O átmavičáře a mistrovi
Publikace O átmavičáře a mistrovi představuje syntézu Vackova učení o stezce poznání (átmavičáře) a o roli duchovního mistra v životě hledajícího. Kniha je jak praktickým návodem, tak duchovním svědectvím autora, který zde systematicky vysvětluje principy vnitřní praxe, vztahu mezi Bohem, mistrem a žákem, a význam modlitby jako formy přímého spojení s Bohem.
V úvodní části (Přehled stezky poznání) Vacek podává jasnou strukturu duchovní cesty od hledání pravého Já až k poznání Boha. Cílem stezky není pouze uvědomění si sebe jako vědomí, ale sjednocení osobního Já s Bohem.
Základní kroky zahrnují:
Studium duchovní literatury – nikoli teoreticky, ale s důrazem na praxi „jak na to“.
Ovládnutí mysli a očistu od odstředivých sklonů a připoutanosti.
Rozpuštění totožnosti s tělem a myslí a uvědomění vědomí Já jsem jako svého pravého bytí.
Praxi átmavičáry – meditace zaměřené na otázku „Kdo jsem já?“, která přivádí k přímému zakoušení vědomí.
Jakmile se žák naučí spočívat v Já jsem, stezka přechází v druhý stupeň — poznání Boha jako univerzálního vědomí, v němž se „vědomí jedince a Boží vědomí“ sjednocují.
Druhá část knihy tvoří jádro Vackova výkladu o duchovním vedení. Hned v úvodu autor prohlašuje: „Bez mistra dosažení cíle stezky není možné.“
Mistr není pouze člověk, ale božský Duch – vědomí Já jsem, které se projevuje v osobě duchovního učitele. Žák se proto nemá snažit mistra hledat ve světě, nýbrž vytvořit v sobě podmínky, aby jej mistr mohl nalézt. „Mistr přichází k žákovi, když žák vytrvale usiluje a dospěje k zralosti, která jej k vedení mistra uschopňuje,“ píše autor.
Skutečné spojení mezi mistrem a žákem je neviditelné, duchovní a probíhá na úrovni vědomí. Vacek zdůrazňuje, že vztah mistr–žák není vnější přihlášení, ale vnitřní jednota v lásce, víře a praxi. Pravý žák plní pokyny mistra a otevírá se jeho vědomí – tak se duchovní energie (šakti) přenáší a proměňuje žákovo nitro. Mistr působí nejen slovem, ale vědomím samotným – cíleně i beze záměru. „Mistr je jako Slunce: září všem, ale přijímá jen ten, kdo se mu otevře,“ říká Vacek.
Vacek varuje před formálním, povrchním žákovstvím. Skutečný vztah je založen na pokorné odevzdanosti a na schopnosti přijímat mistrovo působení. Kdo mistra kritizuje, „je jako slepec posuzující obraz plný světla“. Ego, které se považuje za rovnocenné mistrovi, je největší překážkou na cestě. Vztah se rozvíjí až k úplné jednotě: žák, mistr a Bůh jsou jedno. Kdo mistra skutečně miluje, miluje tím i Boha, protože „mistr je Láska“.
Meditace s mistrem je nejvyšší formou duchovní praxe. Nestačí však pouhá fyzická přítomnost. Žák má obrátit pozornost na vědomí Já jsem v mistrovi a vědomě se mu otevřít. „Čím více se vystavujeme záři mistrova Já jsem, tím rychleji se probouzí naše vlastní vědomí,“ píše autor. Účast na meditacích je podle Vacka přímo úměrná duchovnímu pokroku. Kdo tuto možnost zanedbává, „přichází o nejcennější dar, který může být člověku dán“.
Závěrečná část knihy obsahuje soubor účinných modliteb, které mají vést k trvalému spojení s Bohem a posílení víry. Vackův jazyk je prostý a přímý, modlitby jsou formulovány v první osobě a vyjadřují vděčnost, lásku, odevzdanost i prosbu o vedení: „Bože, veď mě. Bože, drž mě ve vědomí Já jsem. Bože, dej, ať poznám, kdo jsem.“
Jedno z hlavních poselství publikace je: bez Boha a bez mistra není poznání ani spása. Átmavičára je přímá stezka, mistr je její ztělesněný průvodce a modlitba je mostem, který spojuje lidské s božským. Kniha je určena těm, kdo chtějí nejen číst o Bohu, ale poznat jej v sobě samých.