Abychom si rozuměli
Jiří Vacek
Každý si může dělat, co chce, ale měl by také vědět, že za své chování nese plnou zodpovědnost.
S úžasem pozoruji, jak každý horuje pro právo dělat si co chce, ale nikdo nemluví o povinnostech, které z takového práva vyplývají. A přece každé právo s sebou nese vždy i určité povinnosti. Například ty, že mé právo nemůže porušovat práva druhých.
Tak například každý může jezdit na dovolené jak chce a kam chce. Pokud je však žákem mistra a přijímá jeho pomoc, je právem mistra od něj vyžadovat určitou kázeň, aby pomoc, kterou dává, nepřišla v niveč. Ta totiž není vůbec „zadarmo,“ jak si stále mnozí pošetile myslí, ale stojí jej mnoho námahy a sil, které doslova žákovi obětuje. To je ono evangelické „pokládání vlastního života za druhé.“ Co o tom píší evangelia, ať si v nich každý dobře přečte.
Proto, když žák místo na meditační seminář s mistrem jede raději na dovolenou jinam, má mistr právo svou pomoc mu odmítnout. Zejména tu, kterou poskytuje v meditacích ve svém bytě.
Navíc žák takovým chováním prokazuje, že duchovní praxe a její cíl není u něho na prvém místě hodnot, ale je jím něco jiného. Nedodržuje tím nejpřednější přikázání lásky k Bohu, nedělá átmavičáru, ale lokavičáru.
Když ještě k tomu své chování jen mistrovi oznámí a nepovažuje za nutné se ani zeptat na jeho názor, vyjadřuje tím k němu svou neúctu. Dává jasně znát, že jej mistrův názor nezajímá.
Takže: ať si jezdí a dělá každý, co chce, ale ať se nediví, že stejně se chová i mistr. Ten není dojná duchovní kráva, jak si mnozí myslí, kterou může dojit, jak chce a když chce, a to bez jakýchkoliv závazků a povinností na své straně. Je neuvěřitelné, když si hledající myslí, že mají neomezené právo chodit pravidelně meditovat k mistrovi do bytu a nemít jakýkoliv závazek.
Je ohromující, že takové samozřejmosti je nutné opakovat stále znovu a znovu dokola. Co vlastně takoví žáci v duchovních knihách čtou, je velká záhada.
Co se mně také nelíbí
Mnozí pražští přátelé rádi využívají možnosti meditací s mistry po bytech. Nic proti tomu.
Co se mně nelíbí, že vůbec nebo téměř nechodí na meditace do naší klubovny Duchovní srdce. Ta si zaslouží podpory nás všech.
Nerad bych některé z přátel podezíral z nezájmu o společenství v klubovně nebo že je snad od návštěvy odrazuje příspěvek na její provoz. Takové šetření by nebylo opravdu na místě.
Pokud tam někdo nechodí jen proto, že „někoho nemá rád, kdo tam chodí,“ tak ať ví, že má základní nedostatky v ovládání své mysli a ty jej na stezce nepustí dál, dokud se jich sám nepustí.