Moc vědomí platí i pro vědomí
Jiří Vacek
Zákon oživující moci vědomí platí i pro samo vědomí Já jsem.
Pokud vědomí nevěnujeme pozornost, tak si je neuvědomujeme.
I když na ně obrátíme pozornost, není jedno s jakou silou tak činíme a jak dlouho tak činíme.
Slabé a krátké soustředění na vědomí Já jsem přináší jeho slabé, nevýrazné zkušenosti. Právě pro tuto slabost uvědomovaného Já často pochybujeme, zda je to ono nebo nikoliv. Řešení zda zkušenost je pravá či nikoliv, nevězí v mysli, ale v usilovné átmavičáře.
Čím mocněji a čím déle se v Já a jako Já uvědomujeme, tím silnější a trvalejší se jeho zkušenost stává.
Je také podstatný rozdíl uvědomovat si Já nebo uvědomovat se jako Já. V prvém případě je zkušenost Já zpředmětňována, v druhém se doslova jako vědomí Já jsem prožíváme.
I pro zkušenost, prožitky Já platí nejen měřítka „kvality“, jasnost vědomí, ale i síla, kterou do vědomí pozornost vedeme a jak dlouho tak činíme, neboli „kvantita“.
Pozornost vědomí vedená nevědomě zevně mimo vědomí samo v souladu se zákonem moci vědomí způsobuje tak nejen ztrátu jeho uvědomování, ale i jeho zkušenost oslabuje. Právě moc vědomí vedená nevědomě zevně do světa, těla a mysli jim propůjčuje moc nad námi. Doslova je svou silou vědomí živíme.
Není proto vůbec jedno, co pozorujeme, čemu věnujeme pozornost, jak dlouho tak činíme a jak tak činíme – zda vědomě, cíleně nebo nevědomě. Výsledky jsou vždy tomu úměrné.
Otázka poznání sebe, ale i vysvobození je proto na prvém místě otázkou správného vedení pozornosti vědomí, síly, s jakou ji vedeme, a doby, po kterou tak činíme.
Pozornost vědomí rozhoduje vše: naše poznání, vysvobození i naši nevědomost, nesvobodu a opakované zrody v nebožském světě.
I samo pochopení, že rozhoduje nejen samo vědomí (kvalita), ale i jeho síla (kvantita), je velmi důležité. Od dočasných stavů vědomí Já, které navíc nejsou „silné“, nelze zásadní výsledky očekávat. Uplatňuje se i prvek času. Než stáhneme zpět do vědomí síly, které jsme po celá dlouhá vtělení propůjčovali světu, tělu a mysli, trvá dlouhou dobu. Proto je nutné v Já spočívat jak co nejusilovněji, tak co nejdéle.
Meditace, átmavičára z tohoto důvodu musí být velmi usilovná. Pouhé pohodlné sezení ve slabé zkušenosti Já nestačí a není pravou odevzdaností. Je nezbytné její prohlubování velkým úsilím, a to pokud možno trvale.
Jinak nemůžeme docílit stav, ve kterém se vědomí Já udržuje s plnou silou stále a trvale.
Co bylo řečeno o uplatňování moci vědomí v naší átmavičáře, platí plně i o přebývání v tělesné přítomnosti mistra. Čím déle v ní přebýváme a soustřeďujeme se na vědomí Já jsem, tím víc získáváme. Pouhá tělesná blízkost bez našeho meditačního úsilí zdaleka nestačí. Z tohoto pohledu plně platí, že Já s časem a s naším úsilím přibývá. Já, vědomí jako noumenon a absolutno, samozřejmě nepřibývá ani neubývá, ale co se mění je jeho zkušenost, naše prožitky vědomí Já jsem.
Umění uvědomovat si Já z naší vůle je možné získat ve shodě se zákonem moci vědomí právě jeho cílevědomým, usilovným a trvalým dosahováním. Nahodile přicházející stavy vědomí Já zdaleka nestačí.
Právě pro vysvobození ze zrodů v nebožském světě je otázka sil neboli moci vědomí i mysli rozhodující. Ustálení poznání vědomí Já jsem je pro ně podmínkou sice nezbytnou, ale samo o sobě nepostačuje. Pokud nejsou tvořivé síly, které směřují do nebožského světa, těla a mysli, rozpuštěny, zapříčiní náš opětovný zrod a následný život v nevědomosti, nesvobodě a plný utrpení.
Od tohoto neštěstí nás může zachránit pouze důsledné vedení moci vědomí – pozornosti k vědomí samému a rozpouštění nespásných sil působících v naší mysli právě v tomto vědomí s důsledným a trvalým rozvíjením rozlišovací schopnosti, vivéky.
Nic jiného nám zaručit spásu nemůže.