Přátelům na vysvětlení
Jiří Vacek
Někteří přátelé jsou zmateni tím, co se v našem společenství právě děje. Nejprve je třeba říci, že se nejedná o nic mimořádného. Takové záležitosti, a ještě horší, se vždy kolem duchovních skupin odehrávaly, je a bude to vždy stejné.
Příkladů je hojně: pronásledování Ježíše a jeho žáků, justiční vražda Sokrata, tisíce obětí inkvizice atd atd. Před válkou u nás probíhaly ostré spory mezi Weinfurterovci, Bruntonovci i Minaříkovci. Posměšné vyjadřování F. Drtikola například o Jarkovi Kočím či Bedřichovi Hejhalovi je také známé, jeho doživotní členství z přesvědčení ve zločinecké komunistické straně.
I v Indii jsou dnes zarytí odpůrci Satja Sai Baby. Měl je Ramana Maháriši, Rámakrišna a mnozí další.
Jak je to možné? Protože toto je svět odpadlý od Boha a zlo, které jej ovládá, nechce své poddané pustit ze své moci. Proto zvedá proti nositelům světla tvrdý odpor. Často k tomu využívá i své spojence, které zlo v každém z nás má, aby proti světlu s jejich pomocí, tj. s pomocí zlých sklonů mysli, bojovalo.
V tomto světle se jeví to, co mezi námi probíhá, jako více či méně zákonité. Jsme tříbeni, lépe my sami se tříbíme podle toho, čemu v sobě necháváme volný průběh: zda zlu či dobru.
Právě hledající jsou v tomto směru ohroženi více než ostatní protože duchovní praxe v nás probouzí všechno zlé a Bohu se příčící do vědomí, kde má být rozpuštěno. Pokud se tak pro naši pýchu, nedbalost a nevědomost neděje, zlo se nás naopak zmocní a konce takového hledajícího jsou horší než začátek. Ježíš a další o tom mluví velmi jasně.
Jak vysvětluji znovu a znovu, nauka, společenství a ti, co je duchovně vedou, je obrovský poklad a milost pro všechny upřímně hledající. To samozřejmě platí pouze za některých předpokladů.
1) Účastníci společenství mají mezi sebou dobré vztahy, což platí zejména pro ty, kteří vedou společné meditace.
2) Všichni se drží vyložené nauky, což je způsob naší duchovní praxe.
Znovu: toto zejména platí pro ty, kteří vedou společné meditace. To jsou nezbytné předpoklady, bez kterých společenství nemůže úspěšně plnit své poslání.
Ti, co tyto zásady nedodržují, společenství neprospívají, ale škodí, což platí dvojnásob pro ty, kteří mají druhé vést. Nejen neprovádějí naši praxi, ale dokonce společenství rozvracejí.
Jejich předchozí zásluhy a dosažení na této skutečnosti vůbec nic nemění. Padnout nebo v lepším případě se velmi mýlit, může naprosto každý včetně mistrů, jak jsem již mnohokrát dokázal. Platí to, co kdo žije právě teď a nikoliv to, co snad měl, ale ztratil nebo opustil. I Jidáš, jako přední Ježíšův žák určitě měl velké zásluhy i značnou duchovní výši. To, co však o něm rozhodlo, byla jeho zrada. Nakonec i apoštol Petr také zapřel Ježíše. Na rozdíl od Jidáše se včas vzpamatoval, obrátil se a napravil se. Tuto možnost má každý, nikomu není upírána.
Tím, že Ježíš přijal Petra a Jidáše za své učedníky a dokonce je spolu s dalšími pověřoval, aby „učili davy“ a s nimi mnohé další, neposvětil jejich budoucí omyly ani selhání. Tím méně jim dal nějaký trvalý duchovní stav či postavení. I Petr v době, když zapíral Ježíše, již nebyl jeho žákem. Nezapomeňme také, že zapření mistra je vždy i zapřením nauky, kterou učí. Nechci a nemohu posuzovat chování druhých, jejich například rodinných vztahů a záležitostí. Takové pokusy se doposud nikdy neosvědčily. Nakonec vedly k organizování uličních důvěrníků, kteří hlídali druhé a jejich prohřešky hlásili jejich duchovním představeným. Dělo se tak například ve Švýcarsku. Výsledkem byly soudy, tresty, vězení a hranice.
Nakonec každý ví a musí vědět sám za sebe, co je dobré, co zlé a hlavně to, že svým myšlením a chováním v dobru či ve zlu, si tvoří v souladu s tím i svůj budoucí život. To, co je skutečně třeba je, aby každý právě toto věděl a choval se s tím v souladu k druhým i k sobě. To, co může skutečně pomoci, je plná zodpovědnost každého za svůj osud ve světle zákona karmy. Nic jiného není opravdu účinné.
Ve vztahu ke společenství naprostá tolerance není však možná z důvodů, které jsem vysvětlil výše. Jinak by ztratilo svůj smysl a nebylo by pomocí a útočištěm. Navíc na ty, kteří vedou druhé, jsou vždy daleko přísnější požadavky. Není možné trpět pěstované nepřátelství a dokonce urážení druhých členů společenství, povyšování se nad druhými, vyvolávání pochybností o nauce u „maličkých“, snaha zavádět nějakou jinou, vlastní praxi. Není k tomu jediný důvod. Naše praxe se mimořádně osvědčuje. Nejpřesvědčivěji to dokazují ti, kteří její pomocí dosáhli poznání Sebe nebo alespoň v tomto směru velmi pokročili. Je paradoxní, že právě ti, kteří její pomocí dosáhli, najednou pociťují potřebu naši praxi měnit.
Mirek s Romanem se k mému velkému zklamání delší dobu právě takto v neprospěch členů společenství chovali. Projevovali ve vztazích k některým jeho členům silné nepřátelství. Neušetřili ani mne osobně. Když nic jiného, alespoň dávali jasně znát, že je moje názory nezajímají. Chovali se v rozporu s naukou a dokonce se snažili jí „vylepšit“ nebo se k ní odmítali přihlásit.
Za tohoto stavu jsem musel jasně prohlásit, že podle mne není vhodné, aby vedli naše společné veřejné meditace včetně seminářů, nic víc nic míň.
Toto vše si může každý sám na podkladě jejich vlastních vyjádření ověřit včetně toho, jak jsem se celou situaci snažil dlouho přátelsky vyřešit, aniž bych ji zveřejňoval. Bohužel jsem neuspěl. To, k čemu došlo, je zákonitý výsledek jejich chování.
Jejich minulé zásluhy ve společenství jim nikdo neupírá. Jsou jejich jako jejich dobrá karma. Stejné platí i o jejich nesprávném chování. Je jen jejich a jako zákonitý následek i zlá karma. Útoky na Jirku Krutinu, na M. Saba i nakonec na mne samého mluví jasnou řečí. Roman, jak jsem se dozvěděl až v těchto dnech, dokonce olomoucké přátele odrazoval od účasti na společných meditacích. Vadila mu Hynkova přítomnost. Při tom sám často na meditaci bez omluvy nepřišel. Nebýt Hynka, neměli by vedení. Stejně tak zrušení semináře v Záježové pro neochotu jasně prohlásit, že jde o soustředění našeho společenství i o naší praxi. To jen namátkou.
Nikdo jim také nebere jejich realizaci nebo nerealizaci. Jsou posuzováni výhradně za své skutky v současnosti přesně podle pravidla: „Podle skutků je poznáte“.
Pokud má někdo právo se cítit ukřivděn, pak je to ten, kdos pomocí boží společenství vytvářel po dlouhé roky za cenu velké námahy, sil a vyčerpání, které si těžko může někdo představit. Je pochopitelné, že se mně vůbec nelíbí, když někdo toto dílo ničí nebo se dokonce pokouší přivlastnit jeho výsledky podle svého rozumu nebo dokonce pro svůj osobní prospěch s příslušným „vylepšením“.
Jestliže jsem napsal dříve, že někteří přátelé jsou tak vyspělí a schopni, že mohou vést společné, veřejné meditace, což zahrnuje přirozeně i semináře, vycházel jsem samozřejmě z toho, že si svou úroveň a názory udrží. Rozhodně nebyli jmenováni bezpodmínečně na věčné časy bez ohledu na své budoucí chování. To platí nejen o nich, ale o každém.
Právě tato definitiva například katolických kněží, kteří zůstávají ve funkci a jsou neodvolatelní, i když se dopouštějí trestné činnosti, je velkým zlem, které brání očistě církve od těch, kteří do ní nepatří a neslouží Bohu, ale svým zlým sklonům.
Ani neplatí, že se k nim nemohou připojit další, když splní potřebné podmínky. Také se tak skutečně stalo a jsou jimi Jirka Krutina a Jindra Mládek. Slibní jsou i někteří další. Je dobrým vysvědčením pro naši praxi, že tomu tak je. Oba, Jirka i Jindra jsou pro společenství přínosem. Zejména Jirka s Evou tím, že obětují v průběhu roku svůj čas účastí na všech seminářích a veřejných meditacích a pomáhají s jejich vedením. Pro svou nemoc a stáří těla bychom se již bez nich nemohli s Miluškou ani zúčastnit. Jezdit sami na Morávku, Kostolan a podobně již není v našich silách.
Jirka mně nesmírně také pomohl v nejtěžší době mé nemoci, když mně denně kromě víkendů vozil každý den po dobu více než dvou měsíců do Thomayerovy nemocnice na ozařování. To, že jsem se i přes svou těžkou nemoc, slabost a velké vyčerpání mohl zúčastnit všech plánovaných veřejných meditací a seminářů, bylo možné pouze díky pomoci, kterou nám Jirka s Evou poskytovali a dosud poskytují. Bez nich a jejich pomoci bychom se většiny z nich nemohli zúčastnit.
Jirka navíc obohatil společenství o filosofii a praxi nedvojného kašmírského šivaismu. To vše mluví zcela jasnou řečí. Proč si máro prostřednictvím pokleslých přátel vybírá za cíl svých útoků právě jeho, je zřejmé. Překáží zlu a přináší světlo. To zlo neodpouští.
Z toho všeho vyplývá, že nějaké velké znepokojení z toho, co se děje, není nejen nutné, ale je dokonce zbytečné. Může být i dokonce pro každého škodlivé, pokud se nechá strhnout do víru těchto událostí. Do bdění v pozorovateli, který si uvědomuje, že není ničím, co pozoruje, ale vědomí, které není nic, co pozoruje patří i tyto záležitosti a zejména právě ony. Rozlišujme proto správně a zůstávejme nad věcí v pozorovateli. Jak říká Ramana Maháriši, mudrci netruchlí nad živými ani nad mrtvými.
Budeme-li se držet těchto pravidel – a právě to je stezka, můžeme tímto způsobem získat mnohá poučení pro sebe: jak dopadne každý, když propadne duchovní pýše, nepěstuje pokoru a neovládá svou mysl. Vezměme si z toho nesmírně cenné poučení pro sebe, abychom se nedopouštěli stejných chyb a věnujme se o to víc a usilovněji své očistě. Jinak se zákonitě i my staneme obětí vlastních negací. Právě ty jsou otevřenou branou, kterou do nás vstupuje zevní zlo, spojuje se s naším vlastním zlem a tak nás přemáhá. Uvědomme si, že meditace bez současně a důkladně prováděné očisty je stavění domu na písku. Prvý závan větru nebo záchvěv země jej zničí. Stejně dopadneme i my na stezce, pokud zanedbáme tyto rady. Důkladnou a trvalou očistu není možné ničím nahradit. Právě proto je pokora tak důležitá a to i pro mistry. Je jednou z mocných zábran našeho pádu.