Bůh je jediné dobro
Publikace Bůh je jediné dobro představuje souhrn duchovních úvah a praktických poučení Jiřího Vacka, zaměřených na podstatu vztahu člověka k Bohu, smysl duchovní stezky a rozlišování mezi silami dobra a zla. Autor zde s duchovní jasností rozvíjí své pojetí advaitového mysticismu, které propojuje křesťanskou duchovnost s východními naukami o seberealizaci a jednotě s Bohem.
Ústřední tezí knihy je výrok, že Bůh není dobrý proto, že činí dobré skutky, ale proto, že sám je Dobrem – absolutním, soběstačným a věčným. Veškeré dobro mimo Boha je pomíjivé; jedině spojení s Bohem dává člověku skutečné a trvalé štěstí. Proto je podle autora nejvyšší moudrostí nežádat od Boha jeho dary, nýbrž samotného Boha.
Vacek varuje před duchovní nevědomostí, která vede člověka k tomu, že se snaží zlepšovat vnější svět místo toho, aby se vnitřně navracel k Bohu. Svět je podle něj „nebožský“, tedy od Boha odpadlý, a není úkolem člověka jej napravovat, nýbrž opustit a vrátit se do „světa Božího“.
Jedním z klíčových motivů knihy je nepřetržitý boj dobra se zlem, jenž probíhá jak v lidské duši, tak v celém stvoření. Vacek cituje duchovní autority (např. Šrí Chinmoye či Ježíše Krista) a zdůrazňuje, že duchovní učitelé vedou tento boj neustále. Každé odvrácení pozornosti od Boha, i v dobrém úmyslu „pomáhat světu“, znamená podle něj podlehnutí silám zla. Skutečnou charitou je šíření Boží přítomnosti prostřednictvím vlastního duchovního očištění.
Autor kritizuje „nepravý soucit“, který staví pomoc trpícím lidem nad cestu k Bohu. Pomoc druhým má být chápána jako prostředek duchovní očisty, nikoli jako cíl sám o sobě. V dnešní době, kdy společnost převzala sociální a charitativní funkce, podle něj není povinností duchovního člověka angažovat se v zevních činnostech, ale žít vnitřně v Bohu.
Záchrana světa bez Boha je podle Vacka formou moderního materialismu – vírou v dobro bez Boha, která je ve skutečnosti zlem. Svět lze spasit jen skrze duchovní návrat k Bohu, ne prostřednictvím vnějších reforem.
Kniha popisuje různé aspekty duchovní praxe – meditaci, rozlišování (vivéku), odevzdanost a očištění vůle. Vacek vyžaduje, aby hledající člověk: rozlišoval mezi vědomím (pravým Já) a egem, neupadal do spánku a nevědomosti při meditaci, nesměšoval Boží vůli s vůlí vlastní, odevzdal se Bohu nikoli pasivně, ale v aktivním úsilí o duchovní život.
Meditace je pro něj nástrojem k uvědomění si „vědomí Já jsem“, nikoli relaxační metodou. V kapitole Usínání v meditaci autor poskytuje i praktické rady k překonání tělesné únavy, ospalosti a nepozornosti při duchovní praxi.
Rozlišování mezi tím, „co jsem“ a „co nejsem“, tvoří základ vnitřního probuzení. Ego je podle autora dvojí: ztotožnění se s tělem a myslí a omezení vědomí na tělo a mysl. Obojí je třeba překonat poznáním sebe jako čistého vědomí. Odevzdanost Bohu pak neznamená ztrátu, ale naplnění — otevření se jeho přítomnosti, která proměňuje život člověka z nebožského v božský.
Závěr knihy shrnuje Vackovu duchovní syntézu: Bez Boha není možné žádné dobro. Kdo se snaží zůstat „neutrální“ a neslouží Bohu, slouží zlu. Opravdová víra není pouze vírou v Boha, ale vírou Bohu, tedy důvěrou, která se projevuje odevzdaností a láskou k Němu.
Publikace tak vyzývá k obratu směrem k Bohu jako jedinému zdroji dobra a bytí. Je psána na základě osobní zkušenosti a s autorovým typickým důrazem na jasné rozlišování mezi pravdou a iluzí, mezi světlem a temnotou, mezi Bohem a světem bez Boha.