Sebe-vědomí (úvahy z osmdesátých let)
Kniha Sebe-vědomí představuje vrcholné pojednání Jiřího Vacka o podstatě lidského vědomí, o jeho schopnosti uvědomovat si samo sebe a o přímé stezce poznání pravého Já. Autor zde s mimořádnou přesností a duchovní jasností rozvádí učení o „vědomí vědomí“, tedy o stavu, kdy se vědomí obrací samo k sobě a poznává se jako jediné, ryzí a neomezené bytí. Celé dílo je věnováno praktickému i filozofickému rozboru této zkušenosti, která tvoří základ advaitové stezky i křesťanského mysticismu.
Podle autora je vědomí v jádru schopnost být si vědomo sama sebe, nikoli předmětů. Uvědomování předmětů je až druhotné – prvotní je to, co si je uvědomuje. Vědomí je vždy přítomné, neměnné a beztvaré, zatímco svět předmětů a jevů je pomíjivý. Všechno, co se v něm zdánlivě pohybuje, se ve skutečnosti netýká vědomí, ale pouze jeho pozornosti. Tato pozornost, schopnost vědomí soustředit se na něco, je klíčem jak k našemu pádu do nevědomosti, tak i k našemu vysvobození. Dokud se pozornost obrací ven, k tělu, mysli a světu, ztrácíme sebe-vědomí; jakmile se obrátí dovnitř, k sobě samému, probouzí se poznání, že jsme čisté vědomí – Já jsem.
Autor krok za krokem vysvětluje, že nevědomost o našem pravém Já má dvojí povahu: neznalost jeho skutečné podstaty a ztotožnění se s tělem a myslí. Tyto dva omyly vznikají ze zákona síly pozornosti – čím víc se soustředíme na tělo a mysl, tím víc se s nimi ztotožňujeme a tím víc zapomínáme na vlastní podstatu. Cesta k osvobození proto vyžaduje dvojí úsilí: odvrátit pozornost od těla a mysli a přivést ji zpět k čistému vědomí.
Vacek označuje hledání sebe sama za proces uvědomovací, nikoli rozumový. Hledající musí vyloučit z vědomí vše, co může pozorovat, a zaměřit pozornost na to, co pozoruje – na samotné vědomí. To, co si uvědomuje, že je zde hledání „já“, je právě hledané Já. Poznání je možné pouze obrácením pozornosti k tomu, co si v nás uvědomuje i prázdnotu, když nejsou přítomny žádné objekty. Toto sebe-uvědomění není činností ega, ale samotného vědomí, které si uvědomuje svou existenci.
Stezka poznání Já (átmavičára) spočívá tedy ve stálém obracení pozornosti vědomí na sebe samo. Jak pozornost sílí a trvá, začínáme se stále víc a déle pociťovat jako vědomí, nikoli jako tělo či mysl. Tímto způsobem se rozvíjí přímé poznání Já jako ryzího, sebe si vědomého bytí. Vacek se odvolává i na tradici Šrí Ramany Mahárišiho, který učil, že hledání Já je obrácení pozornosti na to, co si v nás vše uvědomuje.
Autor zdůrazňuje, že poznání sebe není výsledkem času ani vývoje, protože vědomím jsme již nyní – k poznání dochází v okamžiku, kdy na sebe obrátíme pozornost. Nejde o vznik něčeho nového, ale o uvědomění si stále přítomné skutečnosti. Vědomí je přirozeně sebe si vědomé, ale dlouhodobým obracením pozornosti k předmětům jsme ztratili cvik v sebe-uvědomování, a proto se nám návrat k sobě jeví obtížný.
Dále autor ukazuje, že dosažení sebe-vědomí není únikem od světa, ale jeho správným pochopením. Tělo, mysl a svět nejsou překážkou, pokud jim nevěnujeme výhradní pozornost; jsou obsahem vědomí, nikoli něčím mimo něj. Pravá jednota zahrnuje vše – klid i pohyb, ticho i činnost – neboť vše je výrazem téhož vědomí. Vědomí není omezené na nehybný klid, nýbrž zahrnuje veškerý projev, protože všechno včetně světa a času se děje v něm a skrze něj.
V závěru knihy Vacek potvrzuje, že nejpřímější způsob uskutečnění Já je trvalá pozornost věnovaná vědomí. Realizace Já je vědomí vědomí, tedy stav, kdy se vědomí uvědomuje samo sebe bez přerušení. To je skutečný duchovní život, zatímco jeho ztráta je duchovní smrt. Kdo si je stále vědom sebe jako vědomí Já jsem, vstupuje do království Boha, protože Bůh je vědomí samo.
Kniha je napsána v typicky vackovském stylu – přímém, přesném a pronikavém. Každá věta má charakter duchovního pokynu a výzvy k praxi. Autor nespekuluje, ale vede čtenáře přímo ke zkušenosti, k vlastnímu obrácení pozornosti. Sebe-vědomí je tak nejen filozofickým pojednáním o vědomí, ale především návodem k jeho přímému prožití a uskutečnění.