Podmínka spásy
Jiří Vacek
Jednou z podmínek vysvobození z nebožského světa je naprosté a bezvýhradné odpuštění všem našim viníkům, jedno zda skutečným nebo domnělým. Kdo takto neodpustí, tomu není odpuštěno a nemůže být spasen.
Kdo žádá spravedlnost a potrestání svých viníků, protiví se Bohu: „Má je pomsta – karma, praví Hospodin!“ Kdo neodpouští, hledá spravedlnost nebo dokonce pomstu, v tom není Bůh lásky a jen roztáčí svou neláskou do nekonečna kolo karmy. Chová v sobě nelásku a proto se vylučuje z Boha a tím i ze spásy. Je jen jediný spasitel a tím je Bůh ve svém aspektu lásky. Kdo jej nežije, nemůže být spasen.
Musíme nejen odpustit naším viníkům, ale také prosit vnitřně a pokud je to možné i zevně, o odpuštění všech, kterým jsme ublížili.
Bohužel neustále někomu ubližujeme zevně, ale i ve své mysli, což platí stejně jako ublížení zevní, protože mysl, každý její výtvor je tvořivou silou. Když o někom myslíme nepřátelsky, útočíme na něho těmito silami a tak mu ubližujeme.
Často ubližujeme druhým v mysli, slovem i činem dokonce nevědomě i neúmyslně, což však na podstatě, že jde o ubližování, nic nemění. Proto prosíme o odpuštění obecně všechny bytosti i určité osoby a posíláme jim proudy dobrých citů, myšlenek a hlavně lásky.
Samozřejmě, že bychom měli prosit o odpuštění i Boha, tak jak nás učí Ježíš v modlitbě Páně: „Odpusť nám naše viny“ a to trvale. Rovněž připojme prosbu, aby nás přijal k sobě zpět a spasil nás.
Odpouštíme i našim nepřátelům. Těm máme nejen odpouštět, ale máme je i milovat a činit jim dobro. Jako všechna přikázání i toto platí na prvém místě vnitřně a nikoliv zevně, aniž bychom správně rozlišovali.
Dělat zevně dobro skutečně zlým lidem není rozhodně moudré ani duchovní, zejména když se jedná o zločince, jako jsou nacisté, komunisté a další.
Není dobré nevědět, co jsou zač a co je jejich cílem. Milovat naše nepřátele, neznamená objímat se se zločinci a být jedním z mnoha pro zločince tak užitečných idiotů, co jim pomáhají ve jménu nepravé lásky a humanity, aby z nás učinili své otroky a nakonec nás povraždili.
Vnitřně máme ovšem milovat i své nepřátele a lidi propadlé zlým silám, ale ne pro ně samé, ale pro Boha, který i v nich je přítomen. Dobro, skutečné dobro jim činíme tím, že se za ně modlíme k Bohu, aby jim pomohl, jak se zbavit zlých sil, které je ovládají.
Jak správně vidět v našich bližních Boha, včetně našich nepřátel, popisuji v jiném článku.
Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že správně milovat Boha, naše bližní i sebe sama je přímá cesta ke spáse.
Láska není zdaleka jen pouhý cit, ale nejmocnější božská síla a energie. Pravá láska není slepá, ale je i rozlišující moudrostí, která ví, co je zevně dobré a co nikoliv. Opět zdůrazněme, že vnitřně v lásce nerozlišujeme. Vnitřně láska září na vše a všechny, stejně, jako slunce září na celou zem a nerozlišuje, na koho jeho paprsky dopadají. Je na každém, kdo se jeho záři vystaví a kdo nikoliv a v jaké míře a jak dlouho je přijímá.
Nevím, zda se vyjadřuji dostatečně jasně, aby nedošlo k nějakému nepochopení. Plné pochopení přichází s upřímnou praxí, ve které v nás dochází k postupnému duchovnímu chápání a s ním ke schopnosti myslet a žít v Duchu božím.
To předpokládá nezaujatou, nedogmatickou mysl, která je stále schopná se učit a přijímat nové poznatky a opravovat nesprávné pochopení. To vše je možné pouze za základního stálého obracení se k božské moudrosti. Křesťané jí proto stavěli k její poctě velké chrámy. Svým způsobem je Duchem svatým nebo alespoň jeho nádherným darem. Kde se mluví o umění rozlišování duchů, jde s velkou jistotou právě o tuto moudrost.
Podstatné je nenechat mysl upadnout do stavu: již vše vím, vše znám, nic víc ani nic nového již nepotřebuji znát nebo dokonce „nemohu se mýlit“. To je již sám o sobě pád s tragickými následky. Svým způsobem jde o hřích rovnání se Bohu a duchovní pýchy.