Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Na ego a hmotný svět zaměřený člověk neustále vytváří pozorností vědomí a tvořivými silami mysli síly, které jeho zapletení v nich a proto i nesvobodu neustále zvětšují. Pro světského člověka pád od Boha do hmoty nekončí zrodem v nebožském světě, ale neustále pokračuje právě pro neustálé vytváření nespásných sil, více nepřátelských vysvobození. Nestojí na místě, ale neustále padá. Jeho stav se nepřetržitě zhoršuje každým okamžikem světského života. Pokud dokonce „přitaká zlu,“ jeho nepříznivá karma, v jejímž důsledku bude trpět, hrozivě vzrůstá. Nastoupíme-li stezku, zdaleka proto nezačínáme od nuly, ale dokonce v mínusu úměrně celkové velikosti zla a nebožských sil, které jsme za svého života vytvořili. Musíme nejprve tuto doslova neustálou výrobu nespásných sil začít zmenšovat směrem k nule, aby se naše spásné úsilí, jeho účinek mohl vůbec projevit. Proto na začátku stezky se vůbec k Bohu neblížíme, ale pouze brzdíme svým úsilím, je-li správné, svůj pád. O přibližování se k Bohu můžeme mluvit pouze tehdy, když se nám podaří náš pád zastavit a začneme-li na pomyslné ose mezi královstvím nebeským a nebožským stoupat.

Jiří Vacek

Často se nám říká, že máme v druhých vidět Boha. Rada na prvý pohled se zdá být dobrá, při troše zamyšlení ale sporná. Vidět v našich bližních Boha neznamená, že máme být slepí k jejich nedostatkům nebo dokonce ke zlu, kterému propadají. Jejich těla, ale ani mysli nejsou Bohem ani se nenacházejí v božském stavu. Požadavek rozlišování, vivéky, platí stále a plně jak pro ně tak pro nás. Bůh je všude, proto je i v našich bližních. Není však ani jejich tělem ani myšlenkami a činy, ale smysly nepostřehnutelným Duchem. Zaměňovat tohoto Ducha, Boha, za tělo a mysl, je vždy nesprávné, ať tak činíme u sebe nebo v případě našich bližních či dokonce věcí. Stůl rozhodně není Bohem, i když od něho není oddělen. Přesně vzato, jelikož je Bůh Duch a nikdo jej neviděl, není v druhých možné vůbec Boha vidět. Kdo něco takového učí, měl by vždy vysvětlit, co vlastně „viděním Boha“ míní.

Jiří Vacek

Celý projev, vše stvořené od světů pekelných až do světů božských je vazbou všepronikajícího základu a tím je vědomí Já jsem a hmotného utváření, které je dílem tvořivé moci vědomí, šakti. Všechny světy jsou výsledkem tohoto božského působení, ale pozor: proto ještě nejsou božské. Jako i dobrá vláda musí stavět vězení, kam zavírá zločince, tak i Bůh vytváří světy pekelné. Tvrzení, že náš svět je božský, protože jej stvořil Bůh, je velkou a zavádějící nevědomostí. To, že vše co existuje, je jedna jediná Skutečnost, neznamená, že cokoliv stvořeného je božské nebo dokonce Bůh. Vrah ani pařez nejsou v Bohu, nenacházejí se v božském stavu. V rámci projevu se každá stvořená bytost zařazuje do takového světa, do jakého patří a to jak svou v minulosti vytvořenou karmou, tak současným stavem svého charakteru a vědomí. Proto má každý přesně to, co mu patří. Všechna tvrzení o nespravedlivosti jsou jen výplodem nevědomosti a nic víc.

Jiří Vacek

Vědomí je Bůh, noumenon. Je proto i nejmocnější silou. Kam se svou pozorností zaměří, s tím se spojuje, to oživuje a posiluje. Tento děj může probíhat s plným vědomím toho, co se odehrává nebo nevědomě. V obou případech se síla vědomí uplatní vždy. To, k čemu vědomí přivrátíme, s tím se spojujeme, posilujeme. S jakou silou a po jakou dobu pozornost vědomí něčemu věnujeme, a zda tak činíme vědomě nebo nikoliv, rozhoduje o výsledném účinku moci vědomí. Její nevědomé použití končí ztotožněním s tělem a s myslí a plným ponořením do zevního světa tvarů. Ty pak prožíváme jako jedinou skutečnost. Tak vzniklo ego a jeho nebožský svět, to je stav pádu. Je hlavně udržován nesprávně a nevědomě vedenou pozorností vědomí a podporováním nesprávným způsobem myšlení, cítění a usuzování, které vyplývají z našich zkušeností ve stavu pádu. Jediná možná a účinná náprava tohoto nebožského stavu nesvobody a utrpení, je možná uvědoměním si rozhodující moci vědomí a jejím namířením správným směrem, tj. obrácením pozornosti zpět k Bohu.

Jiří Vacek

Současný stav člověka je stavem pádu. Ztratil spojení s jediným pravým a trvalým dobrem, s Bohem a v důsledku toho byl zákonitostí veškerého projevu zařazen do nebožského světa. Jeho stav je výsledkem sil, které sám vytvořil. Ty jsou příčinou, jejímž následkem je stav, ve kterém se nachází. Zdůrazněme, že jej z ráje, z božského stavu nevypudil Bůh, ale on sám silami, které vytvořil. Biblickou „Adamovu poslušnost Bohu“ chápejme nikoliv podle litery, ale v správném duchu. Adam, člověk, porušil pravidla božského života, a proto jej ztratil působením sil, které sám vytvořil.

Jiří Vacek

Vědomí Já jsem je Bůh i láska.

Miluj sama sebe ve vědomí Já jsem; v té lásce miluješ Boha.

Milovat svého bližního jako sebe samého znamená uvědomovat si jednotu, která spojuje nás všechny a v souladu s ní jednat.

Ve vědomí Já jsem milujeme sebe, Boha i druhé, protože vědomí Já jsem je základem všeho a všech.

Láska, která ubližuje, není pravá.

Nemoudrá láska není žádná láska.

Jiří Vacek

Ať pozoruješ cokoliv, vždy na prvém místě zůstávej ve vědomí sama sebe.

Neustále bdí nad svým vědomím a neztrácej vědomí sama sebe, ať se zabýváš čímkoliv.

Ať si uvědomuješ, pozoruješ cokoliv, nikdy nepřestávej být sebe si vědomým pozorujícím vědomí.

Odejmi pozornost vědomí všemu, co můžeš pozorovat a obrať ji na samo pozorující vědomí.

Poznej se ve vědomí obrácením pozornosti na vše si uvědomující a pozorující vědomí.

Jiří Vacek

Návrat k Bohu a vysvobození ze světa je návratem do původního božského stavu vědomí i mysli.

Základ praxe: být si neustále vědom sám sebe v sebe si vědomém vědomí i jako pozorovatele, který není ničím, co pozoruje.

Nesvoboda je nevědomé pohlcení vědomí světem, tělem a myslí.

Vysvobození je vysvobozením vědomí z nevědomého pohlcení v uvědomovaném světě, těle a mysli.

Čemu věnuje vědomí pozornost, to vytváří, posiluje, oživuje až do úplného ztotožnění.

Od čeho vědomí pozornost odtahuje, to zeslabuje až do úplného rozpuštění.

Jiří Vacek

Věnujeme-li veškerou pozornost světu, jedinou skutečností je svět.

Věnujeme-li veškerou pozornost vědomí, jedinou skutečností je vědomí.

Skutečnost je tam, kde je síla vědomí.

Kde je vědomí, tam je i skutečnost.

Vědomí je skutečnost, skutečnost je vědomí.

Jedinou skutečností je vědomí.

Jiří Vacek

Klíč ke správnému životu ve světě spočívá v plném pochopení a uplatnění zákonů, které mu vládnou.

Žádoucích účinků je možno docílit pouze v souladu s těmito zákony.

Vědomí je bez přestání činné, jeho nečinnost je jen nevědomým klamem. Neustále si něco uvědomuje a tím uvědomované vytváří, oživuje a propůjčuje mu své bytí.

Svět, tělo i mysl existují, protože si je uvědomuji a nikoliv proto, že existují.

Projev je tvořen součinností moci vědomí a tvořivé síly jediné Skutečnosti.

Jiří Vacek

Stvoření začíná přivrácením pozornosti vědomí, je udržováno pozorností vědomí a končí odvrácením pozornosti vědomí.

Bez pozornosti vědomí nic pozorovaného neexistuje ani nemůže existovat.

Vědomí, které pozoruje svět, je i jeho prvotní příčinou.

Bez pozorovatele není pozorování ani pozorované.

Vědomí pozorovatele je prvotní a absolutní, pozorované je druhotné a relativně podmíněné.

Pozornost vědomí vždy předchází tvoření.

Jiří Vacek

V celém projevu, ve všech světech božských i nebožských, v životě zevním i vnitřním pracuje jedna jediná zákonitost. Její znalost a dodržování umožňuje život božský. Její neznalostí a nedodržováním se odsuzujeme k životu nebožskému. Vědět, znát je dobrem i povinností; nevědět, neznat je zlem, nezodpovědností a proviněním proti sobě. Nejvyšším zákonem, silou mocí i skutečností je vědomí samo. Nejvyšší moc i zákon je samo vědomí. Ono udílí i odnímá vědomí a bytí veškerému stvoření. Bez vědomí a mimo vědomí nic neexistuje. Samo namíření pozornosti vědomí je nejmocnější příčinou a přináší nejmocnější následky.

Jiří Vacek

Nejdříve musím vědět, co nejsem, abych mohl poznat, co jsem.

Nejsem nic, co mohu pozorovat, ale vědomí, které vše pozoruje.

Jsme opravdu stále Já, ale ve stavu ztotožnění s ne-já.

Rozpustíme-li totožnost s ne-já, to, co zbyde, ryzí vědomí sama sebe, jsme my – Já.

Poznání Já se dosahuje jeho rozlišením od ne-já a uvědoměním si toho, co jsem – Já.

To, co se ztotožňuje s ne-já, je Já.

Jiří Vacek

Pravé poznání je uvědomování si sama sebe.

Poznat Já znamená být Já.

Pravé poznání je sebe si vědomé bytí.

Jediná jistota: jsem a vím, že jsem to já, kdo jsem.

Jsem tím, čím vím, poznávám, že jsem: sebe si vědomým vědomím.

Jsem ten, který ví, že jsem.

Jiří Vacek

Kdo si uvědomuje svět? Já, ryzí vědomí já jsem.

Kdo si uvědomuje tělo? Já, ryzí vědomí Já jsem.

Kdo se uvědomuje v těle? Já, ryzí vědomí Já jsem.

Kdo existuje i v zapomnění těla, jako je spánek? Já, vědomí Já jsem.

Kdo si uvědomuje činnost mysli? Já, vědomí Já jsem.

Kdo si uvědomuje nečinnost mysli? Já, vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Existuje pouze jedna jediná absolutní Skutečnost nezávislá na čase a prostoru.

Je sebe si vědomým vědomím, bytím, láskou, tvořivou silou, energií a inteligencí.

Existuje mimo čas i prostor jako neprojev i projevení v čase a v prostoru.

Absolutní vědomí propůjčuje vědomí i život stvořeným bytostem.

Absolutní bytí propůjčuje bytí všemu stvořenému.

Stvoření začíná přivrácením vědomí ke stvořenému a končí jeho odvrácením.

Jiří Vacek

Zásadní omyl mnoha buddhistů spočívá v nevědomosti o tom, že vědomí je noumenon, absolutno, existence existující sama o sobě bez podmínění čímkoliv jiným. Je oním Buddhovým nezrozeným. Navíc si pletou vědomí, neměnný, absolutní princip s vědomím něčeho neboli s uvědomováním. Vědomí něčeho není samo vědomí, ale jeho uvědomovací činnost. Vědomí těla je uvědoměním si těla vědomím, které je zde stále a které si někdy tělo uvědomuje, jindy nikoliv. Co vzniká, trvá a zaniká, je uvědomování si těla vědomím a nikoliv vědomí samo. Toto platí o všech uvědomovaných předmětech, včetně výtvorů naší mysli. Tvrdit, že vědomí vzniká s uvědoměním si předmětu, znamená tvrdit, že předměty vytvářejí vědomí. To je přesně materialismus

Jiří Vacek

Zákon oživující moci vědomí platí i pro samo vědomí Já jsem. Pokud vědomí nevěnujeme pozornost, tak si je neuvědomujeme. I když na ně obrátíme pozornost, není jedno s jakou silou tak činíme a jak dlouho tak činíme. Slabé a krátké soustředění na vědomí Já jsem přináší jeho slabé, nevýrazné zkušenosti. Právě pro tuto slabost uvědomovaného Já často pochybujeme, zda je to ono nebo nikoliv. Řešení zda zkušenost je pravá či nikoliv, nevězí v mysli, ale v usilovné átmavičáře. Čím mocněji a čím déle se v Já a jako Já uvědomujeme, tím silnější a trvalejší se jeho zkušenost stává.

Jiří Vacek

Já, vědomí Já jsem, je věčná všudypřítomnost boží. Já je zde vždy a stále. Je věčným všudypřítomným okamžikem. Není ničím cizím, ale námi samými. Je naším životem. Nejen jsme Já, ale žijeme Já. To, co uděluje život našemu tělu a mysli, bez čeho nemohou existovat je ryzí, sebe si vědomá existence. Každý nejen ví, ale přímo pociťuje, že existuje. To, co si je vědomo, že existuje, je vědomí, naše pravé Já. Z pohledu vlastní sebe si vědomé existence není proto třeba naše pravé Já hledat. Postačí si uvědomovat tento pocit, lépe vědomí vlastní existence: Jsem, existuji a vím, uvědomuji si, že existuji a vím, že jsem to Já, kdo existuje a nikoliv někdo jiný.

Jiří Vacek

Kdekoliv a kdykoliv je něco pozorovatelného včetně ničeho, prázdna, je vždy přítomen pozorovatel, my sami. Bez pozorovatele není pozorování a pozorované. Pozorovatelem jsme my sami, vědomí, kterým vše pozorujeme. Každé pozorování je činností vědomí, kterou vede pozornost. Je proto uvědomováním. Pozornost vědomí proto rozhoduje vše. Bez přivrácení pozornosti není uvědomování a nic nemůže vstoupit do vědomí a být uvědomováno. Bez vědomí, bez jeho pozornosti, proto nic neexistuje. Vše co existuje, existuje jen proto, že se nachází ve vědomí a je jím uvědomováno. Ovládání pozornosti vědomí je proto základem všeho, protože rozhoduje o všem. Vědomé řízení pozornosti vědomí rozhoduje vše. Čemu pozornost vědomí věnujeme, to si uvědomujeme a posilujeme. Čemu pozornost vědomí nevěnujeme, to si přestáváme uvědomovat, a proto to slábne. Řízení pozornosti vědomí je základem vědomého využívání tvořivé moci mysli. Pomocí řízení pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli lze v rámci zákonitosti, která vládne veškerému stvoření docílit vše. Zdůrazněme: v rámci zákonů, které projevu vládnou.

Jiří Vacek

Základem stezky je vědomé řízení pozornosti vědomí a činnosti naší mysli. Jeho podstatu tvoří spočívání v sebe si vědomém pozorujícím vědomí a vivéka, rozlišování. Praxe spočívá v trvalém rozlišování ryzího vědomí od všeho pozorovatelného s pochopením: nic předmětného, co pozoruji, nejsem Já. Já jsem sebe si vědomé, vše pozorující vědomí.

Jiří Vacek

Na úhelný kámen neboli svorník, který nese celou klenbu stvoření, jak nás varuje Ježíš, se často zapomíná. Pak dochází k názorům, které jsou ve svých samých základech nesprávné. Ježíšovi „stavitelé“, kteří tento kámen „zavrhli“, jsou právě oni stavitelé nepravých filosofií. I prosté zjištění změn vyžaduje přítomnost něčeho, co se samo nemění a změny pozoruje. Pravda, že se vše mění, platí pouze pro věci pozorovatelné, ale nikoliv pro samotného pozorovatele. Pozorovatel, pozorující vědomí, je onen kámen úhelný, který stavitelé podle Ježíše zavrhli, ač nese klenbu všeho stvořeného

Jiří Vacek

Všechny dovednosti, schopnosti, umění, činnosti, které používáme, se používáním upevňují, rozvíjejí a zdokonalují. Platí i pravý opak: co nepoužíváme, tak se zeslabuje, zakrňuje, až dokonce zmizí. Pravidlo platí ve všech oblastech: tělesné, duševní i duchovní. Například zvířata, která zvolila způsob života ve tmě, těm zrak zakrňuje. Někteří jeskynní mloci například nevidí vůbec. I v oblasti duševní naše schopnost myslet zakrní, když se přestáváme namáhat s myšlením. To samé platí o paměti. Když ji necvičíme, slábne. Jestliže naše duševní schopnosti ve stáří ochabují, je to převážně proto, že je nepoužíváme a nikoliv stářím těla. V duchovní oblasti jsme ztratili schopnost být si vědomi sebe, svého vědomí já jsem, protože jsme mu přestali věnovat pozornost a namířili jsme ji výhradně do ne-já. do světa, těla a mysli. Proto je tak obtížné se jako vědomí uvědomit, protože jsme tak nečinili, ale naopak jsme věnovali pozornost výhradně světu a egu.

Jiří Vacek

I když je poslední Skutečnost všudypřítomná, z hlediska omezeného jedince je jejím sídlem duchovní centrum, které se nalézá na pravé straně hrudi uvnitř našeho těla ve vzdálenosti šířek dvou palců od středu hrudi, tj. asi 4 cm vpravo ve výši prsních bradavek, tj. na opačné straně než srdce fyzické. Ramana Maháriši často zdůrazňuje, že srdce je nejen centrem Jáství, ale i Jástvím samým. Je zdrojem, ze kterého vzniká ego jednotlivce, jeho mysl i svět a ve kterém opět zanikají. V Srdci přebýváme ve spánku beze snů i v samádhi a zde se z něj také probouzíme. Srdce je i sídlem uzlu ega, kde se neomezené Jáství stává omezeným na tělo a mysl. Patrně proto považuje Ramana Maháriši koncentraci na duchovní Srdce za rovnocennou s átmavičárou, ač to vlastně pravé sebedotazování není.

Jiří Vacek

Chceme-li si uvědomit nejvyšší Skutečnost jako jednotu vědomí a světa, neprojevu a projevu jako jeden celek, musíme být schopni uvědomovat si Sebe jako její součást v jejím – našem – neomezeném, nestvořeném vědomí, ve kterém se nachází celý náš svět včetně naší bytosti a současně jak toto vědomí i vše proniká. Tyto dva pohledy na jediné vědomí musíme neustále uvažovat včetně jeho příslušného působení: Vše projevené se nachází v jediném vědomí, které současně i vše sebou proniká. Vědomí je tak neustále všude a ve všem a vše je také stále v něm.

Jiří Vacek

Vše předmětné existuje, protože si je vědomí uvědomuje a nikoliv proto, že by to existovalo samo o sobě.

Nejvyšší Skutečnost je sebe si vědomý subjekt, sebe si vědomé vědomí a nikoliv sebe si nevědomá hmota.

Vědomí si uvědomuje, že existuje a proto je sebe si vědomou, ve své existenci na ničem nezávislou skutečností.

Hmota si svou existenci neuvědomuje, a proto nemá ani absolutní, nezávislou existenci. Je závislá ve svém bytí na uvědomění vědomím.

Skutečná objektivní, to jest na ničem ve své existenci nezávislá a absolutní realita není objektivní, ale subjekt, vědomí samo.

Vědomí tak není pouze statickou Skutečností, ale i dynamickou tvořivou silou. Svou mocí, která je vedena jeho pozorností, propůjčuje podmíněnou existenci tomu, co si uvědomuje a živým bytostem i vědomý život.

Jiří Vacek

Součástí naší praxe je pránájáma a to jak zevní, střídavá i vnitřní. Nejsou samostatnými cvičeními, ale vždy je provádíme v souladu s oživující mocí vědomí ve vědomí Já nebo alespoň v sebe si vědomém pozorovateli. Zevní pránájáma spočívá ve správném jógickém pomalém dýchání nosem s nenásilnými zádržemi dechu. Pomalý dech a jeho rozumné zádrže zpomalují činnost mysli a tak umožňují její snazší ovládnutí. Když vědomě dýcháme střídavě idou, pingalou a sušumnou, čistíme tyto důležité pránické průchody a tím podporujeme vzestup síly do vyšších čaker. Řečí kundalini jógy: budíme hadí sílu, což není nic jiného než prána a vedeme ji nad hlavu. Ve vnitřní pránájámě čistíme tělo od pokleslých energií, které kladou překážky našemu duchovními vývoji. Základem je vědomé dýchání prány postupně všemi částmi těla v rytmu zevního dechu. Všechna tato cvičení nebo lépe meditace provádíme vždy na prvém místě soustředěni ve vědomí Já v té podobě, v jaké jsme si je uvědomili, od postoje sebe si vědomého pozorovatele výše. Jsme soustředěni na naše vědomí a jeho mocí dýcháme v těle. Pránu si představujeme jako neviditelnou energii vědomí, kterou od něho neoddělujeme.

Jiří Vacek

Celému stvoření vládne jednotná a jediná zákonitost od světů pekelných až do světů božských včetně. Tuto pravdu vyjadřuje poučka: „jak nahoře, tak i dole.“ Využití této poučky umožňuje pomocí znalosti zákonů, které vládnou ve fyzikálním, hmotném světě, usuzovat na zákony celého stvoření. Nesmíme samozřejmě postupovat mechanicky, ale ve správném duchu. Stvoření je vytvářeno spojením vědomí a božské tvořivé síly. Jak vědomí, tak i tvořivá síla podléhají přesné zákonitosti. Život v projevu se jí řídí. Znalost těchto zákonů a hlavně chování s nimi v souladu je proto nutná ke správnému používání jak tvořivé síly mysli tak i vědomí neboli ke šťastnému životu.

Jiří Vacek

Správné rozumové pochopení podstaty vědomí je nesmírně důležité pro jeho uvědomění neboli poznání hledajícím. Na druhé straně nesmí být považováno za jeho dosažení. Absolutní vědomí je vždy nejvyšší Skutečností. Není je proto možné vytvořit, uskutečnit, realizovat. Je však nezbytné je poznat, což se děje jeho uvědoměním v nás. Vědomí se poznává, uvědomuje vědomím, což jsme my sami a to je jeho uskutečnění v nás a pro nás, nikoliv pro ně samé. To je vždy takové, jaké je. Vždy se nachází v božském stavu a naše dosažení nebo nedosažení se jej nedotýká ani v nejmenším. Vědomí nelze poznat přemýšlením, protože není v mysli, ale je úrovní nad myslí.

Jiří Vacek

Tento svět je výtvorem božské tvořivé síly, energie. Ta má svůj klidový základ v neprojevu. Působením popudu k tvoření, který vychází z neprojevené inteligence Boha, se tato síla dává do pohybu. Tak vzniká vše projevené. Není to tak, že by Bůh svou silou tvořil z něčeho, ale tvoří pohybem části své tvořivé moci. Veškerý projev je jen pohybem, činností části tvořivé moci a trvá pouze tak dlouho, dokud je síla činná. Stvoření se děje stále, což znamená, že projev je stále vytvářen činností této síly a není, opět zdůrazněme, ničím jiným než touto silou, energií v činnosti. Když tato činnost ustane, projev mizí. Síla, která jej vytvořila, se vrací do neprojevu, odkud vycházela.