Falešné uctívání
Jiří Vacek
Je velmi zarážející číst příspěvek k otázce jednoty, který je pln nepřátelství, zloby, závisti a současně namyšlenosti nad svou chytrostí. Jestliže se někdo takový navíc okázale prohlašuje za uctívatele Ramana Mahárišiho, musíme se zeptat, v čem své uctívání takový člověk spatřuje.
V úvahách, jaké uctívatel vede, spatřoval Maháriši jen učenou nevědomost. Také, ač nepochybně v jednotě žil, nepovažoval zlo za rovné dobru a rozhodně se dobra nevzdal. Přesně naopak: byl vtěleným dobrem, láskou a laskavostí, i když se uměl hněvat, když s něčím nesouhlasil. To ovšem nebyla nenávist, ale pokárání tam, kde bylo třeba.
Tento uctívatel kdysi napsal 60 stran hanopisu na mne. Kde vlastně bere čas na sádhanu a v čem vlastně spočívá, když je zcela pohlcen nenávistí? Jaký je jeho charakter, že se musí skrývat za anonym, i když je zřejmé, že je z těsné blízkosti avatarů nebo dokonce jedním z nich. Proč raději neprovádí átmavičáru, která je ústředním bodem Mahárišiho učení? Úvahy o jednotě a jejích znacích jím nejsou. Je tak dokonalý, že si může dovolit mrhat drahocenným časem, který mu byl vyměřen?
Dodnes se vedou spory, jaký směr advaity neboli filosofický názor Ramana Maháriši zastával. Uctívateli zřejmě uniká, že jich je více. To je překvapení, že? Jednou Maháriši odmítnul, že je stoupencem krajní advaity, nauky adjata. Jindy na otázku Nagammy, zda existuje šakti, odvětil: „Samozřejmě, že existuje“. Klasická advaita přece šakti nezná. Filosofii kašmírského šivaismu, který je také advaitou, zřejmě uctívatel nezná vůbec. On zná jedině snižování těch, kteří mají jiný názor než on.
Kdo je stále ještě ve vleku negací, jako uctívatel, není vůbec nauku o advaitě schopen správně pochopit a navíc k ní ani nesměřuje, protože prvým stupněm každé cesty je očista, a to v prvé řadě od nenávisti. Může někdo v jednotě něco nenávidět?
Ramana Maháriši a žádný pravý mistr také neučí, abychom se zbavovali dobra a jeho rozlišování od zla. Učí přesný opak, pokoru a hlavně lásku k Bohu a k bližním. Proč? Protože láska je sám Bůh, jednota a dobro bez zla. Kdo nemá takovou lásku, není v jednotě, tím méně ji žije. Že je to tak, dokazuje nejen Maháriši, ale všichni praví mistři svým životem.
Pokud nás na určitém stupni vývoje mistři žádají, abychom se vzdali toho, co se běžně považuje za dobré, jako například obřadního uctívání, opakování mantry a postoupili k praxi vyšší jako je átmavičára, není to výzva ke vzdání se dobra a jeho rozlišování od zla.
Jen zlý člověk může takto zvráceně cestu do jednoty chápat. Není za tím nic jiného než radost, že může zůstat zlý a v egu, protože přece zlo je totéž co dobro a v jednotě nic z toho není. Opět jsme u toho, co nás učí bible. Pro zvráceného člověka je i Bůh zvrácený. Pro něho jednota nemá nic společného s Bohem, ač není ničím jiným než stavem jeho existence. Cesta do jednoty je cesta k Bohu. Kdo odděluje Jednotu od Boha, dobra a lásky s nadějí, že Jednota je vlastně on, ego a že v ní je vše jedno – i zlo, kterým je posedlý, že si v ní může beztrestně dělat, co chce, toho čeká tvrdé probuzení. Jeho vlastní zlo jej zničí.
Jejich stálé znevažování dobra, stavění je na roveň zlu s podtextem, že dobro je stejně nutno odložit, není ničím jiným, než ospravedlňováním zla, kterému propadli a nic víc. Zastírají své zlo sami před sebou. To je ono zastření rozumu zlem, které je jedním z mnoha neštěstí, které přitakání zlu přináší.
Je zákonité, že právě tito lidé posedlí zlem, učí, že na největším zlu, jaké existuje, jímž ego je, není nic špatného a je dokonce božské. Pro ně, ale jen pro ně, ano. Stalo se jejich „ukydaným bohem“, kterému věrně slouží a brání je zuřivě před jakýmkoliv ohrožením. Z této nevědomosti je dokáže vyléčit jediný učitel: obrovské utrpení. To je ono dobro, jímž se nám naše zlo odměňuje.
Pravé uctívání mistra spočívá v úplně něčem jiném. Jeho podstatou je kráčení po stezce, kterou učí. Ta je u všech pravých mistrů podstatně stejná. Jejím základem je očista od všeho zlého a nespásného, která vede pečlivým rozlišováním dobra a zla a nikoliv ve falešné povýšenosti „vše je jedno“. Nosnou silou Mahárišiho stezky je átmavičára, kterou rozpouštíme ego a poznáváme své pravé Já. Rozpouštěním ega odstraňujeme hlavní překážku nejednoty, která spočívá v oddělenosti ega od onoho „Jedna“. Poznání Sebe ve vědomí Já jsem je Ježíšovými dveřmi do království nebeského neboli do jednoty.
Proto se máme snažit ze všech sil:
- zbavit se všeho zlého
- rozpustit ego
- poznat se ve vědomí Já jsem
Právě v tom spočívá pravé následování neboli žákovství Krista, Buddhi, Mahárišiho a dalších. Hlásání, výklad jejich nauky je až na druhém místě. Praxe má před ním vždy přednost a má je předcházet. Zlobné hádky o nauce, vedené v duchu osobního nepřátelství, nemají samozřejmě s výkladem nauky vůbec nic společného.
Vše ostatní včetně zlostného prosazování názoru nevědomého ega na jednotu je jen „ohlídáním se od pluhu“ a nic víc. S pravým uctíváním honosení typu „můj mistr sem, můj mistr tam“, nemá takové chování vůbec nic společného. Je jen řečněním ega, které s ním vytváří zdání své oprávněné a vznešené existence. Místo, aby dělalo to, co mistr učí, tak si mistra přivlastňuje jako svůj majetek a také tak s ním zachází. Místo, aby se mistrovi odevzdávalo a mizelo, tak se v jeho jméně nafukuje stále víc a víc. Dělá přesný opak toho, co po něm každý pravý mistr žádá. Řečeno jinak: parazituje na představě „svého“ mistra.