Láska
Publikace Láska Jiřího Vacka je soustředěným duchovním pojednáním o podstatě, hierarchii a pravém smyslu lásky z pohledu stezky k Bohu. Autor zde navazuje na apoštola Pavla a jeho „Velepíseň na lásku“, kterou rozvíjí v duchu vlastního mystického poznání. Vackovo pojetí lásky není citové, psychologické ani společenské, nýbrž ontologické: láska je Bůh sám, nikoli pouze jeho vlastnost či projev. Proto láska není závislá na nikom a ničem, je sama sobě důvodem i naplněním.
Láska je podle autora božským principem, který v sobě nese každý člověk, protože v každém sídlí Bůh. Když milujeme, projevuje se skrze nás Bůh, a proto milovat moudře znamená nechat Boha působit v sobě. Již samotná ochota milovat Boha je počátkem duchovního obratu. Kdo miluje Boha celou svou bytostí, přitahuje si jej a znovu se s ním spojuje.
Tato láska není pouhým citem, ale vědomou silou přitažlivosti, která nás poutá k tomu, co milujeme. Proto musí být láska vedena rozumem a duchovní moudrostí, aby se nezvrhla v sílu odstředivou – sílu, která nás odvádí od Boha k nebožskému světu. Vackovo základní pravidlo zní: na prvém místě je láska k Bohu; láska k bližním i k sobě je až odvozená a nikdy nesmí mít přednost.
Autor odmítá zjednodušující pojetí, že láska „vše napraví“. Nemoudrá láska, která se obrací k tomu, co není hodno lásky – k egu, světu, potěšení nebo zlým lidem – přináší zkázu a utrpení. Láska musí rozlišovat, co milovat a jak milovat, jinak se stává slepou silou, která ničí sama sebe.
Skutečná láska je vnitřní, svobodná a nezávislá. Nemůže být vynucena, ale lze ji pěstovat vědomým úsilím, stejným způsobem, jako se pěstuje modlitba či meditace. Láska se rodí z rozhodnutí milovat Boha a nechat jej v sobě působit. Kdo čeká, že jej Bůh bude milovat, aniž by jej sám miloval, žije v nevědomosti, protože Bůh je láska a nemůže jinak než milovat – problém je v nás, že se jeho lásce uzavíráme.
Vacek ukazuje, že utrpení z lásky, z jejího nedostatku či zklamání, má jedinou příčinu – nepochopení její božské podstaty. Kdo hledá lásku ve světě a v druhých, hledá ji tam, kde není. Skutečná blaženost pochází pouze z Boha, který je zdrojem lásky. Hledáme-li ji v lidech, činíme ji závislou na proměnlivých a nedokonalých bytostech, a tím se připravujeme o svobodu. Teprve pochopením, že láska je Bůh a blaženost dává sama sebou, nikoli svými objekty, končí koloběh zklamání.
Jedním z nejdůležitějších témat knihy je správné pochopení Ježíšova přikázání „miluj své nepřátele“. Vacek vysvětluje, že tato láska nikdy nesmí znamenat smířlivost se zlem ani jeho podporu. Nenávist je vždy zlem, ale láska bez rozlišování je rovněž zlem, protože brání vidět zlo tam, kde skutečně je. Milovat nepřátele znamená přát jim dobro v Bohu, modlit se za jejich obrácení, nikoli umožňovat jejich zločiny.
Vacek varuje před slepým soucitem a falešnou humanitou, která ve jménu lásky podporuje nespravedlnost a utrpení. Každý sklízí, co zasel – a neexistuje nespravedlivé utrpení, protože zákon příčiny a následku, stanovený Bohem, je neúprosný. Pomoc druhým má proto smysl pouze tam, kde je spojena s vůlí k nápravě a návratu k Bohu.
Autor staví lásku a rozum nikoli proti sobě, ale vedle sebe jako dvě síly, které musí být v jednotě. Láska bez rozumu je slepá; rozum bez lásky je nemilosrdný. Jejich spojením vzniká božská moudrost, která vede člověka přímou stezkou k Bohu. Rozum má chránit lásku před zneužitím a láska má dát rozumu vřelost a soucit. Obojí má jediný cíl – návrat k Bohu, který je pramenem pravé lásky i poznání.
V závěrečných kapitolách Vacek rozvíjí myšlenku, že milovat lásku samotnou znamená milovat Boha. Láska k věcem stvořeným je vždy pomíjivá, zatímco láska k Bohu je trvalá, protože je láskou k absolutnu. Skutečná láska není připoutanost, nevyžaduje odměnu ani opětování, září sama ze sebe – jako slunce, které svítí na dobré i zlé. Taková láska je svobodná, vědomá a moudrá. Nepotřebuje vnější skutky, protože její pouhá existence je nejvyšším skutkem dobra.
Božská láska pomáhá jen tam, kde je touha po změně k lepšímu, a nikdy slepě. Milovat vše bez rozlišování, vidět v druhých jen dobro a přehlížet zlo, znamená sloužit zlu. Pravá láska je spojena s pravdou, rozlišováním a spravedlností.
Vacek shrnuje své učení s jasností mystika: „Láska je Bůh. Kdo miluje Boha, ten má vše; kdo miluje svět bez Boha, ten trpí.“
Láska není závislá na druhých, protože je sama Božím bytím v nás. Kdo ji v sobě nalezne, stává se svobodným, blaženým a přináší světu skutečné dobro – nikoli činy bez rozlišování, ale vyzařováním Boží přítomnosti.
Text je psán autorovým typickým a přímočarým stylem. Spojuje jazyk biblického proroka s logickou přesností mystického filozofa. Nejde o teoretické pojednání, ale o duchovní návod, jak milovat správně – to jest moudře, vědomě a především Boha. Publikace je zároveň výzvou i varováním: jen ten, kdo se naučí milovat Boha na prvním místě, pozná pravou lásku a skrze ni i Boha samotného.