O mé stezce
Jiří Vacek
V tomto vtělení jsem nastoupil stezku někdy ve válečných letech a ani jsem o tom nevěděl. Měl jsem obrovský dar, jímž byla víra v Boha. Bůh, jeho existence byly pro mne samozřejmostí.
Vědomě jsem se stezkou, to jest s meditací začal o Vánocích 1945 a vydržel u nich až do dneška.
Jako každý hledající jsem se také dopouštěl mnoha omylů. Věřil jsem v moc „cvičení“ a stále jsem hledal to nejúčinnější, ale nenalézal jsem je.
Až nyní se mně objevila ta nejdůležitější pravda, lépe hned dvě pravdy o praxi stezky.
1) Žádná stezka k Bohu ani k poznání našeho pravého Já neexistuje bez lásky.
2) Stezka je záležitostí duchovní, nikoliv hmotnou. Proto ten, kdo se ztotožňuje s tělem a s myslí, není na stezce, ale je ego a v egu, neboli žije opak toho, co má žít.
Proto prvým úkolem na jakékoliv stezce, má-li vést k Pravdě je:
1) Naučit se bezpodmínečně milovat.
2) Rozpustit totožnost s tělem a s myslí.
Teprve je-li dosaženo těchto dvou cílů, je možné mluvit o duchovní stezce. To, co je před tím – ztotožnění s tělem a s myslí a stav bez lásky, je jen stezkou ega, ne - já a nic jiného. Na tom vůbec nic nemění všechny duchovní dovednosti.
V tomto smyslu si dnes nejvíc cením apoštola Pavla a jeho Velepíseň o lásce a poznatku, že kdo nemá lásku, není nic, jak je uvedeno v epištole - 1. List Korintským, kapitola 13, v Novém zákoně.
Proto každá pravá stezka k Bohu nebo k poznání Pravdy o nás, začíná pěstováním lásky a rozpouštěním ega, to jest totožnosti s tělem a s myslí.
Ne samádhi, ne znalost písem ani nic jiného neplatí. Platí jen pravá láska a rozpouštění ega, což je totožnost s tělem a s myslí.
Nejvyšším ziskem na stezce je proto upřímná láska, která zahrnuje vše a každého a nezná výjimek a výmluv. Láska je opravdu Bůh a je i naší podstatou, kterou sdílíme s Bohem, se kterým nás tato láska sjednocuje.
Samozřejmost, že Bůh je Duch a proto Boha nikdo (zevními smysly) neviděl, je vyjádřena oproštěním se od hmoty těla a návratu k Duchu Bohu a jeho světlu.
Řečené Pravdy nestačí jen znát a vyznávat, ale na prvém místě je třeba je žít a to neustále, ať se zabýváme zdánlivě i těmi činnostmi nejpřízemnějšími.
Má-li se svět stát božím královstvím, musí se na prvém místě stát plným lásky a přátelství všech a ve všem. Nic jiného nepomůže. Kdo věří v účinnost hmotných opatření, nakonec shledá, že neúčinkují. Vyžívají se v nich jen různá ega.