Dokonáno
Jiří Vacek
Včera (11.5.09) mně přátelé přinesli pozvánku na týdenní seminář „Cesta bdělosti“, který v Záježové povedou na začátku července Mirko Hruška a Roman Miesler. Tito dva mně jej neposlali. Nepovažují za nutné se se mnou bavit, ač nabídka semináře je vlastně prohlášením, že opouštějí naší stezku. Opravdu zvláštní chování k mistrovi, když jako jeden bod náplně setkání slibují „rozvoj milující moudrosti – mettá“. Milovat mistra je zřejmě nemoudré.
V náplni semináře chybí z hlediska naší školy to podstatné – átmavičára. Důrazné poučení Ramany Mahárišiho: „Átmavičára je stezka od začátku do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, je nezajímá. Také dávají přednost neúsilí před úsilím.
Otázku bdělosti jsem rozebral mnohokrát. Tak jen stručně. Pouhá bdělost bez átmavičáry nestačí. Bdít a nevědět kdo, či co bdí, je nevědomost. Bdí, bděle pozorují dokonce i světští lidé. K poznání toho, kdo či co bdí, je nutné proto na něho obrátit pozornost neboli provádět átmavičáru.
Jelikož Mirek s Romanem átmavičáru zamítli, opustili i naši školu, protože její podstatu tvoří právě átmavičára. Mají na to právo, ale současně za to nesou i plnou zodpovědnost. Vytvořili karmické příčiny, které v sobě již nesou jim odpovídající následky. Nabízejí například hledajícím místo nejpřímější stezky tu méně přímou. Učinili tak nepěkným způsobem a navíc dlouho tvrdili, že „nechtějí nic měnit“. Ve skutečnosti změnili vše. To co učí, není škola Ramany Mahárišiho ani naše. Tou je átmavičára.