Mudrc z Arunáčaly
Jiří Vacek
Ramana Maháriši se narodil v den velkého hinduistického svátku 30. prosince 1879 v 1 hodinu po půlnoci; v tomto období se rodí podle duchovní tradice spasitelé. Malý Venkataráman byl silný a zdravý chlapec, který nejevil dlouho žádné známky, že by to byl právě on, kdo naplní kletbu jistého sádhua, že z každé generace rodinného příbuzenstva vždy jeden člen odejde do bezdomoví a stane se sanjásinem. Jedinou zvláštností byl jeho nesmírně hluboký spánek, ze kterého jej nedokázalo probudit ani bití od kamarádů, kteří se na něho jinak neodvážili. Prvá předzvěst jeho duchovního probuzení se dostavila, když se jeden příbuzný vrátil z pouti na posvátnou Šivovu horu Arunáčalu: vyslovení jejího jména chlapce silně rozrušilo.
Jeho osvícení se dostavilo náhle, uprostřed června 1896; tehdy mu bylo 16 a půl roku. Z ničeho nic pocítil nesmírný, avšak naprosto neodůvodněný strach ze smrti, neboť byl naprosto zdráv. Tento druh strachu je typický pro stav, který mystici znají jako mystickou smrt. Nenechal se strachem přemoci, ale obrátil svou veškerou pozornost do nitra a zkoumal, co umírá. Zjistil, že tělo; i když zemře, vědomí já trvá dále. Toto vědomí já, které objevil, se jej zcela zmocnilo, aby jej již nikdy neopustilo. Tak mladý Venkataráman prožil v několika málo minutách mystickou smrt i znovuzrození. Dosáhl plného a trvalého osvícení neboli se stal synem božím džňáninem.
Na první pohled by jeho případ mohl sloužit jako důkaz pro zastánce názoru o náhlém, a dokonce samovolném stavu dosažení. Dosáhl osvícení naráz a bez mistra. Na dotazy v tomto smyslu odpovídal, že mohl nějakého mít „dříve“, tedy v minulém vtělení. O některých svých žácích také říkal, že s ním byli již „dříve“. Jeho časné, náhlé a plně dosažené osvícení bylo zřejmě výsledkem snahy předchozích životů. Karma, přesněji zákon příčiny a následku, platí nejen ve světě zevním, ale též v oblasti duchovní, a zde dokonce více než kdekoliv jinde. Bez úsilí není dosažení. Kdo neseje, ten nesklízí, kdo netluče, tomu není otevřeno a kdo neprosí, nic nedostává, což potvrzuje i Ježíš Kristus.
Od osvícení ztratil veškerý zájem o svět i školu a jak jen mohl, uchyloval se do ústraní, aby se v něm plně oddával blaženému spočívání ve svém božském vědomí. Proto se jeho situace ve škole i v rodině stala neudržitelnou. Po vnitřním popudu opustil 29. srpna 1896 tajně domov a vypravil se na posvátnou horu Arunáčalu, která jej tolik přitahovala. Dorazil tam 1. září a již nikdy ji ve svém životě neopustil.
Zahodil peníze i posvátnou brahmanskou niť, odložil šaty a usadil se v tamním chrámě; upadl do hlubokého intenzivního kévala nirvikalpa samádhi, ve kterém setrvával po několik měsíců. Kdyby jej soucitní lidé nebudili násilím a nekrmili, nepochybně by zemřel. Nebyl si ani vědom, že jej hmyz strašlivě pokousal; jizvy z tohoto hlubokého poranění měl na stehnech až do konce svého života.
Po mnoha měsících se opět zvolna počal vracet k vědomí světa, aniž by ovšem došlo k jakémukoliv zeslabení jeho vědomí Já. Sám o tom říká: „Prostě jsem otevřel oči; na mém pohlcení v Já se nic nezměnilo.“ Kévala nirvikalpa samádhi se ztrátou vědomí světa ustoupilo přirozenému a trvalému samádhi s vědomím světa, které se nazývá sahadža. Právě tomuto druhu samádhi, doposud šířeji neznámému, pak učil jako nejvyššímu dosažení. Je trvalým druhem samádhi, trvalým uvědomováním átman i brahman v plné činnosti. O kévala nirvikalpa samádhi, které většina jogínů považuje za nejvyšší dosažení, tvrdí, že jím není. Nedochází v něm k rozpuštění příčin našich zrodů, a proto se jogín, který cvičí pouze toto samádhi, znovu rodí.
Na počátku ještě nemluvil, později začal zvolna odpovídat na dotazy hledajících. Nejprve tak, že psal odpovědi prstem do písku, později také ústně, ovšem velmi zvolna a stručně. Takto vznikla jeho prvá díla v letech 1900–1902 „Zkoumání sama sebe“ a „Kdo jsem já?“ Tazatelé sebrali a zapsali jeho odpovědi na své dotazy a později je vydali tiskem. Tímto způsobem vznikla téměř všechna jeho díla: jako odpověď na potřeby hledajících.
Postupem doby počalo Mahárišiho duchovní dosažení k němu přitahovat ty, kteří hledali pravdu. V roce 1903 jej navštívil sanskrtský učenec Kavjákanta Ganapati Šástri, který byl sám duchovním mistrem a měl své žáky. Rozpoznal však správně Mahárišiho velikost, přijal jeho poučení a prohlásil se za jeho žáka. Zkrátil jeho jméno na Ramana a svým žákům přikázal, aby Mahárišiho oslovovali titulem Bhagavan, což značí mudrce, který dosáhl nejvyššího spojení s Bohem, a tak Boha samého.
Mahárišiho ášram – Ramanášram – vznikl v roce 1922 zcela samovolně, bez jakéhokoliv jeho plánu či úsilí. Prostě se z vnitřního popudu usadil poblíž hrobu své matky, která v hodině smrti jeho zásahem a pomocí dosáhla vysvobození. Soustředil se na ni, držel jí jednu ruku na čele a druhou na duchovním srdci, dokud nebyly rozpuštěny všechny vasány, které by způsobily její další zrod. Ášram se nachází na úpatí hory. Je proto mnohem přístupnější než byla jeho dřívější sídla na hoře. Maháriši se stal tak dosažitelnější pro hledající a jejich proudy začaly vzrůstat.
Od dob Ramanášramu byl Maháriši zcela k dispozici hledajícím. Seděl po celé dny v hale, která byla později postavena a byla volně přístupná všem. Trpělivě odpovídal na dotazy návštěvníků nebo s nimi meditoval. Po celý život až do své smrti zůstal dokonalým asketou: nic nevlastnil, nic neplánoval. Jeho jediným majetkem byl kus látky kolem beder. Ášram rostl bez jeho přičinění. Nikdy jej neopustil, protože nevěřil na účinek přednášek a propagačních cest, i když mu je uctívatelé nabízeli. Říkával, že po jejich vyslechnutí či návštěvě se nikdo nezmění: „Každý odejde takový, jaký přišel. “Také se obával zklamání návštěvníků, kdyby jej v ášramu nenašli. Dával přednost působení svým tichem, ve kterém mnozí nalézali zodpovězení svých otázek, nebo shledali jejich zbytečnost. Jeho ticho je strhávalo do nitra a navozovalo hlubokou meditaci, samádhi, u připravených též osvícení. Dokladů o tom je mnoho.
V čem spočívala, a dodejme spočívá, Mahárišiho velikost? V jeho dosažení Boha – pravého Já. Uskutečnil je s takovou úplností, že dosažené božství – Mojžíšovo JÁ JSEM – z něho mocně vyzařovalo do blízkého i dalekého okolí a přitahovalo k němu všechny upřímné hledající Boha, a to i tehdy, když o jeho fyzické existenci nevěděli. Zjevoval se jim ve snech a vizích, jsou známy dokonce případy, že si pro svého „žáka“ došel fyzicky do míst vzdálených stovky kilometrů, ač tělesně nikdy Arunáčalu neopustil. Prostě dokonalá bilokace, fyzická přítomnost na dvou různých místech současně.
Sám sebe nepropagoval ani v nejmenším. Nejen žáky nesháněl a netoužil po nich, ale nikdy oficiálně nikoho za žáka nepřijal. Jako mistr však vedl vnitřně mnohé, a to i ty, kteří jej nikdy ani nenavštívili. Ti pak šířili jeho učení a slávu, o kterou nestál a která mu byla jen zátěží, po celém světě.
Prvá písemná informace o něm pro svět mimo Indii pochází od Franka Humphreysiho; anglický originál byl přeložen do němčiny, tiskem vyšel již v roce 1921 a pravděpodobně získal Mahárišimu prvé obdivovatele i v Čechách. Když Paul Brunton přijel v roce 1931 do Indie, zdaleka nemusel Mahárišiho „objevovat“, jak tvrdí. Byl již v Indii znám tak, že jakýsi „papež“ jižní Indie, Šri Sankaračarja, Bruntonovi na jeho dotaz po opravdovém mistru uvedl bez rozmýšlení dvě osoby, z nichž jednou byl právě Šri Ramana. Zásluhy o širší znalost Mahárišiho u nás má Karel Weinfurter, který o něm psal v časopise Psýché již v roce 1936. Ze známějších osobností byl po dlouhá léta v písemném styku Petr Klíma. O telepatickém vedení Mahárišim píše ve svém duchovním životopise i Jaroslav Kočí z Ostravy. V roce 1940 vydal K. Weinfurter dokonce některé Mahárišiho spisy.
Já sám jsem byl osobně Mahárišim přitahován od roku 1946, kdy jsem se o něm dozvěděl od Petra Klímy na pátečních duchovních schůzkách, které se konaly u pana Emanuela Šimandla na Vinohradech. Byl jsem Mahárišim od první chvíle, co jsem o něm uslyšel, nadšen a uchvácen. Naráz, bez pochyb a tehdy i bez důkazů jsem věděl, že je obrovským mistrem. Tak si mě vyhledal a přitáhl jednou provždy. Teprve ke konci padesátých let jsem se však začal seznamovat s jeho učením a praktikoval jeho metodu átmavičary, kterou mě svým zásahem ve snu naučil, když jsem nechápal, co vlastně mám dělat a jak provádět jeho zkoumání sama sebe.
Ač jsem neměl čím za literaturu Ramanášramu platit – a pošta obdobné zásilky nedoručovala, ale zabavovala – měl jsem vždy literatury o Mahárišiho učení dostatek. Vedl mě jistě a spolehlivě k tomu, co bylo a je jádrem jeho učení: přímé obrácení pozornosti na sebe sama, jehož výsledkem je poznání našeho pravého božského Já. Opatřil mi dokonce pomoc českého mistra a realizátora, Jaroslava Kočího, který se stal mým dalším učitelem, přítelem a velkou oporou. S jejich přispěním jsem dosáhl cíle átmavičáry, poznání sama sebe, čímž jsem si ověřil jednak pravost a účinnost Mahárišiho stezky a metody, i jeho obrovskou duchovní moc, na které nic nezměnilo ani odložení těla. Zemřel v roce 1950 na rakovinu. Jogíni, kteří cvičí jógu pro zdraví, se pravděpodobně podiví, jak je to možné. Cílem žádné pravé jógy není zdraví, ale sama jóga ve smyslu jednoty, spojení s Bohem. Zejména džňánin ví, že není tělem, ale tělo je pro něho vězením, hrobem ducha. Sám Maháriši často říkal, že kříž symbolizuje netečné tělo a postava na něm božského ducha, pravé Já, které na kříži těla trpí. Svůj postoj k tělu často přirovnával k postoji kuliho, který nese těžké břemeno: s dychtivostí očekává a vyhlíží místo, kde je odloží.
Maháriši jako mistr a duchovní vůdce působí dále a poskytuje účinnou pomoc a vedení všem, kteří se snaží kráčet jeho stezkou. A právě proto, abych upozornil na tuto možnost neocenitelné duchovní pomoci a duchovního vedení, i na účinnost nabízené metody, píši tyto řádky. Znovu zdůrazňuji, že největší duchovní pomoci se mi dostalo již po Bhagavanově smrti, a že se proto jeho fyzickým odchodem ze světa nic nezměnilo. Působí nezměněně, a dokonce s větší mocí, dál.
Mahárišiho působení má jednu svou zvláštnost, týkající se jeho fotografií, zejména jedné, která je otiskována nejčastěji. Každý, kdo se o Mahárišiho učení začne zajímat, zatouží mít jeho fotografii a dokonce ji začasté rozšiřuje. To byl případ můj i mnoha dalších přátel. Je mnohokrát potvrzenou zkušeností, že meditace před Mahárišiho fotografií vytváří s ním, nikoliv ovšem s jeho osobou, ale s jeho duševní silou, skutečné spojení, po kterém se nám dostává velké duchovní pomoci. A nejen to. Maháriši na fotografii doslova ožívá a jeho výraz se mění: Usmívá se až směje, když si na stezce počínáme správně. Nalezený a hlavně prožitý pozorovatel si uvědomuje, že je ryzím a nehmotným vědomím. Tím se poznává v Bohu, který podle Mojžíše i Ježíše Krista je „JÁ JSEM!“, neboli ryzím vědomím. Stezka, kterou Ramana Maháriši pro nás znovu objevil, a její pravda jsou nadnáboženské ve smyslu nezávislosti na nějakém vyznání, a současně naprosto racionální, nebo chceme-li – naprosto vědecké. Pravdu této stezky lze najít snad ve všech náboženstvích, i když je často zakryta nánosem času a nepochopení. Sám Ježíš Kristus prohlašuje o sobě, že je – samozřejmě vnitřně – oním JÁ JSEM, které bylo dříve než Abraham. Mluví-li apoštol Pavel o tom, že „pak jsme poznáni“, mluví o poznání sama sebe, o poznání JÁ JSEM, které je oním Kristem neboli Spasitelem, jímž Pavel žije. I Jan Amos Komenský (a nejen on) věděl, že poznáme-li Boha, poznáme sami sebe, neboli, že poznání sama sebe je poznáním Boha v nás, tedy toho, o čem platí nezrušitelný biblický výrok: „Pravím vám, bohové jste.“ V tomto smyslu Maháriši je a byl vždy nekonfesijní. Vedl stejně hindy, muslimy, křesťany a další bez rozdílu a všem stejně připomínal nutnost poznání sebe sama. Zde začíná i končí veškeré pravé, vnitřní náboženství. On sám říkal, že celé učení védanty, a tedy i jeho, je obsaženo v biblickém výroku:
JÁ JSEM, KTERÝ JSEM – neboli jsem ryzí, sebe si vědomé vědomí.
Celá praxe pravého vnitřního náboženství je pak shrnuta ve větě žalmu:
Buď tich a věz, že já jsem (je) Bůh.
Jinými slovy: utišme svou mysl a namiřme svou pozornost na své já jsem, na vědomí sebe sama a uvědomme si, že ono je Bůh v nás, židovsky Immanuel. Nevěnujme proto pozornost pouze tomu, co vidíme, jak jsme od narození zvyklí a což je i onen náš dědičný „hřích“, ale věnujme pozornost tomu, co či kdo v nás vidí a slyší, co či kdo si vše, i sama sebe, uvědomuje. To je nejkratší cesta k Bohu od začátku až do konce. Jí kráčel Mojžíš, Ježíš, Buddha, Ramana Maháriši, Mistr Eckhart a nesčetní mudrci a světci celého světa. Nejpřímější cesta k Bohu vede naším pravým Já, přesně v duchu slov Ježíše Krista: JÁ JSEM (je) Cesta, Pravda a Život.