Mouni Sádhu: Ve dnech velkého míru
Kniha Ve dnech velkého míru je deníkovým záznamem a duchovním svědectvím Mouni Sádhua, který popisuje svou osobní cestu k duchovnímu uskutečnění pod vedením Šrí Ramany Mahárišiho. Publikace je nejen intimním líčením setkání s mistrem v ášramu pod horou Arunáčalou, ale i hlubokým výkladem jeho učení a metod, zejména přímé stezky (átmavičáry) – sebepoznání skrze otázku „Kdo jsem já?“.
Kniha, vydaná poprvé roku 1952, vznikla z deníkových zápisků autora během jeho pobytu v Indii. Mouni Sádhu ve svém úvodu vysvětluje, že usiloval o prosté a srozumitelné sdělení duchovních zkušeností bez použití složitých sanskrtských termínů, aby čtenář neuvízl v pojmech, ale porozuměl duchovní skutečnosti. V textu se opírá pouze o Mahárišiho výroky, které sám slyšel, nebo o knihy mistrem schválené.
Autor popisuje především vnitřní proměnu, kterou prožil v přítomnosti mistra. Zpočátku se učí překonat plachost a nedůvěru; pohled do Mahárišiho očí jej uvádí do stavu hlubokého míru a ticha, v němž se rozplývá pocit odděleného „já“. Vzpomíná, že v přítomnosti Mahárišiho mizí pochybnosti a duchovní napětí, neboť jeho vědomí prostupuje všechny bytosti bez rozdílu kast, vyznání i rasy.
V rozsáhlých kapitolách autor přibližuje učení Mahárišiho:
Cíl duchovní cesty je osvobození od utrpení skrze poznání pravého Já.
Podmínkou žáka je silná a neustálá touha po Bohu, bez jakékoliv jiné žádosti.
Sebepoznání nevyžaduje vnější jógová cvičení, ale klidnou pozornost obrácenou dovnitř. Maháriši učí, že hatha jóga či okultní praktiky nemohou vést k osvobození bez duchovního osvícení.
Tento způsob, nazývaný „přímá stezka“, je nejkratší a nejčistší cesta k Bohu, neboť nevede přes tělo, ale skrze rozpuštění ega v tichém poznání. Cílem není nic dosáhnout, nýbrž být – „není znovuzrození, není Bůh, není nic, musíte pouze být,“ říká Maháriši.
Mouni Sádhu zdůrazňuje, že Mahárišiho poselství překračuje hranice náboženství – spojuje křesťany, hinduisty, buddhisty i muslimy. Pravda, kterou Maháriši zjevuje, je univerzální, neboť Bůh je jeden a stezka k němu je společná všem, kdo hledají. Jev Mahárišiho je pro autora důkazem, že v době duchovního zmatku se musí zjevit učitel, který ukáže syntézu náboženství a jednotu všech proroků – Krista, Buddhy i Rámany samotného.
V tomto světle autor chápe i utrpení lidstva – jako důsledek falešného ztotožnění se s tělem a sobectví. Pravé já je v člověku stále přítomné, jen zakryté závoji máji. „Vaše vlastní sebeuskutečnění je nejvyšší službou světu,“ zní mistrova rada.
V pozdějších částech knihy autor líčí, jak se jeho vědomí postupně očišťuje od strachu, tužeb i víry v smrt. Uvnitř sebe nalézá věčný život, který není vázán na tělo ani čas: „Připravenost opustit kdykoliv vše je branou, otevírající cestu k nekonečnu.“ Tento stav vnitřní jistoty a míru nazývá „dny velkého míru“, podle nichž je kniha pojmenována.
Závěr knihy vyznívá jako vyznání žáka, který vděčně uznává, že mistrovo ticho a přítomnost překonávají všechny knihy, slova i teorie. Vědomí Mahárišiho je světlem, které proměňuje svět, aniž by cokoli činilo.
Kniha je psána v duchu prosté duchovní řeči, která spojuje západní citlivost s východní moudrostí. Autor píše s úctou, pokorou a přesností, ale zároveň s vnitřním žárem člověka, který zakusil pravdu. Každá kapitola je meditací a svědectvím o tichém zázraku přítomnosti mistra, který vede k nejvyššímu míru – k poznání, že Bůh a člověk jsou jedno.