Rozpouštění totožnosti s tělem
Jiří Vacek
Základem této praxe je nastudování a dobré pochopení nauky, která se ztotožňování se s tělem týká.
Pak musíme získané poznatky aplikovat v našem myšlení. Musíme přestat s myšlením, ve kterém tělo zaměňujeme za Já. Přestáváme myslet z postoje „já, tělo jdu, jím, jsem hladový“ a myslím z postoje „nejsem tělem“. Proto ne „já jdu“, ale „tělo jde“, ne „já jím“, ale „tělo jí“, ne „já mám hlad“, ale „tělo má hlad“ a podobně.
Na východě se někteří hledající skutečně takto o sobě vyjadřují a mluví o těle jako o ne-já právě z uvedených důvodů.
Pokud s někým hovoříme, takto se nevyjadřujeme, abychom nebudili nežádoucí pozornost. V Duchu však důsledně myslíme správně: nejsme nemocní, ale tělo je nemocné a podobně.
Důležité je při rozhodování o naší budoucnosti ve světě vycházet z pravdy, že nejsme tělem a proto se rozhodujeme v souladu s touto pravdou.
Řešit svou budoucnost z postoje „jsem tělem“, znamená posilovat pouto k tělu, kterým nejsme a tak vytvářet překážky dosažení, které je naprostým rozpuštěním totožnosti s tělem.
Pokud již přímo nahlížíme naši rozlišenost od těla, musíme tento správný postoj udržovat vždy současně s naším vyjadřováním.
Rozumové pochopení „nejsem tělem“ a myšlení s tím v souladu je důležité. Skutečná a pravá netotožnost s tělem je však něčím mnohem víc. Je přímým poznáním ve vědomí, ve kterém přímo prožíváme:
„Nejsem tělem, ale vědomím, které tělo oživuje“.
Tuto pravdu rozlišenosti těla od vědomí musíme přímo nahlížet svým vědomím stejně jako si přímo uvědomujeme, že například nejsme vozidlem, které řídíme.
Stále platí:
Nejsem nic, co pozoruji, ale jsem vědomí, které vše pozoruje, to jest uvědomuje.
Rozlišenost od těla, neztotožňování se s ničím předmětným, je stav vědomí, který musíme dosáhnout přímo v prožitku, ve kterém si jasně vědomím uvědomujeme, že nejsme tělo, ale vědomí. To již není myšlenka, ale stav vědomí, které je opravdu rozlišeno od těla stejně, jako je například naše vědomí rozlišeno od našeho bytu.
O toto osvobození vědomí od záměny za tělo musíme cílevědomě usilovat meditací, která je na přímé prožití této pravdy zaměřena. Děje se tak pomocí pozorování vědomím zvoleného předmětu, kterým je v tomto případě tělo.
Postup je tento.
Usedneme k meditaci. Utišíme co nejvíce všechny činnosti mysli. Zvolíme si nějaký malý zevní předmět, třeba hrníček, na který se soustředíme. Uvědomíme si dobře, co se děje:
Je zde hrníček, kterým nejsem, ale je zde i vědomí, kterým jsem a kterým si hrníček uvědomuji. Soustředění na hrníček, kterým, jak bezpečně víme, nejsme, nám umožňuje pochopit stav, ve kterém si něco vědomím uvědomujeme a současně tím nejsme.
Cílem je uvědomit si naši existenci jako pozorovatele předmětů světa. Jedním z nich je i naše tělo, které si uvědomujeme sebou, vědomím, stejně jako vše předmětné.
S objevením sebe jako pozorujícího vědomí, které vše pozoruje, ale není ničím předmětným, co pozoruje, se zaměříme na pozorování svého těla.
Začneme s ním po částech. Zaměříme se například na svou pravou ruku. Pozorujeme ji, cítíme ji, ale přece nejsme rukou, ale vědomím, které si ruku uvědomuje.
Obdobně zjistíme, že nejsme naší nohou, nosem, vlasy a podobně. Vždy jsme jedno jediné vědomí, které si uvědomuje různé části těla. Ty jsou mnohé, ale my jsme jedno jediné vědomí, které si je uvědomuje, aniž by jimi bylo.
Stejně jako nejsme žádnou částí těla, nejsme celým tělem. Jsme vědomí, kterým si existenci těla uvědomujeme. Toto uvědomování trvá vždy jen tak dlouho, dokud pozornost vědomí je namířena k pozorovanému předmětu. Pokud tomu tak není, nedochází k uvědomování a z tohoto pohledu je jakákoliv existence čehokoliv nedokazatelná.
Jakékoliv bytí je vždy vědomím bytí.
Pochopením role pozorujícího vědomí, jeho rozlišenosti od pozorovaných předmětů, mezi které patří i naše tělo, odhaluje přímo pravdu:
Nejsme tělo, ale vědomí, které si je uvědomuje.
Tuto pravdu: „nejsem tělo, ale vědomí, které je pozoruje“, musíme se naučit trvale prožívat, ať jsme činní nebo v klidu. Je podstatným dosažením, ale zdaleka ne nejvyšším.
Je podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. V tomto stavu existujícího, pozorujícího vědomí se obracíme – svoji pozornost – přímo k vědomí a poznáváme se jako vědomí Já jsem.