Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ramana Maháriši o Bohu

21. 12. 2014

Jiří Vacek

Ramana Maháriši velmi málo mluví o Bohu, což vůbec neznamená, že v Boha nevěří.

Ve svém spisku Self-Enquiry (Zkoumání sebe) jej dokonce obšírně definuje jako něco, co se nachází ještě za 4. stavem jako všudypřítomné Nejvyšší Bytí, prostor srdce, čisté vědomí, absolutno, zářící v mysli, blaženost, Já a moudrost.

Ve shodě s ním nazývám Boha nejvyšší Skutečností a mluvím o jeho vlastnostech – vědomí, moudrosti a blaženosti i o jeho moci a lásce. S tím by určitě souhlasil i Maháriši. I když základem Boha je zřejmě vědomí Já jsem, Bůh rozhodně není jen vědomí Já jsem. Jinak by například neplatilo, že Bůh je láska.

Proč o tom mluvím? Protože mnozí hledající zužují duchovní vývoj pouze na dosažení jednoho z principů, jejichž nedílná jednota tvoří Boha.

Tak džňáninové usilovně meditují s vědomím Já jsem, bhaktové se věnují pouze blaženosti z lásky a stoupenci síly rozvíjí pouze sílu, kundalini šakti.

Takový vývoj je jednostranný a nezdravý a proto se někteří nepoučení stoupenci takových škol chovají nepřátelsky k jiným. Často se také pro přehnané zdůraznění jednoho božského principu zapomíná na Boha jako celek. Pak se Bůh ztrácí jako takový a existuje pouze jen Já nebo šakti nebo láska a podobně. Svým způsobem je takové jednostranné pojetí Boha materialismem.

Snad právě proto Ramana Maháriši v knize „Život podle Bhagavana“ kárá Swamiho Annamalaie jako ateistu a ptá se ho: „Jste ateistou, který nevěří v Boha?“ Po tolika letech pobytu Swamiho v ášramu otázka skutečně podivná. Pak Maháriši pokračuje: „Když člověk nemá víru v Boha, pak se dopouští mnoha hříchů a je to s ním špatné. Ale vy, vy jste zralý stoupenec. Když se mysl stala zralou a v tomto zralém stavu si člověk myslí, že je oddělen od Boha, upadne do stejného stavu jako ateista, který v Boha nevěří“.

Možná, že právě nevíra v Boha je z výše uvedených důvodů příčinou toho, proč se tak mnoho hledajících dopouští mnoha hříchů a je to s nimi špatné, jak Maháriši výslovně uvádí. Víra v Boha, je-li pravá, nás určitě chrání od hříchů, kterých se hledající tak často dopouští. Jedním z nich je určitě i znevažování mistra. Ten, jak jsme poučováni, je Bohem.

V dalším Maháriši zdůrazňuje, že nejsme rovni Bohu, ale jeho částí: „Bůh přebývá v našem srdci jako naše vlastní Já“. Tím Maháriši zdůrazňuje důležitost našeho osobního srdce jako sídla Já. Rozlišuje srdce jako sídlo Já a samotné Já.

Z toho vyplývá, že když hledáme Boha, máme jej hledat ve svém duchovním srdci jako své Já. Jinými slovy: v soustředění na srdce v pravé straně hrudi máme provádět átmavičáru, hledání Já. I když připustíme, že z nejvyššího stanoviska je Bůh i srdce všude a ve všem, pro nás platí, že jej máme hledat ve svém srdci a jako své Já, Boha v nás.

To samozřejmě není popřením způsobu nalezení Já pomocí pozorujícího vědomí, kterým jsme. O něm Maháriši mluví jinde.

Z uvedeného Mahárišiho poučení vyplývá mnoho důležitých závěrů pro naši stezku a úsilí.

1. Nemáme se oddělovat od Boha, umísťovat jej někam na nebe, ale máme věřit, že sídlí v nás a to v našem duchovním srdci. To na druhou stranu neznamená, že jsme rovni Bohu. Ve stavu nevědomosti nejen nejsme „bohové“ ze Starého zákona, ale jsme naopak v moci sil nepřátelských Bohu. Rovni Bohu nejsme nikdy. To je jeden ze hříchů, po kterém, když mu propadneme, nastává doslova pád od Boha.

2. Je-li Bůh v našem srdci, pak, když se modlíme nebo rozmlouváme s Bohem, máme se obracet přímo do srdce, ve kterém v nás Bůh sídlí a tam s ním mluvit nebo se k němu modlit.

3. Jestliže Bůh sídlí v našem srdci, pak nejvyšší meditace ve stavu nevědomosti je soustředění na duchovní srdce se zastavenou myslí a s vědomím, že se soustřeďujeme na Boha, který je v nás, v našem srdci přítomen.

4. Jsme-li na stezce poznání Sebe, máme provádět átmavičáru, hledání našeho pravého Já jako Boha, který sídlí v našem srdci.

Otázky: „Kdo jsem já, co jest mé já, kdo či co si uvědomuje svou existenci, svět, své tělo, výtvory své mysli, kdo si uvědomuje myšlenky, pohyby a pocity těla?“ a podobně, máme klást Bohu ve svém srdci. Tam také můžeme očekávat odpovědi.

Takto se můžeme dokonce přímo do srdce ptát: „Kdo či co je sám Bůh?“ nebo snad lépe: „Bože, kdo či co jsi?“

Dejme dobrý pozor, abychom pro svou nevědomost a nesprávné názory nepřehlédli odpověď, kterou dostáváme, když v tomto dotazování vytrváme.

Bůh není osoba, nic stvořeného, nemá tvar. Není bytostí byť božskou. Pokud nás někdy poučuje ve snech jako bytost, je tomu proto, že nic jiného nepochopíme.

Prvými projevy Boha v nás jsou hluboký, ale jasný klid a mír, čistá mysl, jasná bdělost a nikoliv tupá ospalost.

Přicházejí i prožitky blažené lásky, která proudí ze srdce. To již je sám Bůh jako láska, která je nejvyšší blažeností. Není jiná ánanda než láska, která je Bohem.

Když se zaměříme v srdci na poznání Sebe, počínáme prožívat ryzí vědomí Já jsem.

To vše je prosté, jednoduché, snad až někdy příliš obyčejné. Nenechme se oklamat tím, že se „nebesa otevřou“ a my uslyšíme, že jsme vyvolenou dcerou nebo synem božím.

Vytrvejme v tomto obracení se do srdce a prožívejme Boha a v něm Sebe, takového, jakým je.

„Já jsem klid a mír, cesta, pravda, láska, moc i moudrost, začátek všeho stvořeného i jeho konec“.

Toto nejprve musíme docílit a dosáhnout v sobě a teprve pak na tomto základě se můžeme věnovat Bohu v jeho celku, který nás i naši zkušenost přesahuje. Bez tohoto osobního, imanentního dosažení, je veškeré filosofování o absolutnu jen učenou nevědomostí a nic víc. A to jen v lepším případě. V tom horším se jedná o projevy ega, které předstírá, že je vševědoucím a neomylným Bohem.

Proto všichni dobří učitelé jako Ramana Maháriši nás vedou nejprve k nalezení Boha v nás a neodvádějí nás od jeho poznání v nás matoucími duchovními frázemi, že srdce je všude a podobnými pravdami, které však platí bez výjimek jen pro Boha samého a nikoliv pro stvořené bytosti. Pro ty platí jen to, v jakém stavu se v současnosti nacházejí.

Je to totéž, jako kdyby někdo nabádal druhé, aby četli knihy a nenaučil je nejprve číst. A přece takoví učitelé existují.

Jsme-li dostatečně prostí všeho zlého a od Boha směřujícího a upevněni v Bohu ve svém srdci, právě toto poznání nás povede samo dále, pokud se jím necháme trvale v pokoře a odevzdanosti vést.

Pokud nebdíme nad myslí, aby do ní nevstupovalo zlo a neovládaly ji síly směřující od Boha, pak nám cesta dál zůstává uzavřena a můžeme meditovat jak chceme. Kde je zlo, tam není Bůh, platí plně vždy a stále pro každého. Jelikož je pravda, že Bůh je láska, kde není láska, není ani nemůže být Bůh, protože on je skutečně láska.

Kdo nechce bez ustání plnit přikázání lásky k Bohu, k bližním a k sobě, ať se vzdá veškeré naděje na skutečný pokrok na stezce a tím méně na vysvobození z utrpení, nesvobody a nevědomosti. Bůh bez lásky není Bohem.

Slovům Mahárišiho, že v našem srdci sídlí Bůh, bychom měli věnovat pozornost, jakou si zaslouží.

Platí pro všechny hledající a to bez rozdílů, zda dosáhli poznání nebo nikoliv a také, ať se ubírají k Bohu jakoukoliv stezkou. Jejich význam se neztrácí ani když si uvědomíme transcendenci boží. Opomíjet je není odůvodněné ani dobré i v nejvyšším stavu. Neberme je také jen jako osobní názor mudrce. O srdci mluví Starý zákon. Křesťané je uctívají jako nejsvětější srdce Páně. Znají je a jeho význam i křesťanští mystici.

Je určitě pravda, že Bůh je všude například i na měsíci nebo v pekle, ale tam si jej neuvědomíme. Můžeme si jej uvědomit pouze v sobě, protože je naším Já.

„Náš Bůh“ je v našem srdci. Tam je nám nejblíže a tam jej také nalezneme, pokud jej budeme upřímně a vytrvale hledat.

Když jej nalezneme v sobě, budeme si jej teprve pak schopni uvědomit opravdu všude. Nikoliv dříve, protože platí: „Jen Bůh může poznat Boha“.

Jestliže je v srdci Bůh, měli bychom se srdce držet stále, abychom byli v jeho přítomnosti. Proto bychom na ně měli být nejen trvale soustředěni, ale dokonce v něm spočívat, což znamená i v srdci myslet. Přemístit se takto do srdce je nejvyšší praxe i pro ty, kteří nehledají z nejrůznějších důvodů své Já a kráčí jinou cestou.

Když se budeme takto Bohu v srdci věnovat a v něm i spočívat, určitě v nás začne působit, odpovídat nám, vést nás a posilovat nás na stezce.

Bylo by velkou škodou tuto pomoc, která se nám tak snadno k využití nabízí, nevyužít. Ať tomu věříme nebo nikoliv, zkusme se srdci svěřit a přesvědčíme se sami. Nemůžeme nic ztratit, jen získat.