Časté omyly žáků
Jiří Vacek
Zjistil jsem ohromující pravdu. Většina hledajících chce mistra, ale skoro nikdo nechce být jeho žákem. Chtějí mistra vlastnit a na svém mistrovi, kterého si přivlastnili, budují svou duchovní výši neboli takový mistr jim slouží nikoliv k dosažení cíle stezky, ale k posilování jejich duchovní pýchy a ega.
Takoví žáci nechtějí pomocí mistra dosáhnout, ale pyšnit se tím, jak velkého mistra mají.
Proto neposlouchají jeho rady a neusilují na stezce, ale naopak manipulují s mistrem podle svých přání.
To je také vysvětlení, proč je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.
Tento jev mnohdy vrcholí zejména v klášterech, kde doslova zuří boj o nástupnictví. Proto se skuteční mistři od vedení klášterů a ášramů odtahují nebo dokonce musí doslova prchat, aby zachránili svůj holý život před těmi, kteří chtějí vedení ášramu uchvátit.
Tento jev se zcela jasně objevil v ášramu mudrce Ramany Mahárišiho. Mudrc se od „úřadu“, který vedl ášram, záměrně odtáhl. Často také velmi rázně jednal zcela jasně proti rozhodnutím úřadu. Dokonce doslova za zády úřadu pověřoval důležitými úkoly své opravdové žáky, aby prosadil svá přání proti vůli vedení ášramu.
Raději volil tuto cestu, aby dosáhl svého záměru než aby jednal s úřadem, který ukutečňoval své a nikoliv mudrcovy záměry.
Ve spisech některých pravých žáků je tato udivující skutečnost jasně popsána.
Mnozí žáci skutečně takto své mistry zneužívají ve prospěch svého ega: Oni nechtějí respektovat a poslouchat svého mistra, protože si myslí, že to není třeba, protože oni vše znají lépe.
Od takových žáků, pokud se nechtějí změnit, se mistři vnitřně odtahují a ruší duchovní spojení s nimi, což znamená ztrátu jeho pomoci a pád.
Pokud ego žáka nepochopí a neuzná, že zejména v duchovní oblasti má mistr vždy pravdu a není na žákovi, aby s mistrem nesouhlasil a nedbal jeho rad a přání, takový žák nemá prostě naději na duchovní pokrok. Právě proto Ramana Maháriši například tvrdil, že mistr má právo zkoušet žáka i s použitím nesprávných požadavků. Zkouší tím žákovu ochotu zda mistra jako mistra, kterého má poslouchat, přijal.
S tím mají ovšem zejména západní, intelektuální žáci obrovské potíže.
Jejich rozum ega jim něco takového nedovolí. Volí však špatně. Uzavírají si dveře k vysvobození a místo návratu k Bohu jim zbývá jejich „neomylný“ rozum. Když svůj omyl prohlédnou, je již pozdě.
Pokud si již mistra vybereme a chceme mít z něho duchovní prospěch, musíme dbát a zachovávat určité zásady:
Mistr učí, žák poslouchá a nesnaží se tento vztah obrátit.
1) Mistr má vždy pravdu.
2) Bez toho vztah žák – mistr nemůže svůj úkol plnit.
Pokud má vztah mistr-žák plně působit a přinášet opravdu duchovní plody, musí žák zejména v duchovní oblasti mistra jako autoritu přijmout bez výhrad.
Představa žáka, že si z mistrových rad vezme jen to, co mu vyhovuje a co nikoliv, tím se nebude řídit, je naprosto zcestná, a přímo mistrovi znemožňuje, aby žákovi pomáhal.
Kam takový postoj vede, dobře vysvětluje příběh mého mistra Jarky Kočího.
Ten žil mnoho let asi od roku 1945 v Ostravě. Byl volně přístupný každému, kdo měl zájem. Přesto jeho pomocí až do jeho smrti po mnoha letech působení, jak sám uvádí, nikoho k cíli stezky nedovedl. Velmi trpce si mně i všem na toto „selhání“ stěžoval.
Vím jen o jednom Ostravákovi, kterému pomohl k zábleskům poznání Já a dalším, kterému pomohl, jsem byl já, který za Jarkou dojížděl do Ostravy, jak mohl.
Po jeho smrti se objevilo mnoho jeho přátel, kteří se vydávali za Jarkovy přátele a žáky, ač jimi nebyli. Jedině já jsem po sametové revoluci a nikdo z nich vydal jeho spisy a to dokonce na úkor vydávání svých děl.
Vše, co jsem od těchto žáků sklidil, bylo nepřátelství. Nic jiného. Oni sami, pokud vím, nic z Jarkova díla nevydali, ale jsou pevně přesvědčeni, že jsou Jarkovými žáky.
To jsou výsledky žáků, kteří si myslí, že jsou vyspělejší než mistr a neberou jej jako autoritu, kterou musí plně přijmout, pokud chtějí skutečně duchovně pokročit.
V Praze se tato situace přesně opakuje.
Nezodpovědní hledající neměli nic lepšího na práci, než vzkvétající meditační skupinu rozeštvat a rozbít.
I tak je však zde víc hledajících, kteří dosáhli poznání svého Já, protože se nenechali odradit zlými egy, kteří s chutí ničí vše, co mohou.
Síly zla jsou stejně nemilosrdné jako Jezinky a opravdu jim stačí jen malinko pootevřít dveře a již je konec s veškerou duchovností. Nejvíc právě ohrožuje ty, kteří si o sobě neboli o svém egu myslí, jak jsou chytří a vyspělí.
Je úplně neuvěřitelné, jak si někteří hledající svůj vztah k mistrovi představují. Desítky let čerpají jeho pomoc. Když je pak mistr jednou za ty roky o nějakou maličkost požádá, odmítnou, protože se to příčí jejich svědomí, které je samozřejmě značně pokřivené. Při tom nešlo o nic jiného, než o vyvěšení vyjádření k jedné záležitosti.
Takoví „svědomití“ žáci se nebrání ani v nejmenším, když se jim to nějak hodí, zamezit mistrovi svobodně vyjádřit své názory. Nevidí v takovém počínání nic zlého. Trvají na svém postoji, ale pomoc a přátelství mistra současně vyžadují.