Metodika stezky poznání Sebe
Jiří Vacek
I stezka k Bohu vyžaduje správný postup, aby čas a síla, kterou praxi věnujeme, se nám vracela jako úspěšný pokrok v poznání Sebe.
V meziválečném období jsme měli v naší zemi k dispozici pouze Weinfurterův „Ohnivý keř“ a jako praxi buď soustředění na srdce nebo písmenková cvičení. To bylo žalostně málo a mnozí hledající strávili celý svůj duchovní život nekonečným a mechanickým opakováním Božího jména IEOUA. Jinak řečeno duchovní bída, slepé uličky.
Jen správná metodika praxe může zabezpečit správné a dobré výsledky na stezce. Jistě, metodika také sama o sobě nestačí, ale je velmi důležitá. Vědět „jak na TO“, platí i v duchovnu.
Například až v dnešních dnech jsem si uvědomil, jak obtížné až nemožné je dosáhnout poznání Já, aniž bychom dříve nerozpustili totožnost hlavně s tělem, ale i s myslí.
Také jsem přišel na něco, co může být zádrhelem na stezce. Je to záměna běžného pozorujícího vědomí za sebe si vědomé vědomí Já jsem.
Pozorovatel není Já, ale je vědomí, které je vybaveno smysly, ale není sebe, své existence si vědomým vědomím.
Proto, abychom postupovali metodicky správně, musíme nejprve a postupně:
1) Uvědomit se jako pozorující vědomí, stručně pozorovatel světa i projevené části své bytosti, což je hlavně naše tělo a mysl. Tento stupeň můžeme nazvat uskutečněním pozorovatele. Cvičí se tak, že se snažíme být pozorovateli všeho, kteří nejsou ničím, co pozorují, ovlivněni. Je uvědoměním vědomí, které vše pozoruje, ale není ještě sebe si vědomé.
2) Rozlišit tohoto pozorovatele od všeho pozorovatelného, což je hlavně naše tělo a mysl. Musíme doslova vytáhnout pozornost vědomí ze všeho, co pozorujeme a uvědomit si, že nejsme ničím, co pozorujeme. Tento stupeň můžeme nazývat dosažením vědomého pozorovatele, který není ničím, co pozoruje.
3) Uvědomit se jako toto vše pozorující vědomí neboli stát se sebe si vědomým, s ničím neztotožněným vědomím. Teprve tento stupeň je začátkem nalezení Já, jak se dříve často, ale nesprávně říkalo, realizace Já.
4) Ani dosažení uvědomění Já, omezené na naši osobnost, není koncem stezky. Musíme pokročit k dosažení vědomí, které překračuje naši osobnost i náš svět. To je výstup k Otci, dosažení jednoty átman a brahman, poznání Boha. Dosahuje se rozšířením vědomí Já jsem, kterým jako jedinec jsme.
Každý z těchto stupňů je átmavičárou, ale jeden od druhého se liší. Největší chyby, kterých se hledající dopouštějí, jsou:
1) Záměna pozorovatele za vědomí Já jsem. Pozorovateli chybí vědomí Sebe.
2) Totožnost vědomí Já jsem, kterým jsme, s tělem a s myslí.