Veřejná meditace Brno 22.10. 2011 - promluvy JV
Jiří Vacek
Po zabalení a naložení 4 přepravek a nejméně tří tašek s knihami, CD, DVD, xeroxy a fotografiemi vyrážíme s Evou a Jirkou v 8 hodin ráno do Brna. V Brně jedeme nejprve do Řečkovic, kde Tomáš Vedral otevírá meditační klubovnu.
Dorážíme o půl jedenácté. Klubovna je pro 20 meditujících. Její vybudování je velmi náročné a dalo hodně práce. Takové činnosti jsou pravou karmajógou.
Na zahájení se sjelo tolik přátel, že klubovna byla plná. Meditovali jsme asi hodinu. Potřebné informace o provozu klubovny jsou na našem webu. Pak nás čekala opravdová hostina. Z Řečkovic jsme odjeli na veřejnou meditaci do Brna. Sál byl plný.
Před zahájením meditace požádala paní Šedivá, aby mohla říci několik slov.
Zde jsou.
Paní Šedivá: Vážení přátelé, jménem dopravního podniku města Brna bych jsem se vám chtěla omluvit, že je Brno rozkopané. Je možné, že jste se v tom vědomém světle sem všichni dopravili; ale možná i někteří bloudí kolem a že by přišli později a já bych chtěla využít tady toho, že k nám do Brna jezdí pan Vacek a že jdeme do hloubky. Jak je Brno rozkopané, se pročišťuje, oni to kdysi říkali, možné to je, ale chtěla bych mu poděkovat, panu Vackovi, jeho ženě, rodině a vám všem přátelům, kteří sem do Brna jezdíte a že se tak můžeme navzájem produchovňovat a také bych vám chtěla sdělit jedno osobní vyznání. Je to dvanáct roků, co jsem si pana Vacka našla, protože on svítí nejen doma a jeho dům je ve světle a to světlo mě přivedlo k němu a je to opravdu tak. A víte, to světlo, vám někdy svítí někdy ne a občas tam byl nějaký mráček nebo pochyby.
Za těch dvanáct let bych vám chtěla povědět, že jako člověk, a taky ta víra, ale k tomu světlu jsem přidala to vědomí Já jsem na té cestě a tak bych vám všem chtěla popřát, co se mě stalo i když ty pochyby tam jsou tak najednou, když tam nejsou pochyby, tak to vědomí Já jsem dává víru najednou, to je naše naděje a když ten mrak tak zase to světlo zakryje a my se potom dál v jednotě tady můžeme setkávat, abychom si zůstali vzácní a já děkuju za setkání.
Pan Vacek: Dobré odpoledne, vítám Vás na naší meditaci. Začneme modlitbou k Bohu, aby nám pomohl na naší stezce, protože to je stezka k Němu. A nemůžeme k němu bez něho to prostě nejde. Přesto někdy tyto tendence máme pro samou techniku přehlížet cíl, ke kterému se blížíme. Současně si všichni uvědomme, že pokud chceme na stezce uspět, že se nám to může podařit jedině s pomocí mistra. Bez pomoci mistra se to nedá dokázat. Já vám to osobně můžu potvrdit. Nebýt Jarky Kočího, prostého holiče, kterého si mnozí ani nevšimli, i ti nejbližší přátelé, tak bych nikdy nepoznal sebe. To říkám proto, že někteří z vás začali být tak výjimeční, že si osvojili veřejně právo kritizovat naše mistry. Upozorňuji, že si tím zavíráte stezku, tudy cesta nevede. Tak s tím přestaňte, nemáte na to vůbec žádné předpoklady ani právo, máte jediné právo, být jim vděčný za to, co pro vás všichni dělají. Je to ostuda, že to musím říkat. .
Všichni jsme samozřejmě v pozorovateli a v pozorovateli budeme provádět vnitřní pránájámu. Jako vysoce účinnou očistnou techniku, ale znova do omrzení musím opakovat, ty uvolněné negace musíme rozpouštět, to znamená neustále bdít nad myslí, zpředmětňovat všechny její výtvory, posuzovat je pomocí rozlišovací schopnosti a rozpouštět ty nežádoucí.
Nesmíme se v žádném případě ztotožňovat s výtvory naší mysli, vždycky od ní musíme mít odstup sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co pozoruje. Přestože to opakuji do nekonečna, tak mnoho z vás to vůbec nedělá. Automaticky přijímáte svoje nápady, někdy velmi neslušné za své, dokonce i neváháte sdělovat je druhým pomocí internetu a podobně. To je přesný opak než máte dělat a doplatíte na to v prvé řadě vy sami, protože negace, které přijímáte vás nakonec odvedou ze stezky, není to vůbec žádná legrace. Začněte doopravdy s prací s myslí, nestačí jenom meditovat, nestačí jenom být v pozorovateli nebo v Já. To není nic platné; když se necháte ovládat svými zlými sklony, které jsou ve vás a nikoliv kolem vás a když podle nich jednáte. Dokud je nezačnete rozpouštět, tak na vysvobození nemáte vůbec naději, ale nejste dokonce ani na stezce, protože rozvíjíte a posilujete ty smrtelné hříchy, od kterých taky do omrzení mluvím. Žádné nepřátelství, žádná antipatie, žádná pýcha, závist ani nic jiného není spravedlivé, nic není oprávněné. Zdroj tohoto zla je ve vás a vy sami ho musíte prohlídnout a rozpustit. Nikdo to za vás neudělá. A s tímto postojem v pozorovateli, který zpředmětňuje všechny výtvory mysli a rozlišuje ve schodě s naukou, cvičme vnitřní pránájámu. Vnitřní pránájámou nás provede Zuzka Koubová.
Meditaci na pozorovatele po přestávce vede Jindra Mládek:
Pokorně se skloníme před Bohem a poprosíme o pomoc. Dále budeme pokračovat jako vždy meditační řadou na pozorovatele a uvědomění si sama sebe, kdo to již zvládne, tak samozřejmě spočívá co nejsilněji ve vědomí Já jsem, jasně od všeho rozlišen. Komu to ještě nejde, nebo mu to není dostupné, tak bude pokračovat naší metodickou řadou, které se od všeho postupně rozlišujeme a nakonec pozornost otáčíme přímo na nás samé a tím se poznáváme ve své pravé božské podstatě.
Začínáme pozorováním nějakého zevního předmětu nebo nějakého smyslového vjemu, nejlépe zrakového. Svojí pozornost na ten malý zevní předmět před sebou fixujeme, stabilizujeme jí, aby nám netěkala, mysl necháváme v klidu, tento předmět nebo vjem nijak neposuzujeme ani citově nereagujeme, prostě mysl je v klidu a jenom si uvědomujeme ten předmět před sebou, co nejjasněji. A když je to uvědomování si toho předmětu jasné, stabilizované, tak si začínáme uvědomovat, že když si něco uvědomujeme, tak tady musíme být i my, ten kdo si to uvědomuje. Začínáme pozornost odtahovat od toho pozorovaného předmětu a stahovat ji na sebe na toho, kdo to pozoruje. Ten, kdo to pozoruje, samozřejmě není ani tělo ani žádný myšlenkový výtvor, ale jsme to my, nehmotné vědomí, nehmotný pozorující duch.
Snažíme se tu pozornost odtáhnout od toho předmětu a stáhnout ji, obrátit ji, stáhnout ji do toho, kdo to pozoruje a čím více té pozornosti věnujeme sobě, tomu kdo to pozoruje, tak tím je to zřejmější a když tu pozornost dostatečně odtáhneme od toho předmětu, tak začneme prožívat přímo ve vědomí, uvědomovat si svojí rozlišenost a netotožnost
s předmětem. V tom pozorování jsou důležitá vědomí, jednak sebe, vědomí toho kdo to pozoruje, vědomí té rozlišenosti od toho předmětu a vědomí toho předmětu. Pokud se nám podařilo uvědomit se v pozorujícím vědomí, které je jasně rozlišeno od pozorovaného předmětu, tak můžeme pokročit dále. Zůstáváme uvědomění v tom pozorujícím vědomí a částí pozornosti si uvědomujeme své tělo a opět od tohoto těla tu pozornost co nejvíce odtahujeme a rozlišujeme se od něho. S výhodou můžeme pozorovat, třeba jak tělo dýchá. Dýchání uklidňuje mysl, pozorování těla a zevního předmětu se liší trošku s tím, že s tím tělem jsme více méně spojeni. Nejsme s nim totožni, ale jsme s ním spojeni. To nás může mást, je to obtížnější. Takže tu pozornost od něho odtahujeme co nejsilněji, přivracíme jí k sobě, k tomu, kdo pozoruje a prožíváme rozdíl, mezi námi pozorujícím vědomím a pozorovaným tělem.
Dále se budeme rozlišovat od myšlenek, od myšlenkových výtvorů, takže stále zůstáváme zakotveni v pozorujícím vědomí v tom, kdo to všechno pozoruje, část své pozornosti přivrátíme na obsah naší mysli na to; co se tam objevuje, myšlenky, city, představy. A opět tu naší pozornost budeme od těchto výtvorů co nejvíce odtahovat a stahovat jí do toho, kdo to všechno pozoruje, do nás samých.
Tím se od ní budeme rozlišovat. Tím že takto rozlišení nezaujatě pozorujeme naše myšlenkové výtvory, tak tím jim odebíráme energii a oni postupně slábnou, až úplně mizí. To je postup jak rozpouštět nežádoucí myšlenkové výtvory. Takže si uvědomujeme, co se nám v mysli děje, ty výtvory a rozlišujeme se od nich a hlavně jasně spočíváme jako s ničím netotožný pozorovatel, pozorující duch, pozorující vědomí.
Pokud se nám podařilo jasně se rozlišit od všeho pozorovatelného, od světa, těla, myšlenkových výtvorů; prostě jak se říká v advaitě od ne já, od nebožského, tak už zbývá jediný moment poznání sama sebe, našeho Božského základu a to, že už přestaneme pozorovat cokoli zevního, a tu naši pozornost co nejvíce a nejsilněji obracíme přímo na sama sebe, na toho, kdo to pozoruje, na pozorující vědomí, a tím musíme dosáhnout poznání sama sebe. To poznání dosahujeme pouze tím obrácením pozornosti, toho toku pozornosti na sama sebe. Není to žádná myšlenková činnost, myšlenková konstrukce, ale je to čistě záležitost otočení pozornosti vědomí.
Takže tu pozornost co nejsilněji přivracíme na sebe, na toho, kdo to pozoruje, a tak se poznáváme v našem Božském základu, ve vědomí Já Jsem. Takže už nepozorujeme nic mimo sebe, ale pozorujeme, uvědomujeme si pouze sama sebe. Je to vlastně uvědomování sebe sama sebou samým. Je to jednota, není to dvojnost. A mizí ten rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným, ale je tam pouze jednota vědomí Já Jsem.