Přísaha bodhisattvy
Jiří Vacek
Přísaha bodhisattvů: nedosáhnu vysvobození, pokud je nedosáhnou všechny bytosti, je stejně nesmyslná jako předsevzetí: neodmaturuji, pokud neodmaturují všichni žáci školy po dobu její existence; neopustím vězení, pokud nepropustí všechny vězně nebo neopustím nemocnici, pokud se neuzdraví všichni nemocní.
Takové výroky vůbec nesvědčí o osvícené mysli, která touží po Bohu, ale o pravém opaku. Navíc jsou duchovní pýchou, která si přisvojuje moc každého spasit. To neumí ani Bůh. Navíc vzbuzuje dojem, že ten, kdo tento svět stvořil se o něj buď nestará nebo starat neumí a bódhisattvové musí se starat za něho.
Dokončit školu, uzdravit se nebo po odpykání trestu opustit polepšený vězení není sobecké, jak přísaha naznačuje, ale samozřejmé a dokonce povinností.
Sama představa dosažení vysvobození, které na nás počká, až se rozhodneme je uskutečnit, je prapodivná. Vysvobození se děje Bohem a nikoliv z naší vůle a z našeho pouhého rozhodnutí.
Ke svému dosažení potřebuje nás celé, abychom stále milovali Boha celou svou bytostí a ze všech svých sil. To není něco jako vystoupení z nějakého spolku, když si usmyslíme a kdykoliv si usmyslíme.
Když si představíme, že by se v souladu s touto přísahou rozhodlo chovat velké množství bodhisattvů, musel by do nekonečna na vysvobození čekat jeden na druhého.
Celá přísaha bodhisattvů je jeden velký a nebezpečný omyl a nevědomost, za který se snadno může skrýt a také se zřejmě skrývá neochota plně se věnovat duchovní stezce a dosáhnout jejího cíle.
Buddha sám nic takového neučil a přímo bez odkladů vstoupil do nirvány neboli dosáhl vysvobození. Není lépe následovat jeho příkladu?
V tomto pohledu přísaha bodhisattvů není nic jiného jako názor některých křesťanů: „Láska k bližním má přednost před láskou k Bohu“. Starý zákon i Ježíš učí pravý opak: přikázání lásky k Bohu je prvé, lásky k bližním až druhé v pořadí důležitosti.
Bůh je láska a kdo na prvém místě nemiluje Boha – lásku, nemiluje správně ani svého bližního. Dokonce ani nemůže, protože vše dobré pochází výhradně od Boha a nikoliv od člověka.
A kdo vlastně přísahu bodhisattvů skládá? Osvícený mudrc, který splňuje nelehké podmínky vysvobození nebo někdo, kdo je nesplňuje? Co jiného nás může poutat do nebožského světa po neomezenou dobu než síly odstředivé? Čí je to vůle, nedosáhnout vysvobození? Boží? Odpověď je zřejmá. Jen to, co se příčí Bohu, tomu se příčí i vysvobození, které není ničím jiným než plným návratem do trvalého života v jeho království.
Také plně platí, že kdo opravdu ze všech sil usiluje a svou spásu, což není nic jiného než snaha o obnovu vědomého spojení s Bohem, pomáhá tím a prospívá všem kolem něho a celému světu.
Svým úsilím v sobě otevírá Bohu, aby skrze něho v souladu se svou vůlí Bůh působil. Tímto způsobem Bůh a jeho moc vyzařují skutečně z těch, kteří se k němu svým nitrem doopravdy blíží. Skrze něho se jim dostává pomoc nejvyšší. Rozhodně vyšší a účinnější, než je pomoc takto zmatených bodhisattvů, kterým chybí jak pokora, tak jasné pochopení nauky a hlavně velká láska k Bohu a touha po něm.