Jdi na obsah Jdi na menu
 


Meditační maratón v klubovně Duchovní Srdce 03.03. 2010 - promluvy JV

3. 3. 2010

Jiří Vacek

Nejdůležitější ze všeho je opravdu pokora a vytrvalost, takže o ně poprosme. Když to tak kolem sebe pozoruji, tak vidím, že většinou horlivě pěstujete namyšlenost na sebe místo, abyste pěstovali pokoru. Každý víte všechno nejlépe, každý víte, kdo druhý jaké má chyby, ale abyste ten ostrozrak zaměřili na sebe a objevovali vlastní chyby,  vás ani nenapadne. A přitom to není žádná legrace, protože pýcha je jeden ze smrtelných hříchů, jak říkají katolíci nebo křesťané vůbec. Ego nemá vůbec nic, nač by mohlo být pyšné, právě naopak. Je největším zlem jaké existuje. I to nejdobřejší ego je zlé ego. A vůbec nemá žádný důvod k tomu, aby bylo nějak se sebou spokojené nebo dokonce na sebe namyšlené. Protože dokud tady vůbec je, tak je jenom zlé a nic jiného. A pokud si to neuvědomujete a myslíte si, že protože děláte jógu a občas si vzpomenete na Pána Boha, že jste něco vyjímečného, tak jste na velkém omylu.

Dokud je tady ego, tak nic není v pořádku, ale všechno je v nepořádku a musíme se ze všech sil snažit se ho zbavit. To je první úkol, který máme. A nejsnáz se ho zbavíme ne naráz, ale vytrvalou praxí tím, že se budeme neustále rozpomínat na pozorovatele v nás, neustále se do něj tlačit a neustále si uvědomovat, že nic co pozorujeme, nejsme my. Samozřejmě, že nejsme svět, ale ani se nesmíme nechat pohltit světem, tím méně se nemůžeme nechat pohltit tělem a myslí, a zejména je nebezpečné myslet si, že jsme spravedliví a že všechno dovedeme správně posoudit. Ego je zlo a průvodcem zla je vždycky nevědomost, to znamená zastření rozumu, který vidí všechno opravdu zvráceně, obráceně.

Tak jako je ego popřením Boha v nás, doslova jeho vraždou, tak je tomu i s naším rozumem. Rozum ega je všechno jen ne osvícený. Osvícený rozum není chytrý rozum ani plný vědomostí vyčtených z knih, ale skutečně osvícený vědomím Já Jsem. Dokud jsme v egu, tak jsme ve stavu pádu a pokud se z toho nedostaneme a to ego nerozpustíme, tak nemáme nejmenší naději na něco lepšího.

Ve skutečnosti se svým způsobem neustále jedná o náš život, usiluje se o náš život a to do slova, i když ne zrovna o život tělesný, ale o život věčný, protože pokud si ponecháme ego, tak všechny naděje na něco lepšího jsou naprosto marné. Mistr Hejhal říkal, že naše inkarnace jsou jako houpačka. Jednou jsme výš, po druhé jsme níž. To znamená v jedné inkarnaci, zásluhou něčeho, co jsme kdysi dobrého udělali, máme možnost nauky a stezky. Když to pomineme, tak se přehoupneme do další inkarnace, ve které budeme strašlivě trpět. Názorně to můžete vidět na paní Haichové v její knížce Zasvěcení. Jedna inkarnace je královna egyptská s možností stezky a v druhé inkarnaci je, s odpuštěním, přiblblá žebračka, která prožije život na schodech kostela, kde hledá almužny, anebo někde myje schody, jen aby se uživila. A o nějaké nauce nemá ani,  jak se lidově říká, páru.

Tak to jsou lidské osudy a to čeká každého, kdo si myslí, že  jóga nebo mystika je jen nějaká zábava, že to je nějaký sport, který může dělat levou rukou. Ne, je to otázka doslova života a smrti. A není na tom vůbec nic ušlechtilého, když se dáte na jógu a občas si vzpomenete na Pána Boha. Naopak je to ryze účelové, ryze praktické, protože jde o náš prospěch a nikoliv o prospěch Boha. Jestli si někdo myslí, že Bůh kvůli němu truchlí jen proto, že se k němu nezná nebo, že má jiné zájmy, tak je na hrozném omylu. To by se ten Pán Bůh musel zbláznit z těch všech zlých bytostí, kteří si libují v egu a ve zlu.

Často jógu děláme s postojem, že je nám milejší mísa čočovice než prvorozenství Ducha. Na všechny, co ji takhle dělají, platí Ježíšovo: „Kdo se ohlíží od pluhu, není mne hoden.“ To znamená, že nikdo nemůže dosáhnout nějakou polovičatostí. Ani takzvané ušlechtilé činnosti nás nezachrání, jak je vidět z příměru nebo z příhody, ve které Ježíš říká mládenci, aby ho následoval a on říká: „Ne, já nejdřív musím pochovat otce“. To není míněno tak, že by ten otec zrovna  umíral. To je míněno tak, že mládenec se prostě chtěl věnovat svému otci po celé jeho stáří, a že tomu chce obětovat svůj duchovní život. Takže ani tyto vztahy nikoho neomlouvají.

Další obrovská nevědomost a chyba je pýcha, ve které si myslíme, že prostě nějak stezku zvládneme sami. Pak se nám z toho úsilí vytrácí Bůh, což je zcela nesmyslné. Zejména často jsou tím postiženi buddhisté. Mají skony myslet si, že na všechno stačí sami, že, k tomu, aby zachránili sebe a svět Boha vůbec nepotřebují. To je duchovní pýcha, i když se zdá být ušlechtilé. Ve skutečnosti je to jenom namyšlenost ega, které si myslí, že je buď rovno Bohu nebo, že je samo Bohem nebo, že Boha nepotřebuje.

Svým způsobem je stezka také strašně nebezpečná. V bibli, v evangeliích se často duchovní práce přirovnává k práci na vinici. Výroba vína, symbolizuje duchovní praxi. Tak jako se v určitém okamžiku může kvasný proces vinné šťávy zvrhnout, když není dodržen požadavek čistoty a pak vznikne místo vína ocet, tak stejně se může zvrtnout naše duchovní úsilí, když  dopustíme, aby v něm převládly nečistoty. Pak se z hledajících doslova stávají démoni, ďáblové, kteří jsou všemu duchovnímu nepřátelští a jsou nejméně na jednu inkarnací ztraceni, ale spíš na víc. Jsou odsouzeni k tomu, aby žili ve zlu, v utrpení a  v nevědomosti. A ještě si svůj osud zhoršují tím, že pronásledují ty, co putují k Bohu.

To je právě ono nebezpečí, na které neustále poukazuji, že duchovní praxe, soustřeďování na Boha, očisty v nás nečisté sklony směřující od Boha probouzejí a ty se snaží zachránit. A zachránit se mohou jedině tehdy, když je přijmeme za své, když jim propůjčíme svoje vědomí. Proto se snaží ze všech sil se nás zmocnit a odvést nás ze stezky a dělají to velmi lstivě, že prostě  zlo, které představují, nás nutí, abychom připisovali druhým: „Ne my máme v sobě zlo, ošklivé myšlenky, city, představy, ale druzí, a pokud my je nemáme rádi, tak je to naprosto spravedlivé a oprávněné“. To je hrozný trik ega a sil zla, které se chtějí zachránit doslova na náš účet. Když jim propadneme, tak padneme na stezce. To znamená, že ji opustíme anebo se dokonce z nás stane, ten ocet, ti nenapravitelní ďáblové.

Jedním z triků ega, sil nepřátelských Bohu, je kritika Mistra. Mistr, který nám naše nečistoty  pomáhá rozpouštět, doslova na sebe bere náš kříž, On, který nám dává nauku, medituje s námi, pomáhá nám prozřít, se stává velmi ochotně cílem našich kritik, že má třeba málo lásky nebo moc kritizuje nebo se mýlí, když nám vytýká naše chyby. To jsou všecko velmi nebezpečné a velmi průhledné triky zla, ale neustále jim a velmi rádi propadáme. Neustále se objevují znovu a znovu. To je právě jeden z důvodů, proč také píšu paměti, protože tam je toto působení sil zla nádherně vidět na všech uváděných případech.

Dobře si to všechno pamatujte. Převezměte plnou zodpovědnost za sebe a nemyslete si, že je stezka nějaká legrace. A buďte Bohu nesmírně vděční, že máte tuto příležitost. Ani si nejste schopni uvědomit, jak to máte všechno usnadněné, v jakém pohodlí můžete usilovat, ale jak říkám, má to svoje úskalí. Pokud tu příležitost propásnete, tak si nemyslete, že Bůh na vás počká, že vás někdo bude prosit, abyste se věnovali poznání. To je váš zájem a nikoho jiného. A vy si to schytáte, když tu příležitost propásnete. Nemáte nejmenší důvod k nějaké spokojenosti se sebou, dokud je tady ego. A dokonce ani Mistři si nemohou říct, že mě je všechno dovoleno, všechno mohu. Duchovní zákony platí na všechny.

Takže teď se můžeme chvíli věnovat té střídavé pranajámě, v pozorovateli.

* * *

Intenzivně se uvědomíme jako vědomí Já Jsem nebo pozorovatel co nejvýš nad hlavou, můžeme tam jako toto vědomí dýchat, nádech, výdech do vědomí, vědomím. Současně si uvědomovat, že tělo je pod námi, a že my nejsme tělem, ale že tělo je uvědomovaný předmět a my jsme vědomí, které si ho uvědomuje.

To je podstata cvičení pozorovatele. Nejenom být nezaujatým pozorovatelem všeho, ale i jasně si uvědomovat, že nejsme ničím, co pozorujeme. Právě toto rozlišování rozpouští ego a musíme rozpouštět nejenom totožnost s tělem a s myslí, ale i omezenost našeho pravého Já, vědomí na tělo a na mysl. Všechno je ve vědomí a nikoliv opačně. Všechno je vědomím pronikáno, ale nic není vědomím. Vědomí je noumenon, Bůh, který existuje sám o sobě a všechno ostatní je druhotné. Pokud tuto pravdu nepochopíme, neděláme, nezažijeme, tak se nemůžeme na stezce pořádně hnout.

Největším problémem je právě to, že neustále svoje vědomí propůjčujeme světu, tělu, mysli místo, abychom se od nich odtotožňovali, nezaujatě je pozorovali s vědomím, že nejsme nic, co můžeme pozorovat a že jsme vědomí, které vše pozoruje. A opět pozor! Nestačí pouze nezaujatě pozorovat, musíme si uvědomovat, že jsme sebe si vědomým pozorovatelem. To - sebe si vědomé - je nutno zdůrazňovat. Neustále musíme ten pocit, ale to není pocit, to je vědomí, musíme neustále - sebe vědomí - zesilovat, posilovat tím, že se v něm usadíme, že se s ním ztotožníme, že budeme žít v něm a všechno z něho nazírat.

Toto musíme dělat nejenom v klidu, ale i při všech činnostech. Není potřeba opouštět svět, ale je potřeba žít v něm, tak abychom neustále drželi toto vědomí. Proto také máme volit takové existenční zabezpečení, které by nám to co nejvíc umožňovalo, usnadňovalo. Tady jde právě o to, že většinou sloužíme dvěma pánům. Chtěli bychom mít výhody, zisky ve světě, ať už peněžní nebo slávu nebo moc nebo postavení a současně postupovat na stezce. Nelze sloužit dvěma pánům. Proto také vždycky platí, že nejpřednější přikázání je přikázání lásky k Bohu, což není přikázáním nějakých citů, ale celoživotním postojem, ve kterém celá naše bytost musí být zapojena do hledání a nalézání Boha a spočívání v Něm.

Proto se také někde v evangeliu píše, že ti co jsou vlažní, to znamená, že se nedokážou patřičně plně věnovat stezce, budou zavrženi. Ne, že by je někdo zavrhoval, ale prostě, že své zájmy, svou pozornost, vědomí a mysli, rozdělili mezi ego a jeho zájmy a mezi tím to způsobilo, že prostě nedosáhli Boha.

Pak, kdo má ego, je neustále ve stavu zavržení, které si ovšem způsobil on sám. Bůh nikoho nezavrhuje, to se zavrhujeme my sami.

* * *

To samé uděláme pod nohama, půjdeme s vědomím co nejhlouběji a opět se budeme rozlišovat od těla a také tam můžeme stejně dýchat jako vědomí.

* * *

A teď si uvědomíme, že vědomí jednak všechno proniká a jednak všechno v sobě obsahuje, takže veškerý svět, jeho předměty, bytosti, naše tělo, mysl je ve vědomí, v tomto vědomí se budeme uvědomovat.

* * *

Meditace na pozorovatele

Takže si zase vzpomeneme na něco jako pokoru, poprosíme o pomoc. Praxe pozorovatele je proto tak důležitá, protože pozorovatel je Bůh sám. Není to samozřejmě obrazně řečeno Bůh celý, ale je božský, je to to božství v nás, o kterém platí: „Pravím vám, bohové jste, to slovo nemůže být zrušeno“.

Z hlediska jógy je pozorovatel tak cenný proto, že v pozorovateli je nám Bůh nejblíže. V okamžiku, kdy si uvědomíme pozorovatele, tak si uvědomujeme své božství. Samozřejmě rozdíl je v tom, jak si ho uvědomujeme, jestli na jedno procento nebo na padesát procent nebo na sto procent, jestli někdy nebo pořád, a jestli je to naše umění, to znamená jestli do něj umíme vstoupit, když zjistíme, že jsme ho ztratili nebo nikoliv. To všechno jsou velké rozdíly, a proto musíme sebe v pozorovateli hledat svou pozorností vědomí tak dlouho, dokud ho nenalezneme. Pak se musíme naučit v něm co nejdéle bez přerušování spočívat a čím dál víc se s ním ztotožňovat, až nakonec se v něm probouráme do toho ryzího vědomí Já Jsem.

Právě proto cvičíme řadu meditací na pozorovatele, kterou máte všichni znát. Proto teď už si ji nebudeme dokola pořád opakovat, kdo ji nezná, je v Královské józe velmi podrobně. Každý se do soustředění na pozorovatele pustí podle svých možností, ale budeme dodržovat základní podmínku, že pozorovatel musí být sebe si vědomý, že se nejedná pouze o pozorování něčeho, ale hlavně se jedná o sebe uvědomování v pozorovateli. Pozoruji a vím, že pozoruji a vím, že jsem to já ten pozorovatel. Druhá půlka, která k tomu nerozlučně patří, zní: nejsem nic, co mohu pozorovat. Nejsem nic předmětného, nejsem nic ze světa, nejsem tělo, nejsem mysl, nejsem ani stav, kde není vědomí světa, kde není takzvaně nic, ale jsem jeho pozorovatelem. Pozorovatel je naše pevnost, protože jedině, když jsme v pozorovateli, tak můžeme s úspěchem odolávat náporu světa, těla – tím myslím jeho negativních pocitů, bolestí a hlavně mysli. Dokud nejsem sebe si vědomým pozorovatelem od všeho různým, od všeho rozlišeným, tak na mne všechno má mnohem a mnohem větší vliv. I ty nejhorší bolesti, když si uvědomím, že nejsem tělo, ale pozorovatel tělesných bolestí, mají mnohem menší sílu a moc nad námi, než když si to neuvědomím.

Proto je tak důležité zůstávat v pozorovateli a nenechat se z něho ničím vytáhnout, žádným děním ve světě, žádnou nemocí, žádnou myšlenkou, citem a představou, což tedy platí nejenom o těch  bolestivých zkušenostech, které nechceme, ale i o těch příjemných. Jakmile se nedokážu rozlišovat od toho příjemného, tak se nedokážu rozlišit ani od toho nepříjemného. Na to se často zapomíná. Rádi se necháváme unášet všelijakými radostmi, dokonce rozjařeností z meditace, ale zapomínáme, že i to je špatně, protože i  euforie se nakonec přehoupne ve svůj pravý opak, protože, když opadne a my jsme na ni nalepeni, tak nás citové kyvadlo přehoupne do zármutku nebo nepříjemných pocitů, že už  blaženost, rozjařenost nemáme. Z toho  vyplývá, že ani rozjařenost není ta pravá blaženost Já. Ta je ještě nad tím a je od  Já neoddělitelná. Takže s tímto poučením se pustíme do pozorovatele a uvědomíme si, jak jsme si ráno řekli, že doopravdy jde o náš život, i když ne zrovna o náš život současný, tak určitě o ten život příští.

Veškerý projev je jenom energie a ty se řídí svými zákony. To jsou:  zejména zákon moci  pozornosti, zákon akce a reakce neboli karma a všechny zákony, které se vztahují na energii. To znamená, že žádnou energii není možno nějak zrušit, ale že s ní můžeme pracovat pouze tak, že buď jí z projeveného stavu rozpustíme do neprojeveného stavu a pak nás posílí, což platí zejména o všech výtvorech mysli anebo můžeme nižší energii transformovat, převádět do  vyšších forem energie, což je takzvané zvedání hadí síly. Tehdy energie putuje odzdola vzhůru a mění se ve své jakosti, to znamená, že nakonec je přeměněna a nakonec se projevuje jako duchovní světlo nad hlavou. Energie je k životu v projevu nezbytná, všechny její formy – životní, duševní, i duchovní, světelná jsou potřebné pro život v projevu, protože projev není nic jiného než energetické procesy, které se samozřejmě odehrávají ve vědomí.

To, jak s energiemi, které máme k dispozici, zacházíme, přímo určuje náš osud v souladu se zákonitostí, která energie mysli ovládá. Energie jsou mocné, což platí zejména o energii mysli, ale nejsou všemocné. Nikdy nemohou působit mimo zákon příčiny a následku nebo mimo působení zákona oživující moci vědomí a podobně. Vždycky působí s nimi v  souladu, to znamená, že taková magie, která se někdy propaguje, jako že mysl je všemocná, že můžeme všechno, co chceme, je klam, protože jednak zanedbává karmu a karma je také energie a nedá se vymazat nějakým postupem, jaký slibují různé systémy, které propagují magii mysli, ale může se pouze měnit duchovními metodami, což je pak například odpouštění hříchů.

Své energie, zejména energii mysli používáme jakkoliv, tak vždycky přinášejí jenom to, co jsme do nich vložili a v té míře v jaké jsme tak dělali, to znamená s jakou intenzitou a jak dlouho. Všechny představy, že se mohu povznést nad zákony, které projevu vládnou, že mohu zlými prostředky nebo nesprávnými prostředky docilovat nějaké dobro, jsou naprosto chybné a jejich použití jenom posiluje zlo, ego a naši špatnou karmu, tak na to pozor. Mysl je mocná, ale není všemocná a co rozhoduje nejvíc, je stav vědomí a zaměření pozornosti vědomí.

Jak jsme si  ráno řekli, všechno, co je z ega, je vždy špatné, protože ego samo je největší zlo, a proto v jeho dosahu  není žádné trvalé dobro. Maximálně nějaké dočasné potěšení, které ovšem velmi často draze platíme. Kromě jiného  tím, vyměníme vysvobození za talíř čočky. Tak na to pozor! Z toho také vyplývá důležitost očisty mysli, protože čím je mysl neočistěnější, tím víc v sobě chová zla nebo myšlenek nepřátelských Bohu, a proto i tím víc škody nám nadělá. A děláme si tu škodu sami sobě.