Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Každá stvořená bytost je omezená a proto nikdy není vševědoucí, což platí plně i o člověku. Jeho poznání je dvojí:

1) rozumové

2) přímé, zkušenostní.

Ani jedno ani druhé není absolutní. Vševědoucnost v úrovni projevu neexistuje. Proto zůstávají některé otázky nedořešené. I když na ně existují odpovědi, neznamená to, že jsou správné, úplné a vyčerpávající. Již to je velký důvod k pokoře: „Vím, že nic nevím“.

Na druhé straně máme právo se ptát a zamýšlet se nad tím, čemu nerozumíme, ale s pochopením, že se můžeme mýlit a často se i mýlíme. I to je součást stezky. Její těžiště je samozřejmě jinde: v praxi, která obnovuje naše duchovní spojení s Bohem.

V tomto duchu jsou vedeny následující úvahy o stvoření. Nemusíme ani nemůžeme znát odpovědi na všechny otázky, ale na druhé straně proto nepřestanou existovat, když budeme dělat jako by neexistovaly. Ještě horší je myslet si, že vše známe a všemu rozumíme. I z duchovního hlediska jde o projev pýchy, která je smrtelným hříchem. Všimněme si dobře, že evangelia uvádějí, že ani Ježíš nevěděl vše a odkazoval na Otce, který ví vše.

Kdo si chybně myslí, že ví vše, ten si zamezuje cestu k dalšímu poznání a uzavírá se ve své nevědomosti. V důsledku toho se přestává vyvíjet ke své škodě. Ztrácí tím naději na lepší život.

Existuje pouze jedna jediná nejvyšší Skutečnost bez druhé, Bůh existuje v nestvořeném, neprojeveném stavu. Je sebe si vědomé vědomí Já jsem, věčně blažené bez proměn.

Z důvodů, které nikdo uspokojivě nezná ani nevysvětluje, tato Skutečnost vchází v čase a v prostoru do projevu. Tvoří světy a jejich obyvatele. Tvoří sama sebou a ze sebe, protože nic jiného než ona sama neexistuje. Projev je její činností i součástí, ale jako takový je od ní rozlišený. Projev není Bůh, ale pouze rozlišenou částí Boha.

Někteří advaitisté nepochopitelnost stvoření – proč neprojevené, kterému nic nechybí a je věčně šťastné a blažené, sestupuje do nižší projevené existence - řeší tím, že tvrdí: „Ke stvoření nedošlo. Je to klam“.

Ti samí lidé ve svém zevním životě žijí tak, že existenci projevu nejen uznávají, ale plně mu podléhají. Částečně mají pravdu, že ke stvoření nedošlo. Do projevu nevchází celá neprojevená nejvyšší Skutečnost, ale pouze její část. Neprojevu se existence projevu naprosto nedotýká.

Skutečností zůstává, že pro bytosti v projevu je projev skutečný, byť je podmíněný a nikoliv absolutní.

Projev má svou moc, která nás, naši osobnost ovládá. Co má moc, to je i skutečné a jakékoliv důvody tuto moc, která je naší nesvobodou, nezruší a nás z její moci nevysvobodí.

Totéž platí i o utrpení. Je skutečné a jsme mu značně podrobeni. Právě proto se říká: „Filosof je Bohem, dokud nedostane rýmu“. Rčení až moc pravdivé. Nesvoboda a utrpení svou mocí nemilosrdně vyvracejí naše nesprávné představy a usvědčují nás z našich omylů.

Představy o našem božství, o neexistenci stvoření a jim podobné, nám v právě prožívaných bolestech neuleví ani v nejmenším. Dobrý lék proti bolesti ano, i když dočasně. Zkušenost, která stojí za zamyšlení.

Jedním z omylů o stvoření je představa, že Bůh tvoří „z ničeho“. Nikoliv. Jelikož na začátku stvoření existuje jen on a nic jiného, je zřejmé, že tvoří ze sebe a nejen to: vše stvořené se nachází v něm, protože nic mimo něho neexistuje. Bůh není nic, prázdnota, ale absolutní Skutečnost, ale neprojevená.

Nahlížet Boha jako na nic, na prázdnotu, je projevem duchovního materialismu. To, co zevní smysly materialisty nevnímají, protože k tomu nejsou určeny ani uschopněny, prohlašuje za nic, za prázdno.

Neprojev je prázdný pouze ve smyslu, že v něm samém v jeho podstatě neexistuje nic stvořeného. Je absolutní, nestvořenou Skutečností nad časem i prostorem. Z této své absolutní existence Bůh tvoří relativní, projevenou existenci světa a jeho bytostí omezenou časem a prostorem. Absolutní bytí neprojevu propůjčuje své bytí projevu.

Bůh proto tvoří ze sebe, sám sebou, svou částí, která vchází do projevu. Neprojevuje se celý, ale pouze jeho část.

Jak se tak děje? Jako člověk myslí a představuje si v denních i nočních snech svůj svět, tak obdobně Bůh myslí a představuje si své stvoření. Jeho myšlenky a představy jsou obrovskou tvořivou a inteligentní mocí a proto se ihned uskutečňují. Bůh tvoří svým myšlením.

Svět, který tvoří Bůh, není od něho oddělen ani neexistuje mimo něj.

Božský svět existuje v Bohu, není od něho oddělen, ale pouze rozlišen. Je stvořenou, nikoliv absolutní, ale relativní existencí v čase a v prostoru. Má svou zákonitost, existenci i moc. V tomto smyslu není iluzí, ale je skutečný, nikoliv absolutně, ale relativně. Je plně podmíněn neprojevem.

Zákonitost, která v tomto světě vládne, je zákonitost, kterou mu dal sám Bůh. Jejím základem je zákon příčiny a následku, kterému je podrobeno vše stvořené včetně spasitelů, mudrců a světců. Výjimky neexistují. 

Jak je z uvedeného zřejmé, z pohledu člověka existují dvě Skutečnosti nebo lépe dvě úrovně jediné Skutečnosti:

1) Skutečnost absolutní, neprojev.

2) Skutečnost relativní, projev.

Samozřejmě, že nejsou dvě Skutečnosti, ale jediná Skutečnost je rozlišená na neprojev - Boha a projev –  Jeho stvoření.

Tyto skutečnosti nejsou oddělené protiklady, ale jedno jediné Jsoucno. Relativní skutečnost je podmíněná skutečností absolutní, jak přesně říká Buddha: „Kdyby nebylo nestvořeného, nezrozeného, nebylo by nic stvořeného, zrozeného“.

Ve svém myšlení, pokud se nechceme dopouštět omylů, musíme dobře obě tyto skutečnosti rozlišovat. Pravdy nejvyšší, neprojevené absolutní Skutečnosti neplatí pro podmíněnou skutečnost projevu.

Toto pravidlo se často neukázněně porušuje a pak se mechanicky svět a jeho bytosti prohlašují za božské až za samého Boha. Tomu tak není a takové myšlení je silně zavádějící.

Vede například k nepravé realizaci jednoty. Pod vlivem nesprávné představy: vše je Bůh, vše je jednota i jedno, vede tak nesprávné přesvědčení k domněnce, že přijetí tohoto názoru je i jeho uskutečnění. Není.

Jeho přijetí vede k přerušení duchovní praxe pod falešným názorem: „Není oč usilovat, já jsem TO“. Takový hledající zůstává v moci svého ega a jeho zla a myslí si, že dosáhl jednoty. V důsledku toho si i myslí, že je jedno, co dělá, jak myslí, protože vše je přece Jedno a to Jedno je on sám – jeho ego.

Kdo se nechá ovládnout tímto zlem, je pro stezku ztracen a marně touží po vysvobození a životě v trvalém štěstí.

Právě zde platí latinské pořekadlo: „Co je dovoleno Jovovi (Bohu), není dovoleno volovi (egu, světskému člověku)“.

Základem jednoty a nejvyšší Skutečnosti je vědomí Já jsem. Kdo je nepozná v sobě, neuvědomí se v něm a neuvědomí si jednotu jeho vědomí Já jsem v sobě s absolutním Já jsem, není ani nemůže být v jednotě. Je v egu a s ním v nebožském světě. Jak říká Maháriši: „Nedělá átmavičáru, ale lokavičáru“, neboli se zaplétá do nebožského světa.

Prvé stvoření je božské, to jest, nachází se – jeho bytosti i svět – v božském stavu, ale od Boha – neprojeveného jsoucna – jsou rozlišené, nikoliv oddělené. Projev, stvořené, je částí Boha, ale není Bohem, i když se nachází při svém stvoření v božském stavu.

Způsobem své existence je celý projev, i pokud se nachází v božském stavu, již určitým rozlišením od Boha ve smyslu od jeho neprojevu. Není s ním ztotožněn, ale ani není od něho oddělen. Je od něho, i když v něm, rozlišen.

Stvořené bytosti mají svá těla, která jsou zřejmě světelná a s nimi žijí ve stvořeném světě. Pokud si mají být tohoto světa vědomy a rovněž v něm být činné, je zřejmé, že musí mít vědomí sebe i světa, ve kterém žijí.

Jinými slovy mají své osobní, v jejich osobě činné vědomí Já jsem, které jim umožňuje, že si uvědomují sebe, svou existenci i svět, ve kterém žijí. Takto činnému vědomí říkáme pozorovatel nebo také svědek, protože je stále přítomné a vše si uvědomuje.

Jsou jedinci, osobnosti, které si zřejmě uvědomují to, co je tvoří i přesahuje – absolutní Skutečnost, ale již nejsou plně touto Skutečností, ale pouze její rozlišenou částí. Nejsou a nemohou být Bohem ve smyslu nejvyšší Skutečnosti, ale nejsou od něho ani rozlišeny, ale žijí v něm a s ním ve spojení a v souladu skrze jediné vědomí Já jsem.

Je zřejmé, že jsou i obdařeny svobodnou vůlí se rozhodovat. Jinak by byly jen pouhými roboty a nic víc. Na druhé straně, jejich rozhodnutí rozhodují o jejich osudu. V souladu se zákonem příčiny a následku, jejich rozhodnutí jsou příčiny, jejichž následkem je jejich osud.

Ze skutečnosti, že jsme odpadli od Boha, ztratili s ním vědomé spojení, ač stále v něm spočíváme a žijeme, ale nevědomě, vyplývá, že stvořené bytosti, ač prvotně žijí božsky, nejsou dokonalé.

Prvá nedokonalost je již dána jejich stvořenou osobností, která je omezená časem a prostorem a rozlišená od ostatní Skutečnosti. Všechny stvořené bytosti jsou ale nedokonalé i tím, že existuje možnost jejich pádu ze stavu božského do stavu nebožského. To se skutečně stalo a zřejmě i stává dál. Tuto možnost v sobě již obsahuje jejich svobodná vůle rozhodnutí, které však svými následky je již zákonitou nutností, která se projevuje jako jejich osud. Například zrodem v nebožském světě.

Proč stvořené bytosti, které se nacházejí v božském stavu, i když již omezeném jejich stvořenou částí, jednají tak, že slovy bible „jsou vyhnáni z ráje“, je další záhada stvoření.

Proč pohrdají svou božskou existencí a končí v nesvobodě a utrpení světa bez Boha, je další záhada stvoření. Ještě záhadnější je Ježíšova poznámka v evangeliích: „Bůh má raději ty, kteří od něho odpadli, ale vrátili se k němu zpět, než ty, kteří jej nikdy neopustili.“

Patří snad k dokonalému poznání i zkušenost v životech a světech bez Boha? Samozřejmě, že neprojevené Skutečnosti vědomí Já jsem se projev, jeho stav včetně osudu stvořených bytostí nijak nedotýká. Zůstává ve svém základě stále taková, jaká je.

Představy trpícího Boha nebo Boha, který nějak straní svému stvoření, jsou jen projevy nevědomosti. Bůh může být nanejvýš jen absolutním, nezúčastněným pozorovatelem veškerého stvoření.

To samé platí i o vědomí Já jsem stvořených bytostí. To je vždy součástí vědomí absolutního a také současně pozorovatelem nás i našeho světa. V určitém pohledu, pokud si je Bůh vědom svého stvoření, tak si je uvědomuje tou částí vědomí Já jsem, která sídlí ve stvořených bytostech.

Některé indické filosofie stvoření vysvětlují jako božskou hru. Když si uvědomíme, že do této hry patří miliony strašlivě trpících bytostí – otroků, nevolníků, vězňů koncentráků, gulagů, obětí inkvizice – prostě nekonečný sled nevědomosti, nesvobody a utrpení, pak by šlo skutečně o božský sadismus.

I když připustíme, že vše toto je relativní a jak se někdy tvrdí „jen na oko“, vždy platí, že utrpení je utrpení a nikoliv „jen jako“. A navíc: nikdy nic z toho nelze vzít zpět. Snad jen zapomenout.

Říká se, ale bez zdůvodnění, že kdo odpadl od Boha, ale dokázal se vrátit zpět, odkud padl, již znovu nepadne. To by předpokládalo, že zůstává i po návratu k Bohu nějaká paměť pádu a vědomí, které brání, aby se padlo znovu. Jestli je to pravda, zřejmě nikdo bezpečně neví. Před pádem nás podle mého soudu nemůže nic jiného chránit než dodržování zákonitosti života, která nás udržuje v Bohu. Mé osobní přesvědčení, že padnout, odejít z božského světa je možné vždy.

Zřejmá nedokonalost stvoření, která, jak jsme ukázali, tkví již v jeho samotné existenci, zřejmě vedla některé gnostické myslitele k tvrzení, že náš svět není stvořen Bohem, ale nějakým polobohem a proto je takový nedokonalý, jaký je.

Jsem si plně vědom, že tyto úvahy mohou být pro lidskou nedokonalost mylné, ale zatím nikdo nic lepšího nenabídl.

Ať je to tak či jinak, jedno je jisté. Jiná cesta z nesvobody, nevědomosti a utrpení než ta, co vede k Bohu, účinné řešení nenabízí. Věřit v možnost šťastného života v hmotném, nedokonalém a nebožském světě není rozumné.

Pro úplnost uveďme, co tvrdí materialisté: člověk se vyvinul nahodile samovývojem hmoty. Taková náhoda má tak obrovskou nepravděpodobnost, která zahrnuje takřka nekonečný sled neuvěřitelných náhod, že je pro rozumného člověka vyloučená. Vysvětlovat vznik vědomého života tímto způsobem je naprosto nevědecké. Materialismus není věda, jak se nesprávně tvrdí, ale víra, ve které je Bohem zázračná hmota.

Je rozumné předpokládat, že živé vzniká ze živého, rozumné z rozumného a vědomí z vědomého a nikoliv opačně.

Pokud nálezy zkamenělin a koster ukazují postupný vývoj těl tvorstva až k člověku, pak se tento vývoj týká jeho zevního těla, nikoliv jeho samé podstaty. I v tomto případě je možné zdůvodnění působením Ducha na hmotu, který ji vede k vyšším projevům života. Na druhé straně tvrzení některých duchovních autorit, že člověk se postupně vyvinul přes viry, bakterie, prvoky, obratlovce, savce až po dnešního člověka, mě naplňuje hrůzou z utrpení, kterému je tak podroben miliony let a vlastně až do dneška. Jak by se mohl například dravec jako tygr, který buď musí zabíjet nebo zemřít, změnit v něco lepšího, vyššího, si neumím představit.

Svět zvířat až ke člověku, je světem, kde platí výhradně právo silnějšího: „Sežer nebo budeš sežrán“. Proč vůbec něco tak hrozného existuje, je další záhada.

Krása krajiny a některých zvířat jen tuto krutou pravdu zastírá.

Osobně se kloním ke stvoření, které vychází z neprojevu do projevu – trvá v božském stavu a pokračuje následným naším pádem. Dokonce existují názory, že se někteří lidé rodí i v tělech zvířat. Nejen za trest, ale i proto, aby časově stihli ještě život mistra a mohli využít jeho pomoc k dosažení poznání a vysvobození.

Závěr, že konečné a účinné řešení naší nesvobody, nevědomosti a utrpení je možné pouze na podkladě poznání naší božské podstaty a za splnění podmínek nutných k vysvobození z nebožského světa, je jednoznačný.

Řešení vysvobození je možné dvojí:

1) Návrat do božského světa, ve kterém žijeme jako osobnosti s poznáním Boha.

2) Plné ponoření do neprojeveného, absolutního vědomí Já jsem. V příměru jde v této možnosti o stav podobný hlubokému spánku beze snů. Každý i nevědomý člověk intuitivně ví, že to není smrt, ale velmi příjemný stav existence a to i tehdy, když nemá poznání Boha.

V případě vysvobození plným ponořením do božského vědomí jde o ryzí sebe si vědomou ničím nekalenou blaženost. V tomto stavu mizí i osvícená, božská osobnost. To znamená, že v tomto případě není zde nic, co by mohlo padnout.

Nanejvýš může dojít k vytvoření nové, božské osobnosti, která však nemá nic společného s tím, kdo do tohoto stavu vstoupil. Ten, jehož osobnost se rozplynula v nekonečném oceánu sebe si vědomého, blaženého a nestvořeného bytí.

Buddha, když mluví o nirváně, doporučuje přesně tento stav – nirvánu. Jestliže Ramana Maháriši mluví o ztrátě osobnosti, pak pokud nedochází k záměně pojmu osobnost za ego, souhlasí s Buddhou. V nirváně, v tomto druhu vysvobození zaniká i osobnost neboli stvořená celá bytost.

Pak platí: z nirvány jsme vyšli, do nirvány se opět vracíme.

V křesťanství převládá, jak vyplývá z představy konečného posledního soudu, názor prvý: podržení božských osobností, které patří na Boha.

Toto patření není nic jiného než trvalé uvědomování „Já jsem sebe si vědomé vědomí Já jsem“.

Pro většinu hledajících je předčasné těmto úvahám věnovat větší pozornost. Jejich nejbližším cílem je očista a poznání Sebe ve vědomí Já jsem.