Jdi na obsah Jdi na menu
 


V jakého Boha věříme?

6. 10. 2015

Jiří Nykl

Na jakékoliv duchovní cestě je velmi prospěšné, když si hledající položí Ježíšovou otázku učedníkům „za koho mne považujete?“

V naší duchovní škole to znamená dát si jasnou odpověď k výběru Mistra a jeho následování. Takový Mistr je podle jógových tradic pro hledajícího Bohem, nejméně do té doby než dosáhne jeho duchovních kvalit. Opravdového Mistra, kterého milujeme, nemůžeme opustit nikdy, protože jeho božství je Bohem, kterého hledáme.

Odpovědí na druhou nezbytnou otázku „v jakého Boha věříme?“ se můžeme pokusit o ověření pravosti našeho směřování. Výsledek je cenný zvláště v dobách, kdy dochází k štěpení skupin.

Vážení přátelé, dovolte mi podělit se s vámi o radost z takového tázání a božího působení Mistra v mém životě.

 

Úvodem příběh ze života:

Jednoho dne přinesla manželka domů malou větvičku ibišku k zakořenění. Byly na ní asi dva lístečky, které dlouho nevydržely a upadly. Jeden maličký (asi 2 mm) na vrcholu větvičky se nevzdával a vyčkával lepší časy. Poučeni příběhem o fíkovníku jsme jej denně sledovali. Vypadalo to, že se nic nemění a rostlinka zahyne. Trvalo to asi 12 měsíců, než nastalo viditelné oživení. Dnes je tomu druhý rok a rostlina je vysoká a má mnoho krásných listů i po stranách zesíleného kmínku. Asi si umíte představit radost, kterou nám živá příroda darovala. Bůh ve své nekonečnosti a dobrotě nám ukázal svoji neviditelnou sílu a lásku.

 

Boží působení v nás může být stejně skryté, jako Vědomí, které se stará bez naší vůle o naše tělo i duši. Milost, kterou nemůžeme svými silami ani učeností nijak ovlivnit, nám ukazuje velikost pokory a lásky.

Pokud je nauka, metodika i praxe denním chlebem hledajícího, stává se „tělem a krví“, které se nám dává jako oběť. Stejně jako v případě Ježíše Krista je to oběť Mistrova. Slova evangelisty Jana (6:56) „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ je živým svědectvím o působení Svatého ducha v našem životě a je podmínkou života věčného.

Duch přítomný v srdcích účastníků meditačních nebo modlitebních společenství působí tak, že prostupuje duše hledajících - vchází i vychází ve formě duchovní energie, která odpovídá vyspělosti hledajících, především jejich úrovní duchovní čistoty. V přítomnosti Mistra přijímáme jeho čisté duchovní vyzařování (Ducha svatého) a vysíláme vlastní „duchovní směs“, která není prostá nečistot, které nás od Boha oddělují. Mistři jsou vedoucí silou očistného procesu – božím působením v nás. Očista je základní podmínkou na cestě k Bohu a role Mistra v těle je nenahraditelná. Společenství bez lásky a úcty není duchovním společenstvím, protože v něm nemůže být Bůh, který je láskou a cílem na cestě spásy. Odpovědnost za společenství mají všichni účastníci společných setkání a zvláště pak ti, kteří jsou pokročilí a v blízkosti Mistra dlouho čerpali vzácné duchovní dary.

Otázka v nadpisu „V jakého Boha věříme?“ doplňuje Ježíšův dotaz apoštolům: „za koho mne považujete?“

Tázáním po Bohu v pozorovateli nastavujeme zrcadlo skutečnosti v nás a pravdivá odpověď sebezpytování závisí na pokoře a čistotě duše hledajícího. Při dosažení vědomí Já jsem se otázky rozplynou a duše, která opravdu žije Vědomím, je vedena Bohem v Duchu svatém a s ním také v souladu. Kvalita božího vedení člověka proměňuje a činí jej poslušným Bohu. Pro duchovního Mistra vedeného Bohem se láska stává silou života.

Víra v pravého křesťanského Boha se umí vyrovnat i s tím, že je hledající na seminářích více vzadu a přeje svým přátelům blízkost Mistra, ne proto, že neměl šanci na místa pomocí lístečků obsazená, ale pro lásku k bližním, která umí vzdálenost překonat. K dobrým mravům patří sednout si dozadu a nechat se na pokyn vedoucího semináře posunout dopředu, aby nemusel s hanbou opouštět místo vepředu neprávem obsazené - nezasloužené. Osvědčuje se i pravdivost výroku „pane nejsem hoden, abys ke mně přišel…“ a „pane odejdi ode mne, vždyť jsem člověk hříšný“. Vztah k Mistrovi, před kterým máme bázeň a úctu, nás ochrání před neúctou, kterou způsobuje přílišná blízkost Mistra. Pravdivost a touha může přinést ovoce Ducha svatého. V přítomnosti přátel, s kterými máme láskyplný vztah, a ke kterým láska vyrostla pokorným odevzdáním vlastní vůle, jako v příhodě s ibiškem, velmi posiluje meditaci, protože z těl omezených tvarem vstupuje po ztišení do nitra hledajícího sám Bůh, který je pravým Mistrem v duchovních osobách, které svoji vůli Bohu odevzdali.

Pokorný hledající děkuje svému Mistrovi, že při meditacích bývá obdarován jeho působením. Stačí fotografie nebo vzpomínka a obraz se promění v Ducha, který naplňuje duši božskou energií a světlem. Láskou a čistotou působí i věrní přátelé, které vzpomínka přivede do mysli meditujícího. Stejné působení milosti Boží se oživuje úctou k sv. Marií, Ježíši Kristu a jiným postavám, které jsme v Lásce pochopili a uvěřili jejich svatosti.

K porozumění smyslu křesťanské nauky jsou velmi prospěšné knihy Jiřího Vacka, zvláště řada „O bibli a jejím učení“, výklad nauky, a osobní zkušenost z jeho školy. Pro snadné pochopení necháváme sílu a božskost jeho přítomnosti v pokoře a odevzdanosti v sobě působit stejně jak je to uvedeno v popisu cvičení pro vnitřní stupeň pránájámy pro pokročilé. Pokyny jsou krásným návodem pro život. Stačí zaměnit pár slov souvisejících s dechem a nahradit je slovy života: „Vše, co žijeme a činíme (celý náš život), konáme v postoji sebe si vědomého pozorovatele, v rozlišení od prožívaného a činěného, i životní síly, ale s vědomím její božskosti. Sílu necháváme v sobě v pokoře a odevzdanosti svobodně působit“.  Pokyny Mistra nás vedou k odevzdání do milosti Boží, v tichu vědomí Já jsem, a není nutné slovní vedení textem Jógy vědomí, kdy je meditace doprovázena slovy jiného mistra z nahrávky jeho hlasu po celou dobu sezení. Zdůvodnění můžeme najít u Dž. Krišnamurtiho ve slovech: „Skutečná meditace je mimovolný, neuvědomělý proces, není to proces vědomý. Dochází k ní, když je mozek tichý“.

Události ve skupině mne přivedly k rozhodnutí nechat se v pokročilém věku posvětit Duchem svatým v biřmovacím obřadu. Chci za to poděkovat stoupencům J. Krutiny, kteří ve svém vztahu k Mistrovi a jeho přátelům porušili několik Božích přikázání, trojjediného Boha. Zajímavé je, že nejlepší přípravou pro tuto událost byly knihy Jiřího Vacka „Život v Duchu svatém.“

Pro porozumění je vhodné vysvětlit, že katechizmus katolické církve respektuje cestu k Bohu, i když je v rozporu s učením církve a že nebylo potřeba tajit trojiční klenoty naší jógové cesty. Dokonce i někteří málo informovaní katolíci respektují Dalajlamovou myšlenku, že „nejlepší náboženství je takové, které člověka přivede k Bohu“. Křesťanská víra je náboženstvím Boha, který se stal člověkem. My si musíme dát pozor, aby naše víra nebyla náboženstvím člověka, který se chce stát Bohem.

Již delší dobu marně očekávám sebereflexi, proces omluvy, odpuštění a smíření ve vůli těch, kteří opustili Mistra, kterému dříve říkali Otec (duchovní). Očista duše, která je nezbytná pro přijetí Ducha svatého, není možná bez pokory ve vztahu k bližním. K čemu by nám byly mantry „Bože mám Tě rád“, „My se máme rádi, my jsme kamarádi“ a jiné, když zrazujeme jejich obsah. Bez lásky jsou jen dunící kov a zvučící zvon. Porušování Božích přikázání zastaví působení milosti pomáhající, která je nástrojem Ducha svatého a vnitřní očisty hledajících. Duch se zabydluje pouze v čistém.

Takové jednání duchoborců není v souladu s vědomím Boha, v jakého věříme. Ať se pak nezlobí na přátele, kteří brání Mistra. Oni nemohou jinak, nechrání přece jeho viditelnou osobnost, ale Boha v něm působícího a to se děje silou Jeho milosti, kterou necháváme v sobě v pokoře a odevzdanosti svobodně působit. To usvědčuje bývalé žáky Jirky Vacka, že svého Mistra nikdy za pravého Mistra nepovažovali a věří v jiného Boha. Slova varování před duchovní kulturistikou (duchovní pýchou) jsou uvedena i v knize „Hledání Boha“ (A. de Mello, str. 178): „…Přestaňte předvádět své duchovní svaly. Nalaďte se na své hlubší já, aby vás přemohla síla života. Ať vás ovládne Duch Svatý…“ (Parmananda Divarkar).

Je velmi potěšující, když se člověk může po několika létech duchovní cesty podívat na slova víry a úcty k mistrovi (čl. „Poděkování“ z 16. 05. 2006) a zjistit, že platí do posledního slova.

Duchovní bohatství, které nám náš Mistr poskytuje je studnicí čisté vody, které neubývá, studnicí nevyčerpatelné lásky, světlem na cestu duchovní i praktickým ukazatelem pro život ve světě.

Moje zkušenost je taková, že jsem v díle svého Mistra vždy nalezl odpověď na všechny otázky, včetně těch, které jsem v díle Jiřího Vacka nečekal. Jít ve světle znamená mít pevný krok, rovnou páteř, milovat pravdu a neustále se učit pokoře. Jenom pomyšlení na čestné duchovní přátelé a jejich vzájemnou lásku člověka povznáší a nelze se ubránit chvále Boha a jeho milosti.

 

Pro potvrzení psaného je možné použít text článku „Já jsem láska“ od Jiřího Vacka z 2. 6. 2015. Uveden je vybraný text:

„…Úplné dosažení Boha není jen ve vědomí Já jsem ani jen v lásce, ale výhradně v jednotě milujícího vědomí Já jsem. Musíme se naučit žít jak v lásce, tak ve vědomí Já jsem, pokud má být naše dosažení úplné…

…Jako Bůh je vždy láska sama skutkem nejvyšším. Ten, kdo ji žije a je činný, již proto, že ji chová, nemůže se dopouštět ničeho zlého…

… Největší a pravou lásku máme všichni v sobě. Pokud ji necháváme svobodně působit, tak nás spolehlivě chrání před zlem ve všech jeho podobách. Střeží naši mysl zejména před nejhorším zlem, zejména citů, které se snaží zmocnit naší mysli. Kdo myslí a cítí v lásce, nemůže myslet a cítit něco zlého. Taková je moc Boha pravé lásky…

…Nečekejme, že se objeví sama, ale připravujme jí vědomě cestu a prostor, aby se mohla plně projevit. Proto vše, co je s ní v rozporu, musí být odstraněno. Máme milovat spravedlivě, stejně v Duchu vědomí Já jsem Boha, bližní i sebe a dávat každému, co jeho jest…“

 

Následující text je pravděpodobně opsaný z nástěnky na Morávce. Dodatečně se omlouvám, pokud jsem nezvolil správný postup, ale kdo by odolal písní lásky?:

„Nejvyšší přikázání“:

… „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli, z celého rozumu a z celé své síly“…

… „Miluj Boha celou svou bytostí a to stále…. Nestálá láska není pravá láska… Bůh je láska. Není jen láska, ale je i láska, a kdo cítí lásku, skutečně cítí, zažívá v ní Boha. Proto také prožívá i její blaženost, která je blažeností Boha…. Milovat musíme moudře, protože Bůh je i nejvyšší inteligence a moudrost. Pokud milujeme nemoudře, chybí v naší lásce tato „část“ Boha a láska pak místo radosti přináší žal a utrpení. Je i další důvod, proč máme Boha milovat. To, co milujeme, po tom toužíme a s tím se spojujeme. Láska k Bohu, je-li pravá, nás proto sjednocuje s Bohem. V celém stvoření, jedno zda se nachází ve stavu božském nebo od Boha odpadlém, platí jednotná zákonitost. Jejím zákonem je zákon příčiny a následku, jogíni říkají zákon karmy. Starý zákon jej zná jako Mojžíšův zákon. Tento zákon říká, že každý náš čin, což jsou nejen zevní činnosti, ale i naše myšlenky a city, je příčinou, která nese své následky. Jejich velikost je úměrná příčinám, které je vyvolaly i jejich zaměření… Láska, kterou na nás její přikázání vyžaduje, není jen samotný cit lásky, ale něco mnohem víc. Máme v souladu s touto láskou myslet i jednat a to stále. Nemá nás příliš trápit, pokud lásku neprožíváme jako cit. Co je však nezbytné a zásadní, abychom v souladu s láskou mysleli a jednali. Pokud tak nečiníme, nemilujeme ani Boha, ani bližní, ani sebe. Lásku v myšlení a skutcích k Bohu i k bližním nelze ničím nahradit. Bez ní je pouhé citové prožívání lásky nic. Dokonce může být jen druhem duchovního požitkářství, které nám dokonce brání v plném přístupu k Bohu…"

 

Jestliže má křesťan víru v trojjediného Boha, myslí se tím vztah lásky, který je osobní a v podstatě obsahuje vztah átman, bráhman i soupodstatnost s Duchem svatým.

Prosím o prominutí a toleranci, že uvádím vyznání víry katolické církve, které se užívalo před II. vatikánským koncilem a které vysvětluje trojiční princip. Význam slova katolický (z řeckého καθολικός - katholikos = obecný) znamená univerzální -  týkající se všech, otevřený všem.

 

Quicumque - Athanášské vyznání víry (České znění)

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.

Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán.

Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející.

Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno - jednotu v Trojici a Trojici v jednotě.

Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně.

Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen.

Amen.

Z historie je zřejmé, že se trojiční princip nedodržoval a to způsobilo mnoho škod a lidských obětí. Pro dnešní dobu je aktuální. Církve jsou odloučeny od státu a demokratické režimy mají trojiční princip rozhodování – vládu, prezidenta, parlament. Státní moc není v rukou jediného vládce.

Jinak je tomu u striktního monoteismu, který trojiční princip nerespektuje a uznává jediného Boha, kterému je schopen obětovat vše i život bližních, jak to vidíme u příslušníků Islámského státu. Svoji krutostí to připomíná princip jednoho Boha, jedné říše a jediného vůdce. Takové náboženství je životu nebezpečné, protože je bez lásky.

 

Omlouvám se za odbočení do světa, ve kterém žijeme.

Pro naše společenství je však důležité vědět v jakého Boha věříme, jaká pravidla a přikázáni dodržujeme a svými skutky dosvědčujeme.

Rozpory jsou možné, protože jsme všichni nedokonalí. Ctnost pokory by nám neměla dovolit, abychom problémy řešili veřejně, v nepřátelství, bez sebereflexe, omluvy, odpuštění a smíření.

Mistr je naší cestě skutečným světlem, vzácným člověkem, a pokud se chceme vyhnout slovu Bůh, je na místě připomenout, že jeho život je svědectvím člověka, který má Boha ve svém životě na prvém místě, podobně jako Ježíš Kristus.

Slova E. Tomáše stále platí: „Najít dnes opravdu kompetentního duchovního učitele a dokonce s duchovním poznáním je velmi, velmi těžké. Jsou celé národy a možná kontinenty, kde se dnes nenajde jeden plně osvícený, i když je množství těch, kteří se za mistry vydávají“.

Prosím přijměte toto vyjádření obdivu a úcty k člověku v osobě Mistra, kterého máme rádi, protože se za nás obětuje, abychom nemuseli bloudit na cestě k Bohu, který je našim spojencem proti našemu malému já když nás napomene a jehož živé svědectví o Bohu můžeme vidět, když je mezi námi. Poděkování patří také Milušce, všem přátelům a aktivním spolupracovníkům, kteří umožňují fungování společenství.

Jiří Nykl