Pokračování meditace po uvědomění Já jsem
Jiří Vacek
Nosnou meditací stezky poznání Já je vždy átmavičára. Buď:
1) Já usilovně hledáme.
2) Usilovně v Já spočíváme, když jsme jej – Sebe – nalezli.
Jinak řečeno: prvotní je vždy obracení pozornosti vědomí, kterým jsme na ně samé a teprve pak v něm prováděné další soustředění a praxe.
Soustředění na Já míří vždy přímo k jeho uvědomění nebo ke spočívání v něm a k prohlubování jeho zkušenosti.
Druhou částí stezky je odstraňování překážek, které nám brání v nalezení Já nebo ve spočívání v něm. To je očista od odstředivých sil, z nichž nejškodlivější je ztotožňování se s tělem a s myslí a jednání a myšlení s touto nevědomostí v souladu.
Vždy však pro naši praxi platí, že átmavičára je prvotní a vše ostatní je druhotné. Ať pracujeme s pránou, s čakrami nebo s myslí, vždy je nejdůležitější se držet ve vědomí Já jsem, které je jasně rozlišené od ne-já i při provádění všech těchto meditací a činností.
Nikdy nesmíme ztrácet pozornost namířenou k Já. Ať se zabýváme čímkoliv, vždy se na prvém místě svou pozorností udržujeme v Já.
Když například provádíme vnitřní pránájámu nebo se soustřeďujeme na čakry, vždy se nejprve pevně uvědomíme v Já a z tohoto soustředění v Já část své pozornosti věnujeme soustředění na provádění vnitřní pránájámy nebo soustředění na čakry.
Podstatné je co nejmocnější spočívání v Já aniž bychom se ztotožňovali s tělem, pránou, prodýcháváním pránou nebo s čakrami, na které se soustřeďujeme.
Je zcela nesprávné při jakékoliv meditaci nebo činnosti ztrácet vědomí Já jsem a jeho rozlišení od čehokoliv stvořeného. Například nevědomé pohlcení v provádění vnitřní pránájámy nebo v práně je zcela nežádoucí. Nejen duchovně neprospívá, ale posiluje naši nevědomost o Sobě.
Zásada je, ať jsme v klidu nebo činní, držet se ve vědomí Já jsem a jasně se v něm rozlišovat od všeho stvořeného.
Když v pokračování praxe dochází k rozšíření vědomí Já, udržujeme se v tomto rozšířeném vědomí a v něm provádíme vnitřní pránájámu nebo se soustřeďujeme na čakry nebo na jiné činnosti.
Stále směřujeme ke stavu, ve kterém vědomí Já jsem v sobě vše stvořené včetně naší osobnosti v sobě současně jak obsahuje, tak proniká.