Podstata úsilí o poznání sebe a vysvobození
Publikace Podstata úsilí o poznání sebe a vysvobození představuje syntézu duchovní nauky Jiřího Vacka, soustředěnou na praktickou stezku poznání Sebe (átmavičáru), její zákonitosti, překážky i konečný cíl. Autor s obvyklou jasností a logickou přesností rozvádí, co znamená skutečně usilovat o poznání Boha a vysvobození z nebožského světa, a proč bez takového úsilí není možné duchovní spásy dosáhnout.
Základní otázkou, z níž kniha vychází, je: „Existuji, nebo neexistuji?“ Vacek ukazuje, že právě vědomí existence je důkazem našeho bytí – vědomí Já jsem je základem všeho.
Člověk je sice v podstatě božský, avšak vlivem ega žije v nevědomosti a ztotožnění s tělem a myslí. Tato nevědomost se neodstraní pouhou vírou ani přesvědčením, ale správným a vytrvalým úsilím – duchovní praxí v souladu se zákonem příčiny a následku.
Úsilí není vnější činností, ale vnitřním soustředěním na Boha a vědomí. Pouze ono rozpouští síly, které nás poutají k egu a nebožskému světu.
Autor důsledně rozlišuje přímé a nepřímé prostředky:
Přímé vedou přímo k cíli, tedy k poznání vědomí samotného.
Nepřímé, jako jsou ásany, pránájáma či dobré skutky, pouze pomáhají ovládnout mysl, ale samy k poznání nevedou.
Jedině obrácení pozornosti na vědomí Já jsem je přímou stezkou k Bohu.
Vacek varuje před falešnými učiteli, kteří tvrdí, že není třeba úsilí, protože „všichni jsme již osvícení“. Takové pojetí považuje za největší klam ega – pouhou myšlenku zaměněnou za skutečnost.
Átmavičára – obrácení pozornosti vědomí na samo vědomí – je podle autora nejvyšší a nejpřímější cesta. Poznání Sebe nelze dosáhnout myšlením ani soustředěním na předměty, neboť Bůh ani pravé Já nejsou předmětem, ale subjektem poznání.
Meditace bezpředmětná přivádí člověka k uvědomění: „Jsem sebe si vědomé vědomí – Já jsem vědomí.“ Tento stav však vyžaduje dlouhodobé a bdělé úsilí. Jakmile se pozornost odtáhne od sebe a obrátí k předmětům, vědomí upadá zpět do ega a nevědomosti.
Vacek upozorňuje, že duchovní pokrok není brzděn pouze názory, ale skutečnými silami, které udržují ego při životě. Tyto síly mají tři podoby:
Pohlcení vědomí tělem a myslí,
Neschopnost obrátit pozornost na vědomí samo,
Sklony a přání (vásany), které vědomí poutají ke světu.
Bez jejich odstranění nelze dosáhnout trvalého poznání. Duchovní praxe proto musí být současně očistou a soustředěním, jinak je marná.
Důležitou část knihy tvoří pojednání o vztahu žáka a mistra, který je pro Vacka vtěleným Bohem – živým vědomím, jež působí svou přítomností. Mistr není „osoba“, ale vědomí, které probouzí vědomí v žákovi. Odchod od mistra pod vlivem ega znamená odchod od Boha. „Mistr je Bůh. Náš vztah k mistrovi je přesným obrazem našeho vztahu k Bohu.“
Cílem je poznání a uskutečnění života v Bohu, trvalé štěstí a svoboda od ega a zrodů. Toho však nelze dosáhnout ve světě hmoty, nýbrž až po rozpuštění ega a sjednocení vědomí s Bohem: „Musíme poznat sebe ve vědomí Já jsem a postoupit ještě dále: poznat vědomí Já jsem v jeho absolutním neomezeném stavu nad časem i prostorem.“
V závěru Vacek vykládá duchovní zákon dvou sil – odstředivé (od Boha) a dostředivé (k Bohu). Vše závisí na tom, čemu věnujeme pozornost:
Odstředivá síla působí jako zlo, které odvádí od Boha.
Dostředivá síla je láska, která vše vrací k Bohu.
Kniha Podstata úsilí o poznání sebe a vysvobození je vrcholným souhrnem advaitové nauky. Ukazuje, že poznání Boha není darem, ale výsledkem vědomého, soustavného úsilí, které obrací pozornost z ega k Bohu. Je napsána s duchovní vážností a s cílem přivést čtenáře k opravdovému poznání, nikoli k pouhým představám o něm.