Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

Původně jsem byl rozhodnut na chvíli nechat svého psaní a snažit se více proniknout do skutečného duchovna. Ale článek pana Popova na KV ze dne 8. 4. 2010 mne rozesmál a zároveň změnil můj postoj. Chtěl jsem vyčkat na více vlastních zkušeností, ale okolnosti mne nutí nezůstávat stranou. Tedy pokusím se věci trochu rozklíčovat (a domyslet, i když toho podle pana Paříka nejsem schopen). Tak tedy vyjímám z článku.

Např.: „…zatímco se do té doby bál byť i jen podepsat své překlady. Spousty jiných svá samizdatová díla podepisovala, to ovšem nebyli „mistři“,…“.

Nejsou to divná slova ze stránek KV, kde se dnes v době demokracie většina přispěvatelů bojí vystavit své jméno? Na těchto stránkách tomu tak je jen ve velmi vyjímečných případech (já si vzpomínám pouze na jeden za poslední rok). Zde jde pouze o výměnu názorů, kde bychom nemuseli volit hulvátská a sprostá vyjádření, když nesouhlasíme s názorem někoho jiného. Za totality to však byla jiná situace, a pokud si to pan Popov nepamatuje (nebo nechce pamatovat – že by se na tom sám podílel?), meznamená to, že bylo hanbou se před samozvanými vládci ukrýt. Pouze idiot by strkal hlavu do oprátky.

Nebo: „Rád se přirovnává k Ježíšovi, k jeho utrpení na kříži; ten byl ovšem statečný a jistě by proti komunismu bojoval nehledě na nebezpečí, tak jako nehleděl na nebezpečí ve své době a dokázal přijmout vůli Nejvyššího – vůli po kruté smrti.“

V první řadě je třeba vidět (a vědět), že Ježíš měl před sebou zcela jiný úkol, než se potýkat se soudobou vládnoucí mocí (a možno zaměňovat vládnoucí moci klidně jednu za druhou a na jeho úkolu se vůbec nic neumění ani do současnosti a nezmění se nic ani do budoucnosti). Ani Ježíš nevystupoval přímo proti vládnoucí moci, ale pouze proti skupinám a jednotlivcům, se kterými se stýkal. Naopak svou naprostou převahu nad ostatními velice často a dobře ukrýval a použil ji až v době svého učitelského úkolu (a to ještě ne naplno). Pokud by někdo chtěl uplatnit vůli po kruté smrti, od toho by se Ježíš s lítostí odvrátil a nechal jej jeho osudu.

A dále: „Že by nepodepsal ani jeden z údajných sta samizdatových překladů jen proto, že to nebylo bezpečné? To si snad nemůže myslet ani sám Jiří Vacek. A dále: volal snad Ježíš maličké, aby ho chránili před čímkoliv? Liboval si snad v tom, že je „mistrem“, tvrdil snad o sobě, že je „vzácnou bytostí“ apod.? Proč to asi Ježíš nedělal a Jiří Vacek ano?“

Podle mého mínění by Ježíš nic nepodepsal, ba co víc, takových aktivit by se ani neúčastnil. On věděl, že lidé, kteří se účastní takovýchto aktivit jsou pro duchovní snažení zcela nepoužitelní. A jemu šlo pouze a jen o duchovní povznesení všech, kteří jej budou chtít následovat. Jenže tím myslel zejména následovat v duchu (např. motlitby v duchu nikoliv v katedrálách), následování v činnosti jeho přikázání (tedy konat to, co Ježíš doporučoval a nikoliv o tom číst a pak to hlásat) a zároveň člověku ještě velice sugestivně ukazoval, co musí učinit, aby dosáhl vykoupení neboli získání věčného vědomého života (ten věčný nevědomí vlastně neustále žijeme, jen si to takto neuvědomujeme), jinak řečeno k dosažení Božího království. Sám o sobě věděl, že je vzácnou bytostí a mnohokrát na to upozornil, ale pouze ty, kteří byli zralí pro takovou informaci, před ostatními to pečlivě tajil. Netajil to proto, že by se snad o sebe bál, ale s ohledem právě na ty, kteří by takovým zjištěním ztratili jakoukoliv možnost blízkého prohlédnutí svého stavu (v podstatě myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že by ve chvíli takového zjištění okamžitě přišli o svůj pozemský život a tím i o možnost dalšího růstu v duchovním směru). Pan Vacek je samozřejmě v jiném postavení, má jiné úkoly a nemá svěřenou takovou moc, jako měl Ježíš. Proto i jeho postupy musejí odpovídat jeho možnostem. Pokud je překročí (jako např. Drtikol), byl by nucen se znovu vtělit, což by vlastně přímo odporovalo tomu, co by rád uskutečnil, a to je vykoupení (osvobození od nechtěných zrodů).

Nebo také: „Jiří Vacek považuje za mistra sebe, svou osobu, o ni se bojí, ji vyvyšuje, ona (osoba) pozná jinou osobu (tak směšně dualisticky chápe výrok Jen mistr pozná mistra) atd. a pro „vyšperkování“ této hlouposti té své osobě přidal přídomek „mistrovská“. Takže žádná hlubina věčnosti, žádné Miluj bližního svého jako sebe sama, žádná jednota božího stvoření!“

Jiří Vacek nikdy svou osobu za mistra nepovažoval Sebe ano, jako průchodič Božího vyzařování čistého světla, a my víme (alespoň doufám, že lidé zabývající se duchovnem nebo alespoň o duchovno se zajímající), že člověk není tělo, ale něco více (obvykle se tomu říká Duch). Pravda je také to, že pouze ten, kdo dokáže setrvat v tomto stavu Ducha může poznat toho, kdo v tomto Duchu právě také setrvává nebo má již prošlapanou cestu k tomuto Duchu. Pro ostatní platí, že jsou slepí. Proto pouze tento Duch to také může říci o sobě. Také Ježíš na to mnohokrát upozorňoval (opět za podmínky řečené výše), než se mu podařilo pozvednout někoho k témuž poznání (sv. Petr). Ostatní to pouze nevědomky opakovali (ještě kromě sv. Josefa a panny Marie, kteří také „věděli“), aniž by správně chápali dosah svých slov. Tyto řeči sloužily vždy pouze k dokreslení situace, o kterou se právě jednalo. Pokud tedy někdo dokáže před neinformovanou veřejností toto sdělit, vyžaduje to velkou statečnost a odvahu, protože vždy za takovým prohlášením lze očekávat, že se strhne bouře urážek, nactiutrhání, pomluv a všemožných akcí o zničení takové osoby (kdo je za tím asi tak zamaskován?). Je to ale pochopitelné, protože svět k vládě patří právě Márovi. Ten si pak jen vybírá své spolupracovníky, kteří svou duchovní omezeností nejsou schopni tuto hru prohlédnout a mohou tak dobře sloužit. O pokud se dobře pamatuji, pan Vacek v posledních letech vyzívá především k milováni Boha, což je mnohem víc, než milování bližního. Ovšem zároveň platí, že Boha nemůže milovat ten, kdo před tím není schopen milovat bližního. A že by pan Vacek nemluvil o jednotě může prohlásit jen velmi pokleslá bytost.

A na závěr: „Užitek, prospěch, nepřátelé, požitky, málo vděčnosti za jeho zásluhy, vyčerpání z meditace (?), pomluvy a lži a k tomu jako příměs pár zmatených „duchovních“ výroků – pokroucených a nepochopených. Každý může volit (a volí!) mezi pokorou a sebepovýšením, mezi sebeodevzdáním Nejvyššímu a okamžitým prospěchem.“

Autor ví, kam má zařadit pana Vacka. Ale mne by zajímalo, kam řadí sebe. Pokud použiji to, za co jsem byl panem Paříkem tak nesmlouvavě ohodnocen jako …(viz jeho článek - Jiří Vacek vychovává zaslepené, nemyslící čély), tak v tomto odstavci autor zase mluví hlavně o sobě. (Kupodivu zvýraznění se provedlo nějak samo, co to asi znamená?)

Závěrem tedy mohu vyjádřit svůj názor, i když již vím, že to jako názor nebude na KV bráno. Na KV se začínají rojit články, které jasně ukazují, kam směřují podepsaní i tajní autoři. Máro je zcela pohltil a mě nezbývá, než jim popřát, aby k nim co nejdříve dospěla jejich vlastní slova „v pravdě a lásce. A pište co nejvíce, tím nejlépe posloužíte všem ostatním, kteří se skutečně zajímají o Duchovno a jeho výdobytky. A ti, kteří si u vás pomáhají léčit vlastní rány, nakonec svoji odměnu také získají.

Jaroslav Macháček  9. 4. 2010