Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Všechna pravá náboženství i všichni dobří mistři učí:

Člověk žil v původně božském stavu, v jednotě s Bohem.

Ze svého božského stavu padl a žije proto v nevědomosti, nesvobodě, utrpení a v nebožském světě.

I padlý člověk má stále svou božskou podstatu, a proto je stále podstatně božský.

Obnovení božského života je možné pomocí úsilí, když nastoupíme cestu zpět k Bohu.

Někteří lidé si z těchto pravd, které je nutno brát a považovat za jediný celek, vybírají pouze to, co se jim hodí a zbytek opomíjí. Nedbají o nauku jako o celek a vycházejí pouze z tvrzení o božské podstatě člověka a popírají nutnost úsilí k návratu zpět do Boha: jsme přece božští, není oč usilovat. Popírají tím skutečnost lidského pádu a tváří se, jako by žili božsky, ač ve skutečnosti jen živoří. Jeden autor tuto pravdu vystihuje slovy: "Bohové ve vyhnanství".

Dalším omylem je, že podstatnou božskost člověka, křesťané říkají soupodstatnost, absolutizují a staví člověka na roveň Bohu. Soupodstatnost není totéž, co přímá rovnost nebo dokonce totožnost.

Kdyby byl člověk ve stavu pádu skutečně božský a nebylo by oč usilovat, proč by existovalo tolik stezek k Bohu, jako jsou mnohé jógické systémy, mystika, taoismus, buddhistická stezka a další? Kdyby stačilo, abychom si řekli, že jsme Bohem, byly by přece zbytečné, jakož i ti mudrci a spasitelé, kteří nás po těchto stezkách vedou. Navíc by nás - Ježíš, Buddha, Šankara a všichni další jen klamali, když učí, že máme usilovat, viz například Ježíš: "Tlučte a bude vám (království nebeské) otevřeno, proste a bude vám dáno (duchovní milost)". Maháriši učí úsilí v podobě átmavičáry. Podobně ostatní praví mistři.

Celá pravda je, že sice jsme stále podstatně božští, ale svou božskost nežijeme, a dokonce ani neznáme. Je v nás zastřena překážkami, které brání, abychom si ji byli vědomi a vědomě žili. Pokud ji chceme znovu žít, musíme se vydat cestou její obnovy, což vyžaduje velké úsilí. To nesměřuje k získání našeho podstatného božství, které opravdu máme, ale k jeho poznání a k obnovení vědomého života v něm. Neusilujeme o vytvoření nebo dosažení naší božské podstaty, ale usilujeme o její vědomé poznání a život v ní.

V tomto dosažení a ono je skutečně z tohoto pohledu dosažením, něčím, co v současném stavu postrádáme, nám brání velké překážky, které bez správného a cílevědomého úsilí nelze odstranit.

Hlavními z těchto překážek jsou:

Vytvoření nepravého já, pro které používáme pojmu ego. Je doslova vytvářeno tím, že si svou božskou podstatu, vědomí Já jsem, nejen neuvědomujeme, ale dokonce ji ztotožňujeme s hmotným tělem a se svými duševními činnostmi.

Výtvory naší vlastní mysli, tvořivé síly, které vycházejí z ega a z přesvědčení o nezávislé existenci zevního světa.

Dokud tyto překážky trvají, to jest, dokud jsme ztotožněni s tělem a s myslí a svět, který žijeme, považujeme za jedinou, objektivní skutečnost, nemůžeme žít nejen božsky, ale jsme v jejich skutečné moci a žijeme je a v nich a nikoliv svou božskou podstatu. Náš život je určován těmito silami a nikoliv naší božskou podstatou. Tu sice stále máme, ale vlivem uvedených překážek je zastřena a nemůže působit. Dokud tyto překážky nejsou odstraněny naším velkým úsilím, náš božský život se nekoná. Pouhé správné přesvědčení mysli je teprve začátkem stezky a zdaleka není jejím cílem.

Pokud máme ve svém vyjadřování na mysli naší božskou podstatu, kterou stále jsme, ale nevědomě, pak o její dosažení není třeba usilovat, protože jí jsme. Jelikož jí nežijeme, neuvědomujeme si ji, ale právě naopak žijeme ve ztotožnění s tělem a s myslí, kterými nejsme, je oč usilovat a co dosahovat. Musíme úsilím dosáhnout rozpuštění totožnosti s tím, co nejsme a uvědomit si plně až do úplné totožnosti to, co jsme a v tom vědomě trvale žít.

Kdo s pomocí správného úsilí nedosáhne odstranění překážek, které nám brání vědomě žít naší božskou podstatu, nikdy nedosáhne poznání ani vysvobození. Z tohoto ryze praktického pohledu je úsilí nezbytné a dosažení je skutečné. Přináší něco, co ve stavu pádu nemáme a co musíme pracně znovu dosahovat. Je jím vědomý život toho, co jsme nevědomě stále. Naše nevědomé bytí musí přejít do vědomé a trvalé zkušenosti. Dosažení poznání sebe je odstranění nevědomosti o sobě, která nám brání žít božsky. Je skutečnou změnou stavu našeho vědomí. Chceme-li, je jeho dosažením, a to správným úsilím, jehož podstatou je:

Odvrácení pozornosti vědomí od toho, co nejsme.

Jejím přivrácením k tomu, co jsme, to jest k vědomí samému.

Kdo tyto dvě zásadní pravdy nerozlišuje, vztahuje neúsilí a nedosahování na ego, pro které vůbec neplatí. Pro ego platí výhradně pravda úsilí o dosažení ve smyslu odstranění překážek, které nás udržují v nevědomosti i nesvobodě a dosažení vědomí toho, co skutečně jsme.

Pokud Ramana Maháriši někdy říká, že není oč usilovat, má tím výhradně na mysli pravdu o naší podstatě, kterou stále opravdu jsme. Vzápětí vždy dodává, že úsilí je nutné k odstranění překážek, které způsobují, že se nejen neznáme, ale dokonce se ztotožňujeme s ne-já a ovládají nás síly poznání nepřátelské, vásany, poutající nás k tělu a světu. Věty o neusilování nejsou míněny tak, že nemáme provádět átmavičáru a nerozpouštět vásany, ale při provádění átmavičáry se máme zaměřit na objevení toho, co již jsme zde a právě teď. Jsou míněny jako vodítko, v jakém duchu máme sebe zkoumat a hledat. Mají nás odvrátit od hledání něčeho, co již nejsme, nebo kdo nejsme. Nic víc. Chápat je jinak, znamená nepostupovat vpřed.

Ve skutečnosti hlásá naprostou nezbytnost duchovního úsilí, které spočívá:

V provádění átmavičáry.

V rozpouštění vásan nepřátelských poznání.
 

Jeho učení o nutnosti úsilí jasně a jednoznačně vyjadřují dva jeho výroky, které často opakoval:

Átmavičára je stezka od počátku až do konce.

Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru.

Rozvedeno: Kdo neobrací nepřetržitě svou pozornost na své pravé Já, nejen nespěje k poznání a vysvobození, ale zaplétá se jen víc do své nebožské existence a do jejího světa. Átmavičáru musíme provádět tak dlouho, dokud není úplně a trvale rozpuštěno ego a jeho vásany a nežijeme trvale ve vědomí Já jsem.

Kdo tvrdí, že Ramana Maháriši neučí úsilí, je naprostý nevědomec.

Shrňme.

Ego dosáhnout nemůže. Může se však rozpustit, a to je dosažení! Nic jiného v dosažení nebrání než samo ego a tvořivé síly mysli, které je v existenci podporují. Když oboje zmizí, září naše pravé Já, vědomí Já jsem bez překážek. Úsilí nesměřuje proto k dosažení, ale k odstranění překážek, které dosažení brání. Pokud nejsou odstraněny, dosažení není možné.

Tyto překážky jsou, zdůrazněme znovu:

Existence ega.

Tvořivé síly, které z totožnosti s egem vyplývají.

Proto si dobře pamatujme.

Mít božskou podstatu není totéž, co ji vědomě žít.
Být podstatně božský není totéž, co spočívat vědomě ve své božské podstatě.
Nedosahujeme Já ani je nevytváříme, ale dosahujeme poznání vědomí Já jsem, kterým jsme stále, aniž bychom si je uvědomovali.
Nic nám neschází, kromě vědomí sebe, ale přebývá nám ego, které vědomí Já zakrývá.
Ego musí dosáhnout toho, že zmizí. Bez toho není dosažení, které je stavem bez ega.
Ego je rozpouštěno usilovně prováděnou átmavičárou, což je vytrvalé obracení pozornosti vědomí na samo vědomí, kterým jsme.
Úsilím nelze dosáhnout, ale pouze odstranit překážky dosažení. Proto bez úsilí nelze dosáhnout. Překážky dosažení musí být odstraněny všechny, celé a jednou pro vždy. Jinak stav dosažení není trvalý.
Úsilí nespočívá v dosahování něčeho, co nejsme, ale právě naopak v odstraňování překážek, které působí, že žijeme, co nejsme, a proto nám brání žít to, co jsme.
Kdo neusiluje o odstranění překážek dosažení, ten je posiluje.
Překážky dosažení nejsou pouhé nesprávné názory, ale skutečně působící mocné síly, které nás drží v nevědomosti a nesvobodě. Zdrojem těchto sil je samo ego.

Jsme podstatně božští. V tomto smyslu není oč usilovat či dosahovat. Jelikož však své božství nežijeme ani neznáme, úsilí o dosažení vědomého žití v Bohu je nezbytné. Mysl plná zla a nečistot nemůže správně pochopit ani nejjasněji vyloženou nauku. Pochopí ji zle a nečistě. Zvrácený člověk má nejen zvrácenou představu Boha, ale i cesty k němu. Zvrácenému je i Bůh zvrácený pro jeho zvrácený rozum.

Kdo chápe neúsilí a nedosahování doslova podle litery a nikoliv v pravém duchu, jak bylo vyloženo, nachází se plně v moci ega a jeho vásan, které mu nedovolují, aby se přiblížil k pravdě. Jeho mysl je nečistá, a proto mu neumožňuje správné duchovní pochopení. To není záležitostí školeného rozumu, ale charakterové čistoty a opravdové touhy po pravdě, poznání a Bohu. Kde není čistota mysli, touha a láska, tam není ani chápání pravdy. Nečistý rozum ega bez pokory, ale plný pýchy na sebe, osvobozující pravdu nepochopí ani pochopit nechce. Ego se nechce měnit, namáhat, usilovat, ale právě naopak, chce zůstat takové, jaké je. Netouží po ničem jiném než po svém prospěchu. Proto je tak nadšeno myšlenkami vlastního božství bez úsilí. Které ego může takové báječné vyhlídce odolat: být Bohem jen proto, že si to bude o sobě myslet. Probuzení, z tohoto pro ego tak líbezného snu, je velmi drsné. Sebe snad oklame, ale Boha a svůj osud nikoliv.