Gurujóga
V knize Gurujóga Jiří Vacek shrnuje celou svou duchovní zkušenost a nauku o cestě poznání sebe a Boha prostřednictvím mistra. Již v úvodu autor uvádí, že k sepsání knihy jej vedl vnitřní podnět a potřeba objasnit mnohé omyly, které se mezi duchovně hledajícími vyskytují, a nabídnout jasný a praktický návod, jak správně usilovat pomocí vedení mistra. Tím se Gurujóga stává nejen souhrnem advaitové filozofie a jógové praxe, ale především živým průvodcem duchovní stezkou, která vede k Bohu skrze poznání vědomí Já jsem.
Základním východiskem knihy je rozlišení dvou aspektů člověka – nestvořeného vědomí a stvořené osobnosti. První z nich, vědomí Já jsem, je božská podstata člověka, druhý je proměnlivý projev v těle a mysli. Cílem duchovní stezky je návrat tohoto vědomí k jeho božskému zdroji, k Bohu, který je čisté Bytí a Vědomí. Tato cesta se uskutečňuje postupně: nejprve poznáním sebe jako vědomí a poté poznáním Boha jako vědomí absolutního. Vacek zdůrazňuje, že Bůh není mimo člověka, ale v jeho nitru, a že přímé poznání Boha nastává tehdy, když se vědomí plně obrátí na sebe samo.
Autor se podrobně zabývá i otázkou ega, které označuje za hlavní příčinu lidského pádu a utrpení. Ego vzniká z nepochopení naší pravé podstaty a ztotožnění se s tělem a myslí. Duchovní praxe je proto procesem rozpouštění ega prostřednictvím rozlišování, sebeovládání a odevzdanosti. Klíčem je „obrácení pozornosti“ – od světa a těla směrem k vědomí, které pozoruje. Tato metoda, nazývaná átmavičára, je jádrem celé knihy a představuje přímou stezku poznání, jejímž mistrem je Šrí Ramana Maháriši.
Gurujóga se však neomezuje pouze na poznání Já, ale klade důraz na vztah mistra a žáka jako nezbytný nástroj duchovní praxe. Mistr je zde chápán nikoli jako osoba, ale jako ztělesněné vědomí Boha, které působí na žáka svou přítomností i duchovní silou. Vacek opakovaně zdůrazňuje, že skutečné žákovství nespočívá v proklamaci či obřadech, ale v plnění mistrových pokynů, v pokoře, úctě a vytrvalém úsilí. Pouhé přihlášení se k mistrovi žáka nevytváří – pravý vztah vzniká skrze lásku, spolupráci a odevzdání. Cílem tohoto vztahu není závislost, nýbrž jednota: žák se postupně sjednocuje s mistrem, až v něm mistr zcela žije jako Bůh.
V rozsáhlých pasážích knihy autor rozvádí, jak mistr působí na žáka nejen slovy, ale především vědomím – v tichu, přítomnosti i na dálku. Fyzická blízkost mistra má velkou sílu, ale rozhodující je vnitřní otevřenost žáka. Vacek učí, že duchovní vedení pokračuje i po odchodu mistra z těla, protože mistrova síla je všudypřítomná a trvá v jednotě vědomí.
Významnou část díla tvoří praktické kapitoly o meditaci, modlitbě a vnitřní pránájámě, které autor podává s mimořádnou srozumitelností. Vysvětluje, že meditace není technika, ale rozmluva s Bohem, akt lásky a spojení. Každá správná meditace má podle něj zahrnovat čtyři části: poděkování Bohu, vysílání dobra a lásky všem, samotnou meditaci (např. átmavičáru) a závěrečné poděkování. Jen tak zůstává živým vztahem k Bohu, nikoli mechanickou činností.
Kniha obsahuje také pasáže o duchovním světle, o zákonech síly, o působení modlitby, o významu rozlišování a o překážkách na stezce. Všechny tyto části jsou proloženy osobními poznámkami, citacemi z Ramany Mahárišiho, křesťanských mystiků a vlastními zkušenostmi autora. Gurujóga se tak stává encyklopedií duchovní praxe, která spojuje teorii i konkrétní cvičení, východní i křesťanské prvky v jednotném duchu poznání a lásky.
V závěru Vacek shrnuje, že stezka ke spáse spočívá v trojím sjednocení: žák – mistr – Bůh. Teprve v této jednotě mizí ego, vzniká vnitřní klid a člověk dosahuje trvalého spočinutí ve vědomí Já jsem, které je samotným Bohem. Gurujóga je tak nejen učením, ale i svědectvím o uskutečněné jednotě člověka a Boha.