Kdy se protivíme Bohu
Jiří Vacek
Ježíš nám dal jasná pravidla a poučení, jak se máme chovat ke svým bližním, což platí zejména o našem chování v duchovním společenství. Nejen o chování, hlavně o našem smýšlení o nich.
Nejdůležitější z nich je přikázání lásky k bližním i k nám samým. Kdo nemiluje své bližní, v tom není ani Bůh, protože Bůh je láska.
Stále bychom měli mít při našem jednání s našimi bližními na paměti tato poučení:
Poučení o břevnu v našem oku a třísce v oku bližních.
Kdo jsi sám bez viny, prvý hoď kamenem!
Nesuď, abys nebyl souzen!
Odpustit našim bližním musíme i 77krát neboli vždy. „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“, platí vždy společně a nedílně.
Nalomenou třtinu nedolomíš.
Milovat máme i své nepřátele.
Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem!
Nepovyšuj se, abys nebyl ponížen!
Blahoslavení tvůrcové pokoje a tiší.
Jak jasné, jak jednoduché, a přece stále nedbáme. Raději prosedíme hodiny v meditaci denně, než bychom se začali řídit tím, co nám radí Ježíš a všichni další mistři. Pak se nedivme, že nám meditace nepřináší nic z toho, co si slibujeme. Prostě ani nemůže.
Pak ani společenství nemůže plnit to, co je jeho smyslem: vzájemnou podporu v našem úsilí a obcování ve světle.
Porušováním těchto pravidel se dopouštíme smrtelných hříchů, a to jak proti sobě, tak i proti těm, se kterými společně meditujeme. Smrtelných ve smyslu pro náš duchovní život, a navíc si vytváříme zlý osud. Když se jich dopouštíme, proviňujeme se nenávistí nebo neláskou, hněvem a pýchou. Tím vytváříme skutečné energie zla, které nám podle zákona příčiny a následku přinášejí zpět přesně to, co jsme do nich vložili: zlo.
Ztrácíme pomoc neboli milost boží a zvyšujeme moc zla nad námi.