Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nauka - praxe

Příspěvky

Zákonitost veškerého dění

20. 6. 2024

Jiří Vacek

V celém projevu, ve všech světech božských i nebožských, v životě zevním i vnitřním pracuje jedna jediná zákonitost. Její znalost a dodržování umožňuje život božský. Její neznalostí a nedodržováním se odsuzujeme k životu nebožskému. Vědět, znát je dobrem i povinností; nevědět, neznat je zlem, nezodpovědností a proviněním proti sobě. Nejvyšším zákonem, silou mocí i skutečností je vědomí samo. Nejvyšší moc i zákon je samo vědomí. Ono udílí i odnímá vědomí a bytí veškerému stvoření. Bez vědomí a mimo vědomí nic neexistuje. Samo namíření pozornosti vědomí je nejmocnější příčinou a přináší nejmocnější následky.

 

Já a ne-já

14. 6. 2024

Jiří Vacek

Nejdříve musím vědět, co nejsem, abych mohl poznat, co jsem.

Nejsem nic, co mohu pozorovat, ale vědomí, které vše pozoruje.

Jsme opravdu stále Já, ale ve stavu ztotožnění s ne-já.

Rozpustíme-li totožnost s ne-já, to, co zbyde, ryzí vědomí sama sebe, jsme my – Já.

Poznání Já se dosahuje jeho rozlišením od ne-já a uvědoměním si toho, co jsem – Já.

To, co se ztotožňuje s ne-já, je Já.

 

Poznání Já

30. 5. 2024

Jiří Vacek

Pravé poznání je uvědomování si sama sebe.

Poznat Já znamená být Já.

Pravé poznání je sebe si vědomé bytí.

Jediná jistota: jsem a vím, že jsem to já, kdo jsem.

Jsem tím, čím vím, poznávám, že jsem: sebe si vědomým vědomím.

Jsem ten, který ví, že jsem.

 

Jsem vědomí Já jsem

24. 5. 2024

Jiří Vacek

Kdo si uvědomuje svět? Já, ryzí vědomí já jsem.

Kdo si uvědomuje tělo? Já, ryzí vědomí Já jsem.

Kdo se uvědomuje v těle? Já, ryzí vědomí Já jsem.

Kdo existuje i v zapomnění těla, jako je spánek? Já, vědomí Já jsem.

Kdo si uvědomuje činnost mysli? Já, vědomí Já jsem.

Kdo si uvědomuje nečinnost mysli? Já, vědomí Já jsem.

 

Pravda v kostce

17. 5. 2024

Jiří Vacek

Existuje pouze jedna jediná absolutní Skutečnost nezávislá na čase a prostoru.

Je sebe si vědomým vědomím, bytím, láskou, tvořivou silou, energií a inteligencí.

Existuje mimo čas i prostor jako neprojev i projevení v čase a v prostoru.

Absolutní vědomí propůjčuje vědomí i život stvořeným bytostem.

Absolutní bytí propůjčuje bytí všemu stvořenému.

Stvoření začíná přivrácením vědomí ke stvořenému a končí jeho odvrácením.

 

Vědomí je noumenon

11. 5. 2024

Jiří Vacek

Zásadní omyl mnoha buddhistů spočívá v nevědomosti o tom, že vědomí je noumenon, absolutno, existence existující sama o sobě bez podmínění čímkoliv jiným. Je oním Buddhovým nezrozeným. Navíc si pletou vědomí, neměnný, absolutní princip s vědomím něčeho neboli s uvědomováním. Vědomí něčeho není samo vědomí, ale jeho uvědomovací činnost. Vědomí těla je uvědoměním si těla vědomím, které je zde stále a které si někdy tělo uvědomuje, jindy nikoliv. Co vzniká, trvá a zaniká, je uvědomování si těla vědomím a nikoliv vědomí samo. Toto platí o všech uvědomovaných předmětech, včetně výtvorů naší mysli. Tvrdit, že vědomí vzniká s uvědoměním si předmětu, znamená tvrdit, že předměty vytvářejí vědomí. To je přesně materialismus

 

Moc vědomí platí i pro vědomí

2. 5. 2024

Jiří Vacek

Zákon oživující moci vědomí platí i pro samo vědomí Já jsem. Pokud vědomí nevěnujeme pozornost, tak si je neuvědomujeme. I když na ně obrátíme pozornost, není jedno s jakou silou tak činíme a jak dlouho tak činíme. Slabé a krátké soustředění na vědomí Já jsem přináší jeho slabé, nevýrazné zkušenosti. Právě pro tuto slabost uvědomovaného Já často pochybujeme, zda je to ono nebo nikoliv. Řešení zda zkušenost je pravá či nikoliv, nevězí v mysli, ale v usilovné átmavičáře. Čím mocněji a čím déle se v Já a jako Já uvědomujeme, tím silnější a trvalejší se jeho zkušenost stává.

 

Já nehledáme, Já si uvědomujeme

11. 4. 2024

Jiří Vacek

Já, vědomí Já jsem, je věčná všudypřítomnost boží. Já je zde vždy a stále. Je věčným všudypřítomným okamžikem. Není ničím cizím, ale námi samými. Je naším životem. Nejen jsme Já, ale žijeme Já. To, co uděluje život našemu tělu a mysli, bez čeho nemohou existovat je ryzí, sebe si vědomá existence. Každý nejen ví, ale přímo pociťuje, že existuje. To, co si je vědomo, že existuje, je vědomí, naše pravé Já. Z pohledu vlastní sebe si vědomé existence není proto třeba naše pravé Já hledat. Postačí si uvědomovat tento pocit, lépe vědomí vlastní existence: Jsem, existuji a vím, uvědomuji si, že existuji a vím, že jsem to Já, kdo existuje a nikoliv někdo jiný.

 

O moci pozornosti

28. 3. 2024

Jiří Vacek

Kdekoliv a kdykoliv je něco pozorovatelného včetně ničeho, prázdna, je vždy přítomen pozorovatel, my sami. Bez pozorovatele není pozorování a pozorované. Pozorovatelem jsme my sami, vědomí, kterým vše pozorujeme. Každé pozorování je činností vědomí, kterou vede pozornost. Je proto uvědomováním. Pozornost vědomí proto rozhoduje vše. Bez přivrácení pozornosti není uvědomování a nic nemůže vstoupit do vědomí a být uvědomováno. Bez vědomí, bez jeho pozornosti, proto nic neexistuje. Vše co existuje, existuje jen proto, že se nachází ve vědomí a je jím uvědomováno. Ovládání pozornosti vědomí je proto základem všeho, protože rozhoduje o všem. Vědomé řízení pozornosti vědomí rozhoduje vše. Čemu pozornost vědomí věnujeme, to si uvědomujeme a posilujeme. Čemu pozornost vědomí nevěnujeme, to si přestáváme uvědomovat, a proto to slábne. Řízení pozornosti vědomí je základem vědomého využívání tvořivé moci mysli. Pomocí řízení pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli lze v rámci zákonitosti, která vládne veškerému stvoření docílit vše. Zdůrazněme: v rámci zákonů, které projevu vládnou.

 

Základ stezky

22. 3. 2024

Jiří Vacek

Základem stezky je vědomé řízení pozornosti vědomí a činnosti naší mysli. Jeho podstatu tvoří spočívání v sebe si vědomém pozorujícím vědomí a vivéka, rozlišování. Praxe spočívá v trvalém rozlišování ryzího vědomí od všeho pozorovatelného s pochopením: nic předmětného, co pozoruji, nejsem Já. Já jsem sebe si vědomé, vše pozorující vědomí.

 

Úhelný kámen

14. 3. 2024

Jiří Vacek

Na úhelný kámen neboli svorník, který nese celou klenbu stvoření, jak nás varuje Ježíš, se často zapomíná. Pak dochází k názorům, které jsou ve svých samých základech nesprávné. Ježíšovi „stavitelé“, kteří tento kámen „zavrhli“, jsou právě oni stavitelé nepravých filosofií. I prosté zjištění změn vyžaduje přítomnost něčeho, co se samo nemění a změny pozoruje. Pravda, že se vše mění, platí pouze pro věci pozorovatelné, ale nikoliv pro samotného pozorovatele. Pozorovatel, pozorující vědomí, je onen kámen úhelný, který stavitelé podle Ježíše zavrhli, ač nese klenbu všeho stvořeného

 

Schopnosti, které trvale nepoužíváme, zakrňují a nakonec se ztrácí

7. 3. 2024

Jiří Vacek

Všechny dovednosti, schopnosti, umění, činnosti, které používáme, se používáním upevňují, rozvíjejí a zdokonalují. Platí i pravý opak: co nepoužíváme, tak se zeslabuje, zakrňuje, až dokonce zmizí. Pravidlo platí ve všech oblastech: tělesné, duševní i duchovní. Například zvířata, která zvolila způsob života ve tmě, těm zrak zakrňuje. Někteří jeskynní mloci například nevidí vůbec. I v oblasti duševní naše schopnost myslet zakrní, když se přestáváme namáhat s myšlením. To samé platí o paměti. Když ji necvičíme, slábne. Jestliže naše duševní schopnosti ve stáří ochabují, je to převážně proto, že je nepoužíváme a nikoliv stářím těla. V duchovní oblasti jsme ztratili schopnost být si vědomi sebe, svého vědomí já jsem, protože jsme mu přestali věnovat pozornost a namířili jsme ji výhradně do ne-já. do světa, těla a mysli. Proto je tak obtížné se jako vědomí uvědomit, protože jsme tak nečinili, ale naopak jsme věnovali pozornost výhradně světu a egu.

 

Koncentrace na duchovní srdce

29. 2. 2024

Jiří Vacek

I když je poslední Skutečnost všudypřítomná, z hlediska omezeného jedince je jejím sídlem duchovní centrum, které se nalézá na pravé straně hrudi uvnitř našeho těla ve vzdálenosti šířek dvou palců od středu hrudi, tj. asi 4 cm vpravo ve výši prsních bradavek, tj. na opačné straně než srdce fyzické. Ramana Maháriši často zdůrazňuje, že srdce je nejen centrem Jáství, ale i Jástvím samým. Je zdrojem, ze kterého vzniká ego jednotlivce, jeho mysl i svět a ve kterém opět zanikají. V Srdci přebýváme ve spánku beze snů i v samádhi a zde se z něj také probouzíme. Srdce je i sídlem uzlu ega, kde se neomezené Jáství stává omezeným na tělo a mysl. Patrně proto považuje Ramana Maháriši koncentraci na duchovní Srdce za rovnocennou s átmavičárou, ač to vlastně pravé sebedotazování není.

 

Výstup k Otci, uvědomění brahman

8. 2. 2024

Jiří Vacek

Chceme-li si uvědomit nejvyšší Skutečnost jako jednotu vědomí a světa, neprojevu a projevu jako jeden celek, musíme být schopni uvědomovat si Sebe jako její součást v jejím – našem – neomezeném, nestvořeném vědomí, ve kterém se nachází celý náš svět včetně naší bytosti a současně jak toto vědomí i vše proniká. Tyto dva pohledy na jediné vědomí musíme neustále uvažovat včetně jeho příslušného působení: Vše projevené se nachází v jediném vědomí, které současně i vše sebou proniká. Vědomí je tak neustále všude a ve všem a vše je také stále v něm.

 

Základ každé správné filosofie

25. 1. 2024

Jiří Vacek

Vše předmětné existuje, protože si je vědomí uvědomuje a nikoliv proto, že by to existovalo samo o sobě.

Nejvyšší Skutečnost je sebe si vědomý subjekt, sebe si vědomé vědomí a nikoliv sebe si nevědomá hmota.

Vědomí si uvědomuje, že existuje a proto je sebe si vědomou, ve své existenci na ničem nezávislou skutečností.

Hmota si svou existenci neuvědomuje, a proto nemá ani absolutní, nezávislou existenci. Je závislá ve svém bytí na uvědomění vědomím.

Skutečná objektivní, to jest na ničem ve své existenci nezávislá a absolutní realita není objektivní, ale subjekt, vědomí samo.

Vědomí tak není pouze statickou Skutečností, ale i dynamickou tvořivou silou. Svou mocí, která je vedena jeho pozorností, propůjčuje podmíněnou existenci tomu, co si uvědomuje a živým bytostem i vědomý život.

 

Pránájáma s átmavičárou

18. 1. 2024

Jiří Vacek

Součástí naší praxe je pránájáma a to jak zevní, střídavá i vnitřní. Nejsou samostatnými cvičeními, ale vždy je provádíme v souladu s oživující mocí vědomí ve vědomí Já nebo alespoň v sebe si vědomém pozorovateli. Zevní pránájáma spočívá ve správném jógickém pomalém dýchání nosem s nenásilnými zádržemi dechu. Pomalý dech a jeho rozumné zádrže zpomalují činnost mysli a tak umožňují její snazší ovládnutí. Když vědomě dýcháme střídavě idou, pingalou a sušumnou, čistíme tyto důležité pránické průchody a tím podporujeme vzestup síly do vyšších čaker. Řečí kundalini jógy: budíme hadí sílu, což není nic jiného než prána a vedeme ji nad hlavu. Ve vnitřní pránájámě čistíme tělo od pokleslých energií, které kladou překážky našemu duchovními vývoji. Základem je vědomé dýchání prány postupně všemi částmi těla v rytmu zevního dechu. Všechna tato cvičení nebo lépe meditace provádíme vždy na prvém místě soustředěni ve vědomí Já v té podobě, v jaké jsme si je uvědomili, od postoje sebe si vědomého pozorovatele výše. Jsme soustředěni na naše vědomí a jeho mocí dýcháme v těle. Pránu si představujeme jako neviditelnou energii vědomí, kterou od něho neoddělujeme.

 

Přehled zákonů stvoření

11. 1. 2024

Jiří Vacek

Celému stvoření vládne jednotná a jediná zákonitost od světů pekelných až do světů božských včetně. Tuto pravdu vyjadřuje poučka: „jak nahoře, tak i dole.“ Využití této poučky umožňuje pomocí znalosti zákonů, které vládnou ve fyzikálním, hmotném světě, usuzovat na zákony celého stvoření. Nesmíme samozřejmě postupovat mechanicky, ale ve správném duchu. Stvoření je vytvářeno spojením vědomí a božské tvořivé síly. Jak vědomí, tak i tvořivá síla podléhají přesné zákonitosti. Život v projevu se jí řídí. Znalost těchto zákonů a hlavně chování s nimi v souladu je proto nutná ke správnému používání jak tvořivé síly mysli tak i vědomí neboli ke šťastnému životu.

 

Pochopení není dosažení

4. 1. 2024

Jiří Vacek

Správné rozumové pochopení podstaty vědomí je nesmírně důležité pro jeho uvědomění neboli poznání hledajícím. Na druhé straně nesmí být považováno za jeho dosažení. Absolutní vědomí je vždy nejvyšší Skutečností. Není je proto možné vytvořit, uskutečnit, realizovat. Je však nezbytné je poznat, což se děje jeho uvědoměním v nás. Vědomí se poznává, uvědomuje vědomím, což jsme my sami a to je jeho uskutečnění v nás a pro nás, nikoliv pro ně samé. To je vždy takové, jaké je. Vždy se nachází v božském stavu a naše dosažení nebo nedosažení se jej nedotýká ani v nejmenším. Vědomí nelze poznat přemýšlením, protože není v mysli, ale je úrovní nad myslí.

 

O podstatě světa

1. 1. 2024

Jiří Vacek

Tento svět je výtvorem božské tvořivé síly, energie. Ta má svůj klidový základ v neprojevu. Působením popudu k tvoření, který vychází z neprojevené inteligence Boha, se tato síla dává do pohybu. Tak vzniká vše projevené. Není to tak, že by Bůh svou silou tvořil z něčeho, ale tvoří pohybem části své tvořivé moci. Veškerý projev je jen pohybem, činností části tvořivé moci a trvá pouze tak dlouho, dokud je síla činná. Stvoření se děje stále, což znamená, že projev je stále vytvářen činností této síly a není, opět zdůrazněme, ničím jiným než touto silou, energií v činnosti. Když tato činnost ustane, projev mizí. Síla, která jej vytvořila, se vrací do neprojevu, odkud vycházela.

 

O boží lásce

21. 12. 2023

Jiří Vacek

... Miluje nás Bůh opravdu? Nemůže nemilovat, protože je láska, ale miluje asi tak, jako slunce září na všechny, pokud se před ním neskrývají ve stínu nebo dokonce ve sklepě bez oken. Boží láska je jako slunce: nerozlišuje jako ono, na co či na koho září. O boží lásku mít strach nemusíme, v jejím případě se strachujeme zbytečně. Je s podivem, že se nestrachujeme o sebe: Jsme boží lásky hodni? Chováme se tak, abychom si ji alespoň trochu zasloužili? A ještě lépe: jelikož je Bůh láska a proto stále lásku vyzařuje, otevíráme se jeho lásce, abychom ji mohli přijmout? A hlavně: milujeme my sami Boha tak, aby mohl naši lásku opětovat? Kdo sám Boha nemiluje, nemůže ani boží lásku přijímat, protože právě naše láska způsobuje, že se Bohu – lásce otevíráme a přijímáme ji nikoliv zevně, ale vnitřně, v Duchu...

 

Láska je v nás, nikoliv zevně

14. 12. 2023

Jiří Vacek

Bůh je láska a to je pravda. Jelikož Bůh je i v našich nitrech jako základ naší bytosti – vložil do nás sám sebe jako svůj obraz – je v nás, v našem nitru i jako láska. Nikoliv jako láska k něčemu nebo k někomu, ale jako láska sama o sobě. Bůh je noumenon, bytí samo o sobě a totéž platí i o lásce, protože Bůh je láska. Láska je nepodmíněný princip, schopnost milovat, který existuje nezávisle na čemkoliv stvořeném. Nepotřebuje ke své existenci nic stvořeného – lidi, zvířata, předměty. Existuje jako Bůh stále a nezávisle na nich. Milovat něco nebo někoho není proto sama láska, ale její projev, činnost. Láska k něčemu či někomu je dočasná a pomíjivá, láska, princip milující je trvalá a věčná.

 

Svět a láska k Bohu

7. 12. 2023

Jiří Vacek

Tak jako se tma nedá změnit ve světlo, ale pouze je možné ji vypudit světlem, tak také nelze změnit zlo v dobro. Je možné pouze je odstranit, rozpustit a nahradit dobrem. Proto také nic zlého nelze reformovat. To platí na prvém místě o egu a jeho světě. Jelikož oba odpadli od Boha, oboje je zlem. Ego je příčina odpadnutí a nebožský svět je zákonitý důsledek. Náprava je proto možná výhradním rozpuštěním ega a uvědoměním si naší božské podstaty. Proto prvé a nejpřednější je přikázání lásky k Bohu. Druhé, přikázání lásky k bližním, což se vztahuje vlastně na svět, je mu pouze podobné a nikoliv shodné. Přichází do úvahy pouze tem, kde není v rozporu s přikázáním lásky k Bohu, ale ani k sobě. To jsou jeho dvě omezení. Láska k Bohu se projevuje cestou k němu. Kdo jí kráčí, miluje Boha i současně sebe. Proto láska k bližním nemá nikdy přednost před láskou k Bohu.

 

Výbornost soustředění v pozorovateli nad hlavou

30. 11. 2023

Jiří Vacek

Vnitřní pránájáma je výborná jako nedílná součást naší stezky. Uvolňuje negativní energie, což je dobře. Co není dobře je, že mnozí nával uvolněných energií nepřátelských světlu nepostřehnou, protože nebdí a nerozlišují. Pak pod jejich vlivem se dokonce obracejí zevně a vidí veškeré zlo ve svém okolí. Nechápou, že jde o jejich vlastní síly zla, které v sobě probudili a které se pro jejich špatný postup, který je v rozporu s naší naukou, jich zmocnily. Jsou přesvědčeni, pod vlivem těchto neovládnutých sil zla, že zlo je v druhých a proto na ně i slovně útočí. Rozumové přesvědčování v těchto případech nezabírá, protože se nejedná o záležitost rozumu, ale o skutečnou moc sil zla, kterým jsme dovolili, aby se nás zmocnily. Takové situace jsou velmi osobně vyhrocené a reagovat na ně rovněž zevně situaci nejen neřeší, ale vždy jen zhorší. Zlo naráží na odpor, což je dráždí. Rozum je doslova zastřen závojem sil zla, a proto není schopen nic rozumného pochopit, tím méně přijmout. Pokud se necháme strhnout zlem, které se na nás vylévá, a odpovíme, ač spravedlivě, stejně, hrozí velké až nenapravitelné zhoršení vzájemných vztahů. Přesto řešení existuje a je ryze duchovní. Uchýlíme se s pozorovatelem nad hlavu a ze všech sil se tam držíme a citově vůbec nereagujeme. 

 

O pravé svobodě

23. 11. 2023

Jiří Vacek

Když nejsme právě teď v pozorovateli, který si je vědom, že je vědomí a nikoliv to, co pozoruje, jsme v egu. Po Maharišiovsku: kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru, lépe egovičáru. Posiluje své ego neboli nevědomost, nesvobodu a v důsledku toho i utrpení. V pozorovateli, v átmavičáře je svoboda. V lokavičáře je nesvoboda: naše tělo a mysl, jejich pocity, činnosti a myšlenky prožíváme jako sebe a proto nás plně ovládají a není nám pomoci, protože se s nimi ztotožňujeme a to je právě ego a jeho nesvoboda. Proto není větší zlo než ego a je jen na nás, zda si jej chceme pěstovat a sloužit mu věrně, dokud nás nezničí nebo je rozpustit átmavičárou a osvobodit se. Svoboda pozorovatele je svobodou našeho pravého Já, které je ryzí vědomí samo o sobě. Pokud je s ničím neztotožněné, je i v tomto smyslu svobodné.

 

Přivlastňování si Boha

16. 11. 2023

Jiří Vacek

Pokud je naše chápání Boha omezené, stává se, že se soustředíme pouze na jednu jeho část – například lásku, vědomí a podobně. Pak jeho další části neuznáváme jako například tvořivou moc a inteligenci. Také ve své omezenosti jeho části, principy, které jej tvoří, vidíme jako protikladné až nesmiřitelné jako je tomu s projevem a neprojevem, Bohem trestajícím i milosrdným a podobně. Čím méně jsme Boha svou praxí poznali a čím omezenější naše praxe je, tím omezenější a nevědomější naše názory o Bohu jsou. Vždy platí, že Boha nelze myslí a rozumem poznat a pochopit. Je možné pouze se snažit rozumem pochopit naši zkušenost Boha. I zde však leží nebezpečí: zaměníme svou zkušenost za absolutní, vyčerpávající a jedině pravou. Tento předpoklad je však naprosto neoprávněný a nesprávný.

 

Omyly v praxi pozorovatele

2. 11. 2023

Jiří Vacek

V praxi často omezujeme samovolně pozorovatele pouze na to, co v nás vidí. To není správné, protože pozorovatel je vědomí, které nejen vidí, ale i slyší, obecně vnímá, ale ani tím není vyčerpán. Je tím, co si uvědomuje naše myšlenky, city a dokonce i prázdno, když svět, tělo i veškeré duševní činnosti zmizí. Navíc jeho základem je vědomí sebe: jsem sebe si vědomé vědomí, které ví a poznává, že není nic předmětného, co si uvědomuje. Soustředění na pouhého vidoucího pozorovatele s sebou nese ještě další nebezpečí. To, co vidíme, je před námi a mimo nás, mimo naše tělo. Přílišné soustředění na vidění nás proto vytahuje ze sebe do viděného světa. Slyšené naproti tomu se nachází v nás, v naší hlavě. Soustředění na slyšené vede pozornost do hlavy a nikoliv mimo nás. Je blíže našemu nitru. Proto soustředění na vnitřní zvuk je velmi účinnou praxí.

 

Nebezpečí přivlastnění Já myslí

26. 10. 2023

Jiří Vacek

Je to Já, vědomí Já jsem, které dává osobnosti vědomý a inteligentní život. V tomto smyslu Já vlastní osobu. Představy, že osoba vlastní Já, že je osvícená a realizovaná, jsou proto naprosto nesprávné. Jsou přivlastňováním si našeho božství, vytvářením duchovního ega. Jsou známkou toho, že těžiště naší osobnosti není v jejím základu, jímž je vědomí Já jsem, ale v osobnosti samé, v její mysli. To je nebezpečná nevědomost, která nás omezuje na osobnost a Já zpředmětňuje. Já, vědomí Já jsem, není předmět, který vlastníme ve své mysli, ale my sami. Musíme žít v Já a jako Já a nikoliv jako mysl, která má Já. Pokud nedojde k přenesení naší totožnosti z mysli do vědomí Já jsem, nemůžeme ani plně užívat moc a blaženost božství Já jsem. Jsme jen osvícení, realizovaní, ale nejsme osvícením samým a ani samou realizací.

 

Neproměnné a proměnné, stvořené a nestvořené

14. 10. 2023

Jiří Vacek

Pro vše stvořené platí, že je v neustálém pohybu v čase a v prostoru, jednoduše říkáme, že vše je proměnné, vše se mění. Toto zjištění však vůbec neplatí na vše, ale pouze na stvořené. Pro Buddhovo nezrozené a proto i nestvořené, toto tvrzení neplatí. Aby bylo možné pozorovat změny, musí být přítomno něco neproměnného. To něco je Buddhovo nezrozené, bez kterého neexistuje nic zrozeného a proto ani žádné změny. Ono nezrozené je Ježíšův Otec či brahman hinduistů. Zabývat se změnami a pomíjet to, co si je uvědomuje, je nevědomost. Položíme-li si otázku, co si uvědomuje neustálé změny, objevíme pozorovatele těchto změn, který sám je bez proměn.

 

Pády mistrů

29. 9. 2023

Jiří Vacek

Představa, že mistr nemůže padnout a dokonce, že si může vše bez újmy dovolit, je již sama obrovským pokušením a pokud je přijata, je již hříchem, pokusem rovnat se Bohu. Z bible víme, že právě proto padli i nejvyšší andělé. Prvotní Adam také padl, protože se domníval, že si vystačí bez Boha. Pravda je, že i nejvyšší stvořené bytosti podléhají zákonům stvořeného světa, zejména zákonu oživující moci vědomí a karmě. Tak jako i mistr si může zlomit nohu nebo jinak poškodit tělo, tak může propadnout nespásným sklonům mysli a tak se připravit o spásu. Mistrovství nespočívá v životě nad zákony, ale v jejich dodržování a využívání k získání božského života.

 

Přechod k mistrovství

22. 9. 2023

Jiří Vacek

Na ty, kteří směřují k Bohu, číhá nebezpečí na každém stupni stezky včetně mistrovského. Ošidný je často přechod k mistrovskému stavu. Pokud je provázen euforií, její síla nás může svést k přecenění toho, co bylo dosaženo, a můžeme se domnívat, že jsme na konci stezky, že již není co dosáhnout, že jsme naprosto výjimeční. Jednou i Míla Tomášová mně tvrdila: „To nepřibývá.“ Měla pravdu, jenže tato pravda se nevztahuje ani na osoby mistrů, ale pouze na To samotné. Poznání Já není zdaleka vysvobození ani poznání Skutečnosti – Boha celého. Jeho tvořivá moc a moudrost zůstávají více či méně nepoznány. „To“ nepřibývá, ale pokud správně usilujeme, přibývá, prohlubuje se naše poznání. A právě v tom nám mohou podstatně pomoci mistrovské osoby, které dosáhly poznání před námi, nezůstali stát a usilují o rozvoj dosaženého stavu.

 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32

následující »