Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

neděle, 22.7.2018, ranní meditace

Jóga nebo mystika není soubor duchovních cvičení, ale způsob života, který má obnovit náš původní božský stav.

Kdo bere stezku vážně, nedělí svůj život na cvičení jógy či mystiky a na život ve světě. Dokonce jej nedělí na zevní, ve světě a na vnitřní, v duchu. Žije jen jeden život, kterým se ze všech sil vrací tam, odkud jsme odešli, což je Bůh.

A opět nemáme patřit Bohu jako třeba zevní lidé patří nějaké své skupině, jako je rodina, církev, národ a podobně.

Máme se – a to doslova – stát dítětem božím, členem jeho božské rodiny a to nikoliv pouze zevně, ale – a to hlavně – v duchu a vědomí Já jsem.

Těžiště našeho života, jsme-li na stezce, se přesouvá ze zevního světa a osobnosti do nitra našeho Ducha, jímž je vědomí Já jsem, které nacházíme v sobě, v našich bližních, ve světě a v absolutním Bohu, jímž je nezrozené, neomezené vědomí Já jsem. To je pro křesťany Otec, pro hinduisty brahman a pro buddhisty ono Nestvořené.

Osobnost, individualita přestává být jediným možným způsobem existence. Jedinci, dosahující poznání vědomí Já jsem, přestávají být osamocenými bytostmi, ale stávají se vědomými bytostmi, které žijí na prvém místě ve společenství, jehož základem je vědomí Já jsem v bytostech, v projevu i neprojevu.

Podílejí se vědomě na životě Já jsem, které je jejich podstatou i základem, spojujícím všechny a všechno ve všem.

Bůh, vědomí Já jsem, přestává být naším majetkem, výdobytkem, ale my se stáváme božími dětmi, které nežijí sebou, pro sebe, ale vědomím Já jsem, skrze ně a jím.

Nejsme sami sebou ve smyslu osamocené osobnosti, ale vědomím Já jsem a to v jeho neomezeném základu i v jeho projevech, jak se nám říká, co vědomí Já jsem je: život, pravda, začátek, zdroj všeho i konec všeho, láska a další. Nežijeme v Bohu, ale Bůh v nás a skrze nás.

Neužíváme Boha, ale Bůh využívá nás a to skrze sebe, nikoliv skrze nás. To je ono: „Buď vůle tvá“. Chtít Boha pro Boha a nikoliv pro sebe nebo dokonce pro ego.

Nevědomý život je životem, ve kterém dochází k přivlastnění si Boha bytostí odpadlou od Něho. Pak se stává – pro tyto bytosti, Bůh stejně nedokonalý a zlý, jako jsou ony. Ti, kteří takto Boha vlastní, dokonce bojují proti sobě navzájem. Říkají, že bojují pro Boha, ale to je jejich, nepravý Bůh a nikoliv Bůh Já jsem pravda, láska a život božský.

Každý má takového Boha, jakého si sám vybere. Zlí lidé volí zlé Bohy. Nevědomí lidé volí nedokonalé Bohy. V nich není Bůh svobodný a proto nemůže působit božsky.

Tak lidé zaměňují pravého Boha za svého, který ztrácí svou svobodu, možnost uplatňovat svou vůli.

Proto se modlíme: „Buď vůle tvá“, abychom nezaměňovali vůli boží za tu svou lidskou. Ani nejlepší lidská vůle nemůže nahradit vůli boží prostě proto, že je lidská a ne božská. Proto kdo chce plnit vůli boží, musí dát Bohu svobodu, aby se mohla opravdu dít jeho vůle.

Jinými slovy: musíme v sobě nastolit Boha jako vládce v našem Duchu a ponechat mu svobodu působení, aniž bychom jej omezovali svou, byť i dobrou vůlí.

Naším hlavním přáním se musí stát, aby Bůh v nás působil vědomě a svobodně sám sebou a ze sebe, ze svého božství.

Takovému postoji, který ponechává Bohu v nás plnou svobodu působení, se vše, co není v Bohu, usilovně brání. Projevuje se naše nevíra, zda Bůh opravdu chce pro nás to nejlepší, zda nás skutečně miluje. To je velká překážka na stezce.

Více či méně vědomě se bojíme Boha, že jeho vůlí je nás plně potrestat, uvalit na nás utrpení všeho druhu. Není proto jiné řešení, než přenést těžiště své bytosti do našeho pravého Já, do vědomí Já jsem, spočívat v něm plně a podněcovat jej, aby nás neodsuzoval, ale zachraňoval a přinášel nám své božské dary.

Věřit plně v Boha je právě toto: být přesvědčen, že Bůh to s námi myslí dobře a plně se tomuto jeho dobru otevřít a přijmout je.

Tím, že usilovně a stále spočíváme ve vědomí Já jsem a dáváme mu svolení, aby svobodně působilo v nás i v našem okolí, jej vzýváme, aby se děla jeho božská vůle nesená jeho láskou a moudrostí. To není totéž, co podvolení se zákonu karmy neboli osudu, ale naopak je to přihlášení se k božskému zákonu lásky a odpuštění. Dáváme tím svobodu působení spasitelské moci boží a umožňujeme její uskutečnění.

„Zaplatíš do posledního haléře“, platí tam, kde jsme pod zákonem karmy. Kdo se uchyluje k zákonu lásky, ten dochází k odpuštění. Kdyby tomu tak nebylo, spása z moci karmického zákona a řetězu opakujících se zrodů v nebožském světě, by byla nemožná. Tam, kde platí zákon karmy, jsou vždy i příčiny, které vytvářejí následky. Jelikož jsme stále činní ve světě i myslí, vždy bychom byli karmicky zatíženi bez možnosti spásy a přerušení znovuvtělování.

Pokud zvolíme tento zákon lásky, musíme být spravedliví a měřit stejně druhým jako sobě. Nemůžeme chtít odpuštění a sami neodpouštět. K tomu máme mnozí trvalý sklon.

Proto si pamatujme.

Vůli boží nemůže nikdy nikdo jiný plnit než Bůh sám. Člověk může pouze si Boha, vědomí Já jsem v sobě uvědomovat a ponechávat mu plnou svobodu působení v důvěře a lásce.

Kdo chce odpuštění hříchů, bez kterého spása neexistuje, musí sám nejprve a plně odpustit. Jinak pro něho stále platí: krev za krev, život za život až do nekonečna.

To, co vysvobozuje, je vždy jen božská láska.