Osborne Arthur: Neuvěřitelný Sai Baba
Publikace Neuvěřitelný Sai Baba Arthura Osborna představuje biografické a duchovní svědectví o jedné z nejvýznamnějších duchovních postav Indie – Šrí Širdi Sai Babovi, světci, který spojoval hinduistickou a muslimskou tradici a svou osobností i učením překračoval hranice všech náboženství. Autor, známý životopisec Šrí Ramany Mahárišiho, v této knize předkládá nejen historický přehled a svědectví o Sai Babově životě, ale především duchovní interpretaci jeho působení a významu.
Arthur Osborne vychází ze svědectví žáků, poutníků a obyvatel Širdi, malého města v Maháráštre, kde Sai Baba žil a působil většinu svého života. Jeho původ zůstává záhadou – jedni jej považují za hinduistu, jiní za muslima. Sám Sai Baba odmítal jakékoli označení, říkaje: „Bůh je jen jeden, ať jej nazýváte Alláhem nebo Rámou.“
Žil prostým životem fakíra – bez majetku, v chudobě a úplné oddanosti Bohu. Přesto vykonával zázraky, uzdravoval nemocné, předvídal události a zasahoval do osudů svých oddaných. Osborne popisuje, že tyto skutky nebyly samoúčelnými zázraky, nýbrž vnějšími projevy duchovní moci (šakti), které měly probouzet víru v Boha. Sai Baba byl podle autora přímým vtělením božské síly, která působila skrze něho ve prospěch všech bytostí.
V centru knihy stojí Sai Babovo učení o jednotě všech náboženství a nezištné službě Bohu prostřednictvím lásky k lidem. Nezaložil žádnou sektu, nepsal žádné texty, ale vyučoval prostými slovy, příběhy, a především osobním příkladem. Hlavními pilíři jeho učení jsou:
Bůh je jeden a přebývá v srdci všech bytostí.
Víra (šraddhá) a trpělivost (sabhúrí) jsou dvě křídla duchovní cesty.
Bez lásky není duchovní pokrok.
Pomáhej druhým, ale ne pro odměnu; vše dělej jako službu Bohu.
Sai Baba kladl důraz na vnitřní zbožnost, nikoli na rituály. Učil, že modlitba, meditace i práce mají mít jediný cíl – poznání Boha v sobě. Jeho přístup byl radikálně nedogmatický: přijímal hinduisty, muslimy i křesťany, všechny nazýval svými dětmi. Podle Osbornea byl živým symbolem duchovní syntézy Indie.
Autor líčí řadu událostí, které přesahují běžné chápání: Sai Baba uzdravuje nemocné dotykem, zastavuje bouře, přivolává déšť, zhmotňuje dary nebo zasahuje na dálku. Tyto projevy však nejsou v knize prezentovány jako senzace, ale jako přirozený důsledek dokonalého sjednocení s Boží vůlí. Osborne zdůrazňuje, že pravý zázrak spočívá v proměně srdce – v přechodu od sobectví k odevzdanosti.
Kniha obsahuje i svědectví o žácích a oddaných, kteří byli svědky jeho přítomnosti. Někteří přicházeli s prosbami o pomoc, jiní hledali duchovní vedení. Sai Baba každému odpovídal podle jeho zralosti – někdy tichým pohledem, jindy tvrdým slovem či zdánlivě nelogickým činem. Osborne upozorňuje, že mistr neučil slovy, ale bytím, a že jeho ticho a přítomnost měly moc proměnit i nejtvrdší srdce.
Po jeho odchodu z těla v roce 1918 zůstává v Širdi chrám, kde jeho přítomnost podle svědectví poutníků působí dodnes. Autor uzavírá, že Sai Baba je věčně živý princip – vtělená božská láska, která se objevuje v různých podobách, kdykoli svět upadá do nevědomosti.
Arthur Osborne píše s úctou, střízlivostí a duchovní zralostí. Nesnaží se o senzaci, ale o pochopení fenoménu světce, který v prostotě a tichu projevil božskou dokonalost. Kniha spojuje dokumentární přesnost s duchovní hloubkou a stává se nejen biografií, ale i průvodcem k vnitřnímu probuzení, neboť Sai Babovo poselství přesahuje čas i prostor:
„Kdo má víru a lásku, toho Bůh nikdy neopustí. Kdo se zcela odevzdá, ten nalezne mír.“