění dobra.
Naše láska k bližním musí být zahrnuta do lásky k Bohu a v ní se dít. Musí být zejména prosta nemoudrosti a připoutanosti k zevním osobnostem. Přesvědčení, že ony jsou zárukou našeho štěstí a blaženosti, je naprosto nesprávné. Vše stvořené zákonitě zaniká a je nedokonalé. Když nic jiného, smrt těla nás zákonitě nakonec s našimi milými rozdělí. Kdo se na ně zevně upne a vidí v nich záruku svého štěstí a spokojenosti, spoléhá nemoudře a nesprávně, a proto i trpí. Tím víc, čím víc spoléhá na ně a nikoliv na Boha.
Jediná trvalá záruka všeho našeho dobra a štěstí je jen Bůh a nic jiného. Proto se máme vždy a na prvém místě upínat na něho a nikdy ne na osoby. Zejména pokud žijí v oddělenosti od Boha a v egu. Pak nás nevyhnutelně vždy nakonec čeká zklamání a jejich ztráta a jsme zákonitě nešťastní.