Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ke správnému pochopení je nezbytné rozlišovat následující možnosti stavů vědomí.

1) Nevědomé pohlcení vědomí v pozorovaném projevu, který je v nás ve vědomí přítomen jako svět, naše tělo a mysl. Poslední je projevenou myslí ve tvarech myšlenek, citů a představ.

V tomto stavu nejsme si vědomi vědomí, sebe a existuje jen ta část projevu, která poutá naši pozornost. Pohlcení vědomí, jeho pozornosti může být tak silné, že jsme například plně upoutáni sledovaným filmem, že jeho děj prožíváme citově jako bychom byli jeho účastníci. Pláčeme, radujeme se, smějeme se plně v souladu s tím, co si uvědomujeme.

2) Vazba vědomí na tělo. Je výrazem obecné zákonitosti jednoty vědomí a jeho moci, Šivy a šakti.

V souladu s oživující mocí vědomí, pokud je vědomí vědomé si těla, sdílí s ním vše, jako by bylo tělem. Cítí jeho bolesti, potěšení, teplo, chlad a další.

Vazba není důkazem, že jsme tělem. Vnímání těla je podmíněné přítomností vědomí v těle. Když se vědomí z těla stáhne, tělo necítíme, protože to, co vazbu vytváří, vědomí, není přítomné.

Vazba vědomí na tělo působí v každém těle, ať pekelném, hmotném či světelném a je zákonitým projevem jednoty vědomí a jeho tvořivé moci. Sama je neutrální, prožitky, které přináší, ale ovlivňují okolnosti.

Působí proto i v těch, kteří si uvědomují své pravé Já, vědomí. Není proto egem a je nesprávné ji za ego považovat.

Její působení neboli účel je dvojí.

a) Upozorňuje nás na stav těla a na to, co mu škodí a prospívá, zda je zdravé nebo nemocné. Je pro život těla naprosto nezbytná a sama o sobě není zlem, ale dobrá.

b) Je nástrojem karmy, našeho osudu ve světě. Skrze tělo tak vlivem této vazby sklízíme následky svých minulých činností a to nikoliv pouze zevních skutků, ale  - a hlavně toho, čemu jsme své vědomí, jeho pozornost a mysl věnovali.

Naše tělo je v tomto smyslu plně výsledkem naší karmy a žije tak dlouho, jak učí Ramana Maháriši, dokud se jeho karma nevyčerpá. Pokud se tak stane a náš osud se naplní, opouštíme tělo a odcházíme tam, kam nás unáší náš příští, vždy jen námi vytvořený osud.

V tomto smyslu je tělo naše karma. Náš pobyt v něm je zákonitý a proto je nemůžeme opustit, jak chceme ani příliš měnit. Je výsledkem skutečných sil, které jsme my sami vytvořili svým vědomím a myslí.

3) Totožnost vědomí s tělem neboli ego. Vazba vědomí na tělo a ztotožnění s tělem jsou dvě různé věci a je nesprávné je ztotožňovat.

Je pravda, že vazba vědomí na tělo způsobuje, že tělo prožíváme jako součást své bytosti, ale nevytváří přímou totožnost s tělem, ego.

Totožnost vědomí s tělem, ego, vytváří naše nevědomost o tom, že jsme vědomí a hlavně nedostatek uvědomění: Já jsem sebe si vědomé, nehmotné a neomezené vědomí a nikoliv tělo, které si pouze uvědomuji, ale nikoliv stále, ale s přestávkami spánku, transu a podobně.

Vazba vědomí na tělo existuje jak při pohlcení vědomí v těle do úplného ztotožnění s ním neboli ve stavu ega, tak i ve stavu poznání Sebe.

V případě ega si neuvědomujeme vědomí, kterým jsme, v případě poznání Sebe si uvědomujeme, že jsme vědomí, ale prožíváme i tělo a jeho zkušenosti. Vždy však jen tehdy, je-li vědomí přítomno v těle.

Z pochopení těchto zákonitostí vyplvá i zaměření našeho duchovního úsilí a důležitost ovládání pozornosti vědomí a jejího správného vedení.

Snažíme se ze všech sil odstranit

a) pohlcení vědomí ve světě

b) ztotožnění vědomí s tělem a myslí.

Vazbu vědomí na tělo z důvodů, které jsme vysvětlili, není v naší moci ze své vůle rozpustit nebo odstranit, protože je naší zákonitou karmou i výrazem jednoty vědomí a jeho oživující moci.

Zeslabit její naléhavost můžeme tím, že rozpustíme totožnost vědomí s tělem neboli ego a tělo zpředmětníme ve vědomí, které si je sebe vědomo a uvědomuje si, že není tělem, ale vědomím.

Moc světa nad námi zprostředkuje právě tělo. Bez vědomí těla není ani vědomí světa. Vytažení vědomí ze světa, z pohlcení světem a jeho zpředmětnění v pozorovateli zeslabuje zákonitě moc světa, kterou nad námi má.

Obecně platí:

Čím méně pozornosti vědomí světu i tělu a mysli věnujeme, tím méně je oživujeme jeho mocí a tím méně má tělo nás tělo i svět ovládají.

Zdůrazněme, že stále mluvíme o zevní, tvarové a jevové stránce projevu neboli o světě, tělu a tvořivých silách mysli. Projev, jeho tvarová stránka je vždy ve vědomí a jím je i promítán, ale nelze stavět rovnítko mezi vědomí a předměty (svět, bytosti), které svou mocí vědomí vytváří.

Projev je součinností vědomí a jeho tvořivé moci, ale není vědomím. Proto existence jevové stránky světa je plně závislá na pozornosti vědomí, kterou mu vědomím věnujeme. V tomto smyslu je projev částí Boha, nejvyšší Skutečnosti, ale není Bohem a dokonce se svou částí nenachází ani v božském stavu, ale klesá dokonce svou částí do stavu pekelných. Proto projev není Bohem a dokonce ani vždy v božském stavu.

Na hmotném světě a těle není proto nic božského a jako takových na nich nic nelze podstatně změnit. V tomto smyslu vůbec neplatí, že samsára je nirvána, ale: „Mé království není z tohoto (hmotného, od Boha odpadlého) světa“. Veškeré pokusy „dělat z hor prázdnotu, z pařezů Boha“, jsou proto nejen zbytečné, ale marné, včetně pokusů udělat z hmotného světa ráj. Tudy cesta nejen nevede, ale míří přesně opačným směrem.

Můžeme v horách a pařezech si uvědomovat prázdnotu, která je vědomím Já jsem, ale jejich hmotu tím ve vědomí neproměníme a je také zbytečné se o to pokoušet, protože hmotný svět je světem odpadlým od Boha.

Řešením je odchod ze samsáry do nirvány, z hmotného světa do nebeského království a nic jiného neboli vysvobození.

Z vyložené zákonitosti vyplývá, že všechny postupy, ve kterých věnujeme pozornost vědomí a tím i jeho moc zevnímu světu a tělu, zákonitě jejich existenci určitým způsobem posilují jak v jejich existenci, tak i v moci nad námi.

Každá pozornost, věnovaná světu a tělu vede do nich oživující a posilující moc vědomí. Uvedené platí o všech pokusech zlepšovat naši existenci ve světě včetně našeho tělesného zdraví. Právě proto Ramana Maháriši varuje před nebezpečím péče o tělo. Říká, že je to jako snaha přeplavat řeku na hřbetu krokodýla. Ten nás zákonitě uprostřed řeky sežere. Sežrání= nevědomé pohlcení vědomí tělem. I když k němu nedojde, moc vědomí, vedená pozorností vědomí, tělo, jeho existenci posílí, což je z hlediska cíle, jímž je odchod ze světa nebožského do projevu ve stavu božském, nežádoucí. Vzdor tomu Maháriši uzdravoval i tělesně nejen své uctívatele, ale někdy – nikoliv vždy – i sám sebe. Rakovinu, které sám podlehl, neléčil, i když mu způsobovala obrovskou bolest. Tak velkou, že se o její velikosti jednou vyjádřil, že je jak hora.

Pokud máme ve všem, v celém světě i těle vidět Boha, pak toto vidění se může týkat jedině uvědomování si vědomí Já jsem, které je základem projevu, ze kterého vzniká, ve kterém existuje a ve kterém se opět rozpouští v době dané zákony tohoto světa.

Základní poučení, které nám Maháriši dává:

1) Átmavičára je stezka k poznání a vysvobození od začátku až do konce.

2) Kdo právě teď a stále nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru, chápejme z hlediska působení zákonitosti pozornosti vědomí a jeho moci.

Kdo dělá nepřetržitě átmavičáru, obrací pozornost výhradně na své vědomí, ten spěje k poznání sebe a následně i k vysvobození.

Kdo nedělá átmavičáru, ale obrací pozornost vědomí do světa a těla a navíc nevědomě, ten posiluje moc světa i ega nad sebou. Zaplétá se do světa a těla stále víc a víc a proto si neuvědomuje své božství, vědomí Já jsem, nespěje k jeho poznání ani vysvobození.

Z tohoto pohledu vážná nemoc představuje z hlediska stezky velký problém: na jedné straně nám může velmi stěžovat stezku, bolesti a slabosti, které přináší. Na straně druhé léčení vyžaduje mnoho sil i času, které pak pro stezku chybí a navíc snaha uzdravit se posiluje tělo a s ním i prodlužuje naši existenci v nebožském světě.

Ten, kdo dosáhl nejen trvalého stavu poznání sebe, ale i rozpustil příčiny nových nebožských zrodů, nemá opravdový důvod, proč odchod z tohoto světa odkládat. Veškeré odklady nesené v duchu zájmu o šíření nauky nebo dokonce záchrany světa jsou vždy krajně podezřelé a nebezpečné. I toto je pozornost vědomí, věnovaná nebožskému světu a proto i příčinou, která jako následek přináší zapletení do něho. Řečí Mahárišiho: je lokavičárou.

I další závěry, vyplývající z dané zákonitosti, jsou zřejmé. Džívanmukti, vysvobození za života, není vysvobození z moci těla neboli z působení vazby vědomí na tělo. Pokud je zde nerozpuštěná karma tohoto těla a vtělení, je zde i její příslušné prožívání. V nebožském světě není božský život možný – mé království není z tohoto světa.

Pojem džívanmukti neznamená nic víc, ale ani nic méně, než že jsme rozpustili všechny síly, které by, pokud nedošlo k jejich rozpuštění, způsobily náš další, nový zrod v nebožském světě. Nevím, zda existují bezpečné známky, jak toto správně rozpoznat. Možnost sebeklamu je velká a jeho následky tvrdé: nový zrod.

Navíc jsem přesvědčen, že i džívanmukta, pokud se nechová správně, snadno může o svůj stav přijít a znovu vytvořit síly, které jej navrátí do nebožského světa. Představa, že existuje v tomto světě mez, za kterou si můžeme dělat, co chceme a bez následků, je z podstaty chybná.

Skutečné vysvobození je vidéhamukti, neboli zrod po odložení hmotného těla v božském světě, což předpokládá úspěšný průchod bardem.

Ve světle těchto zákonitostí veškerá tvrzení o tom, že někdo žije v jednotě v nebožském světě a s hmotným tělem, že prožívá „vše je jedno, zlo a dobro neexistuje“ a jim podobná, jsou jen výplody nevědomého ega a nic víc.

Není jiná jednota než jednota vědomí a jeho tvořivé moci, která se uskutečňuje v souladu se zákonem příčiny a následku. O jednotě je možno mluvit pouze z pohledu jediného, neomezeného vědomí Já jsem, ve kterém existuje veškerý projev, který je i tímto vědomím pronikán. I v tomto pohledu, uvědomění projevu, hmotné tvary – předměty i těla bytostí zůstávají takové, jaké jsou – rozlišené a hmotné a jsou podrobeny karmě, ale i všem zákonům fyzikálním a dalším. Proto i v tomto stavu vědomí z hlediska projevu vůbec nic není jedno, ale vše je rozlišeno na dobré a zlé, spásné a nespásné a v souladu s tím vytváří příčiny, které v této úrovni nesou příslušné následky. Zlo plodí zlo, dobro dobro, lokavičára přináší zapletení do světa a átmavičára poznání a vysvobození.

Jen zlé ego si bláhově myslí, že jeho zlo nedostihne, že vše je jedno a že si může bez následků dělat, co chce. Jinak řečeno: myslí si, že je rovno Bohu nebo že dokonce Bůh neexistuje.